Reportáž z prvního dne naleznete tady, samostatný text ke koncertu headlinerů Slipknot zase zde.

Reportáž z druhého dne naleznete tady, samostatný text ke koncertu headlinera Machine Gun Kellyho zase zde.

Reportáž z třetího dne naleznete tady, samostatný text ke koncertu headlinera The 1975 zase zde.

Honza: Finální den pro mě začal se Stand Atlantic, a jestli si z jejich setu budu něco pamatovat, tak hlavně to, jak dobře byli umístění. Druhá největší stage a čas jen pár minut po poledni byl vhodným slotem pro to, jakou hudbou se prezentují. Jedná se totiž o sice nijak objevný, ale velmi příjemně se poslouchající pop punk vedený Bonnie Fraser, která ale na rozdíl od jiných mužských formací se ženou v čele nesází na své ženské zbraně, ale raději ukazuje, co všechno vyzpívá.

A dojmy z koncertu jsou tedy přesně takové, jaké byste v tomto čase čekali - vesměs velmi dobrá show s pár brzkými circle pity, která ale zůstane vzhledem k silné konkurenci hrající později trochu v jejich stínu. V klubu se jim ale určitě bude dařit, nezapomeňte tedy na datum 12. listopadu, kdy budou v MeetFactory předskakovat Waterparks. Jak se ti, Ondro, líbili oni a následující The Warning, kteří otevírali největší stage?

Ondra: Co se týče Stand Atlantic, nemohu než souhlasit. Tahle energická parta poslala do lidí svůj šťavnatý pop punk, a co s diváky předvedla pod poledním sluncem, je fakt obdivuhodné. U nich mě mrzí jen jejich ne úplně velká zdatnost ohledně songwritingu. Pořád jim chybí výraznější hity nebo alespoň jasně rozpoznatelné songy. Ale koncert moc dobrý.

Na mexické holky The Warning jsem se moc těšil. Dívčí trio hraje řízný, téměř staromilský hard rock a v line-upu letošního ročníku bylo vítanou změnou. Bavila mě asi nejnadšenější bubenice na Rock for People, hymnické refrény i schopná frontwoman.

Výtku bych měl snad jen k neoriginálně zvolenému coveru "Enter Sandman", který jsme už letos slyšeli od Hollywood Undead a asi tisíckrát předtím. Jinak otevření dne na hlavní scéně zvládli famózně. Těším se na některý jejich sólový koncert. Co jsi na ně říkal ty? A jaký další program sis vybral?

Honza: Na mě The Warning zatím udělaly větší dojem jako hosté jiných kapel než sólově. Samotného mě překvapilo, že jsem z nich nebyl nadšenější. A ten cover ve stylu "umíme to jako chlapi, heč", fakt nebyl z nejlepších.

Ovšem Beauty School Dropout, to byla jiná písnička. Surový, mladistvý pop punk, na který z dálky dohlíží i Mark Hoppus z Blink-182, parádně rozhýbal ztuhlá těla a podívat se na ně přišli i Stand Atlantic. Spousta potenciálních hitů a frontman sympatický i mimo pódium. V krátkém rozhovoru, kdy ho zajímalo, zda jsem je znal i před koncertem a jak jsem jejich hudbu objevil, mi prozradil, že kromě předskakování Sum 41 v Brně už připravují i klubový koncert v Praze.

Nova Twins jsem byl nucen vynechat, Neckáře jsem naopak oželel rád. Jistě budu jako každý rok v menšině, ale jemu a podobným umělcům se snažím vyhýbat celoročně, proto se toho chci držet i na svém oblíbeném festivalu. Je mi jasné, že je to nepopulární názor a že jako každý rok i zde bude hromada lidí tvrdit, že kotel na něj byl nejlepší.

Ale! K mému překvapení to má podobně obrovské množství lidí, na bláznivé Japonce Man With A Mission tak bylo pod YouTube stageí plno. Kouknout se přišli jak Stand Atlantic, tak Beauty School Dropout a viditelně se dobře bavili. Stejně jako publikum, které sice zvířecí masky nakonec nechalo doma, nahrazovalo to ale entuziasmem a doslova mávalo, jak Japonci pískali.

Slyšeli jsme tak spoustu písní z řady počítačových her, vydařený cover "Thunderstuck" od AC/DC nebo sólo na kytaru hrané zubama. Kapela samotná vystupovala v maskách vlků, což je sice efektní, ale dlouhodobě neudržitelné. Když totiž máte třeba hodinu koukat na vlky a nevidíte jejich emoce v začerněných tvářích, chtě nechtě máte ten zážitek neúplný. Ale tak či onak - velmi neobvyklý a zapamatováníhodný set. Co ty?

Ondra: Nova Twins jsem si rozhodně nechtěl nechat ujít. Jejich Future-urban-punkový zvuk je to nejoriginálnější, co jsem za poslední roky slyšel. Na Rock For People si vyzkoušeli hlavní scénu a k mému překvapení jim to tam slušelo stejně jako před lety v hangáru na témže hradeckém letišti nebo před rokem v malém klubu Café V lese pro pár desítek fanoušků. Jejich elektrizující set byl nakažlivé strhující.

Václava Neckáře jsem nakonec vynechal i já, protože konkurence v podobě maskovaných Japonců byla příliš silná. Navíc po včerejších, výborných Paledusk jsem byl na asijské interprety nažhavený. Nepopírám, že určité kouzlo jejich vlčí, zvukově univerzální rock nepochybně měl, ale kolem mě spíš proplouval bez hlubší interakce.

A podobný pocit jsem měl i z The Hara, kteří narychlo nahradili zrušené Incubus. První zmínění se zde na mnohem menší scéně objevili už loni, ale ani tenkrát mě příliš neoslovili. Značně potetovaný zpěvák se snažil a dokonce krátce zapogoval s fanoušky přímo pod pódiem, ale efektní pozlátko skrývá spíš průměrný macho rock. Pak mě ale trápilo dilema, zda jít na blues-rockového Barnse Courtneye, nebo divoké rockery Nothing More. Cos vybral ty?

Honza: Tak to jsem nečekal, tipl bych si, že na Neckáře zajdeš. Jinak s The Hara souhlas. Musím dát jejich frontmanovi kredit za to, co všechno vyváděl, za lezení po konstrukci, fingované telefonování a vůbec show, jakou bys od potetovaného chlápka v kožené sukni a bradavkami zalepenými páskou asi nečekal. Ta jeho image je teda pořádná divočina. Mám takové tušení, že s Yungbludem by si mohli rozumět.

Z hudebního hlediska mě to ale bohužel nezaujalo ani trochu. Ploché, monotónní, bez větší dynamiky. A hlavně - pořád jsem u toho myslel na všechny ty, co se tady tak dlouho načekali na geniální Incubus a teď místo nich museli sledovat poblázněného chlápka s čírem. Pro ty zklamané tady mám alespoň odkaz na pár dní starý zážitek z Německa. Můžeme tomu říkat třeba sůl do rány.

Dilema, které zmiňuješ, jsem řešil už před festivalem, těžší volbu nám dosud pořadatelé nepřipravili. Obě skupiny jsem už viděl, obě bych bez mrknutí oka doporučil všem, kteří na koncertech hledají kromě muziky samotné také pravé emoce, stříkající pot a interprety, kteří na pódiu nechávají duši. Takové aspoň dlouhá léta hledám já.

A tak jsem to s těžkým srdcem rozpůlil. První půlku jsem dal žhavému jménu Barns Courtney, na kterého se přišel podívat i Honza Dědek nebo Marcell s Ondrou Fiedlerem. Muzika fantasticky šlapala, uháněla dopředu a já se šíleně dobře bavil.

Frontman byl v ráži, popíjel Jacka a nejspíš překvapil i sám sebe, když hned v první třetině show rozmlátil o zem kytaru a její ostatky naházel do publika. Později místo samožerské fotky pro sociální sítě vzal mobil jednoho z příznivců v první řadě a natočil mu dění z pódia na památku. Strašně se mi odtamtud nechtělo. Chtěl jsem počkat ještě aspoň na nový singl "Golden", který je fantastický a díky kterému od nové desky čekám velké věci, ale čas byl neúprosný.

Nothing More mezitím v taktéž zaplněném prostranství ve stanu ukazovali nejen vysportovanou a válečnými barvami pomalovanou postavu Jonnyho Hawkinse, kterého by rovnou mohli obsadit jako Thora, ale taky tu úžasnou dynamiku, která nejednou zvedla nohy všech ze země. I zde jsem měl radost z toho, kolik nových fanoušků nejspíš zrovna získali. Hádám, že příště je v malinkém Futurum Music Baru už neuvidíme.

V obou případech mě štve, že jsem neslyšel všechny písničky, na které jsem se těšil, a obě kapely budu chtít i přes ten zkrácený zážitek nacpat do své finální top 10 toho nej, protože si to obě rozhodně zaslouží. Kdybych ale přece jen musel vybrat, koho dám výš, tak zvolím o fous lepší alternativní rock divocha jménem Barns Courtney. Jak jsi tuto nelehkou volbu rozhodl ty?

Ondra: Úplně stejně, včetně pořadí. Po ohlášení zrušení Incubus jsem tajně doufal, že pořadatelé jednoho z dvojice přesunou na hlavní stage, a ukončí tak mé rozhodovací trápení. Nestalo se, a já se musel stejně jako ty spokojit s půlenými sety.

Po Barnsovi jsem prahl dlouho a jeho zařazení do programu mě fakt potěšilo. Fascinovala mě naživo jeho práce s kytarou, bezprostřednost, s jakou se pohyboval po pódiu, i to, jak mimochodem tenhle týpek z baru seká jednu návykovou hitovku za druhou. Esence radosti z hudby.

Těžce se mi odcházelo ke stanu, kde řádili zase trochu odlišně divocí Nothing More. Po Barnsovi to měli u mě těžké, ale jejich kouzlu je rovněž snadné podlehnout. Nakažlivá energie chlapíka s buldočí energií se evidentně přenesla na diváky, kteří řádili více než obvykle. Přesto je mé resumé stejné. Barns Courtney byl o něco silnějším zážitkem.

Nothing But Thieves měli sloužit jako rafinovaný přechodník mezi Incubus a Muse. Skvěle nachystaný harmonogram ale vyšší moc pořadatelům nabourala. The Hara adekvátní náhradou nebyli, ačkoliv všechna čest, že se vůbec podařilo takhle narychlo sehnat zahraniční kapelu jejich renomé.

Spravit si chuť na Nothing But Thieves přišel slušný zástup diváků, byť předchozí podvečerní sloty byly před hlavní scénou ještě zaplněnější. Na festivalu jsem je měl možnost slyšet a vidět poprvé a asi bych si je užil odpočatý na samostatném koncertě ještě více, přesto mě jejich přemýšlivý, muzikální výkon bavil.

A bavil mě ne tou explozivní show, pyrotechnikou nebo šaškováním s diváky, ale tou čistotou projevu a důvěrou umělců věřit svým skladbám, aniž by je servírovali s efektním pozlátkem. V podvečerním světle byl jejich set pastvou pro duši a zvládli ve mně, i přes absentující Incubus, nastavit mou mysl na výpravné Muse. Užil sis jejich koncert i ty?

Honza: Co je tohle za otázku? Samozřejmě že ano! Trochu žertuju, ale jako člověk, který je sleduje prakticky od úplných začátků, si strašně užívám, jak se zvyšuje nejen jejich celosvětová popularita, ale i množství hitů, kterých mají ve svém repertoáru čím dál tím víc.

Bývaly časy, kdy jsme se s dalšími dlouholetými příznivci těšili během setu jen na jednu jedinou hitovku "Amsterdam". Pak přišlo období, kdy vydali krásně klenutou a úžasně odzpívanou baladu "Impossible", která jejich kariéru opět vystřelila na další level, a dnes se zase dostáváme do éry, kdy k tomu všemu přibyl jeden z nových singlů "Welcome To The DCC".

A já tak znovu sleduju, jak se z momentálního otvíráku jejich vystoupení doslova živě stává budoucí klasika. Ta instrumentální pasáž rozjíždějící se za slovem "DCC," která trochu připomíná matadory Daft Punk, je za mě jednou z nejzajímavějších věcí, které jsem zatím v roce 2023 slyšel. Jsem neskutečně zvědavý na jejich novou desku "Dead Club City", která vyjde už 7. července.

A mimochodem - na Rock For People dostali více času, takže jsme od nich slyšeli o šest písniček víc, než kolik jich zahráli devět dní předtím na Rock im Parku, a taky byl zpěvák Conor Mason mnohem lépe naladěn a vystoupení ho samotného bavilo o poznání větší měrou než v Německu.

Taky udělal krásné gesto, když před už zmíněnou "Impossible" dal holčičce v prvních řadách na památku svůj setlist, to jsem ho za ty roky ještě nikdy neviděl udělat. Jsem přesvědčený, že se mu v Hradci Králové vážně moc líbilo. Úhrnem - Nothing But Thieves postupně rostou ve velkou kapelu, která by takovéto akce chtěla jednou headlinovat. Myslím si, že se jim to podaří dřív, než si teď všichni myslíme.

A dál? Jelikož se mi tentokrát bohužel poprvé nepodařilo vidět ani jeden z tajných, neohlášených koncertů (na těch se představili třeba Deaf Heart, The Truth Is Out There a další), potěšilo mě, že jsem aspoň cestou k YouTube stagei zahlédl hrát akusticky před hangárem neúplné Tata Bojs. Byla to pro mě pěkná satisfakce za to, že jsem při jejich nočním setu musel už nedobrovolně být na cestě z areálu pryč.

Mimochodem - vzpomeňte si někdo na mě, až vám při řízení v noci skočí do cesty srnka, vy se jí vyhnete a pak zase nasadíte tempo s tím, že je přece nebezpečí už zažehnáno. Nikdy nejste v bezpečí. Cestou do Prahy jsem musel škubnout volantem či nečekaně brzdit hned několikrát - vyhnout se takto postupně hned dvěma srnkám a třem zajícům a ještě potkat čerstvě rozjetou kočku, to už musí být určitě nějaký nový rekord. Dávejte na sebe pozor. Jak zpívá Lenny Kravitz: "It ain't over, 'till it's over."

Ale zpátky k programu. Dlouhodobě sleduju, s jakými předsudky musí stále znovu a znovu bojovat Ben Cristovao. Možná sis taky všiml, že když ho pořadatelé ohlásili na RFP, ale třeba i dříve na Colours Of Ostrava, vždy to bylo v celém balíčku kapel, kterých bylo třeba dvacet. Výsledek byl vždycky stejný - bez ohledu na to, co dalšího bylo oznámeno, rozkliknutí komentářů znamenalo okamžitou spoušť nenávisti, že "takový interpret jako Ben" tam přece nemá co dělat. A to to ještě píšu slušně.

A k tomu si můžeš přidat další důvody, proč ho lidi nemají rádi (alespoň podle komentářů na internetu) - je v každé reklamě, dělá hudbu, která je ve stále pop-rockovém Česku minoritní, má jinou barvu kůže, není nijak zázračný zpěvák a tak dál. Já sám se dlouhodobě pohybuju v sociální bublině, ve které kdykoliv zmíním, že na jeho koncert jdu, okamžitě dostanu přednášku o tom, proč je to podle dotyčného špatně.

A i když Ben dokáže zaplnit O2 arenu převážně dívčím publikem a mladší část české hudební scény s ním velmi ráda spolupracuje, pořád bojuje s mnohem větším množstvím nesnášenlivosti, předsudků a více či méně ospravedlnitelného hejtu, který si nezaslouží. Vybudovat si respekt tak má daleko těžší než kdokoliv jiný.

A on i přesto všechno maká a snaží se, aby všem ukázal, že si místo mezi ostatními zaslouží. A ukázal to i na Rock For People, kde jsem upřímně řečeno od prvního songu čekal jen na to, kdy proslov na toto téma přijde. Nebyl tam přitom poprvé, už dříve se tam objevil jako host John Wolfhooker, s nimiž jednu píseň nazpíval.

A bohužel se málo ví, jak velký fanoušek tvrdé, rockové muziky vlastně je. Kudy chodím, tudy doporučuju jeho úžasné rockové EP "JENTAK", a zatím se mi ještě nestalo, že bych se setkal s člověkem, který Bena nemusí a přitom o existenci tohoto díla ví. Jeho zabejčenost a odvaha prozkoumávat jiné žánry a hledat nové cesty je mi nesmírně sympatická. A i proto musím pochválit, s jak upřímnou snahou přišel přesvědčit skeptické publikum, které není ani náhodou jeho cílovkou, že za něco stojí.

Víc než kdy jindy u toho spoléhal na svou živou kapelu a dal rockové, ba místy až metalové aranže skladbám jednak ze zmiňované žánrové odbočky, ale především i těm, které ho dosud nikdy neměly. A taky úplně odstranil kousky, s nimiž by zde mohl působit jako mimoň, třeba jeden z jeho největších hitů "Bomby". I v tom je velká odvaha.

Ve vtipném tričku Metal Tunes s Buggsem Bunnym a jeho kamarády a se (jen na jedinou skladbu) zafixovanou levou rukou, s níž skoro nemohl hýbat, se fyzické bolesti navzdory postavil hrdě do boje s předsudky a za postupné pomoci hostujících kamarádů (Marcell, Adam Mišík, fiedlerski a Sofian) píseň co píseň získával publikum na svou stranu.

A samozřejmě - z Bena nikdo nového Chestera Benningtona neudělá a u hřmících kytar tak bude asi vždycky spíše jen na výletě, ale velký palec nahoru za to, že to zkouší. Vždyť kolik znáte českých nebo slovenských interpretů, kteří by si troufli tak často točit žánrovým kormidlem a ještě se nechali takhle předhodit smečce vlků z nekompromisního publika plného lidí, kteří hudbou žijí daleko víc než návštěvníci městských slavností? Vždyť tady by regulérně mohla létat vzduchem rajčata!

Místo toho ale možný budoucí adept na roli v pokračování filmu "Jedna ruka netleská" zabojoval a úlevný proslov plný radosti z toho, že ho přítomní za jeho netradiční vystoupení přijali i zde, samozřejmě byl jedním z highlightů posledního dne. Jak vlastně Bena vnímáš ty, jako člověk, který poslouchá skoro výhradně rock a metal? A zašel jsi na něj mrknout?

Ondra: Na Bena jsem nezašel. Jako osobnost ho respektuji, je to sympaťák, který si popularitu náležitě odpracoval, a zejména z edukativních důvodů je naprosto správné do line-upu rockového festivalu vnášet jiné žánry. Jenže jeho rukopis je mi tak vzdálený, jak jen asi vůbec může být. Poslechnu si (téměř) každý jeho nový singlový počin a pokaždé se utvrdím v tom, že mu hudebně vůbec nerozumím. Pomyslným vyvrcholením mého nepochopení byla jeho skladba "Omaga", se kterou pohořel v Eurovizi.

Ale právě tyhle stylové odbočky jsou na festivalech důležité a naštěstí to pořadatelé Rock for People vědí. Své fanoušky nesmějí jen kolébat zavedenými jmény, ale učit je si rozšiřovat obzory, odhalovat taje a kvality odlišných hudebních sfér a podporovat nové tváře. A právě v tom je RFP skvělý.

Navíc stále rozšiřuje svou konferenční část programu, která nabídla celou řadu podnětných přednášek a diskuzí, ať už to byly alternativní zdroje energie, inovace v životním stylu, šetrný způsob stravování nebo komentáře k probíhajícímu válečnému konfliktu. Návštěvníci tak mohou odcházet z letošního ročníku nasyceni nejen hudbou hvězd, které milují a kvůli kterým dorazili, ale i s pocitem, že je na světě mnoho a mnoho interpretů, kteří si zaslouží objevit.

K letošnímu ročníku mám vlastně na rtech jen samé superlativy. Líbil se mi areál, který doznal oproti loňsku spíš drobnějších změn. Byl pohodlný, přehledný, útulný a pro fanoušky opravdu friendly. Nabídka jídel i pití bohatá. Sympatický byl vegan koutek, kde si k dobrému obědu přišli i odpůrci masa. Komu už se festivalový fast food přejedl, měl možnost zajít do téměř klasické hospody v jednom z hangárů - na guláš nebo třeba výpečky. Pro gastronomické cestovatele tu stály stánky s řeckou, thajskou, mongolskou, americkou a samozřejmě italskou kuchyní.

Co se týče programu samotného, tak každým rokem je snad lepší. A přestože co do hvězd není line-up pořád tak silný jako na těch největších evropských festivalech (i když už se jim přibližuje), co do pestrosti je jedním z nejrafinovanějších. Ukazuje, jaký přehled musejí hudební agenti RFP mít.

Jinak ještě než jsem zamířil k Muse, o kterých jsem napsal separátní článek, zaskočil jsem do stanu na australské Red Hook. A vůbec to nebyla špatná volba. Jejich show je, trochu po vzoru amerických Ice Nine Kills, jako menší hororové divadlo.

Zpěvačku Emmy Mack ve svěrací kazajce naháněl po pódiu i mimo něj doktor se stříkačkou v ruce. Kromě divadla ale nabídli i solidní rockový až metalový výkon. Emmy nadchla také svým fyzickým až gymnastickým projevem i zpěvem uprostřed kotle diváků. Byl to odvaz a takový menší skrytý klenot v soupisce. Co ty a Muse a nějaké závěrečné slovo k letošnímu ročníku?

Honza: Nejprve k Muse. Když jsme je spolu viděli před rokem na Nova Rocku, nebyla jejich studiovka "Will Of The People" ještě na světě, a tak jsme příliš nerozuměli tomu, co se nám videi snaží sdělit a jaký koncept nakonec deska, z níž tam zahráli hned čtyři kousky, nakonec nabere.

Dnes už víme, že stříbrné masky ani doprovodné klipy s albem vlastně nesouvisejí, je to jen jakýsi audiovizuální doprovod na téma běžný lid versus diktátoři. Je to v podstatě snaha o vyburcování k revoluci, což je sice pěkné, ale formace tím opakuje totéž, co už prezentovala na svých albech v minulosti, jen k tomu využívá jiný jazyk. Mám proto trochu problém jim vlastně za totéž zatleskat opakovaně.

Tím ale neříkám, že by ten koncert byl špatný. Jen jsem trochu doufal, že se od toho v Rakousku bude lišit o něco více. Když tedy vše začalo s plamenným logem za jejich zády, hlavou mi proběhlo pouze: "Ok, here we go again." Taky je potřeba říct, že jsme se dočkali trochu odlišné verze jejich turné, než s jakou objíždějí stadiony po celém světě, proto nás kromě jiného nezasypaly tisíce konfet ve skladbě "Verona", protože ji skupina prostě nezahrála.

V této, řekněme, festivalové verzi jejich vystoupení jsme tak byli o různé lahůdky ochuzeni, nicméně i tak jsem si velmi užil živé provedení novinek "We Are Fucking Fucked" s plameny, při jejichž spuštění se zpěvák vždy předklonil, aby jim dal vyniknout, a "You Make Me Feel Like It's Helloween" s hororovými motivy v doprovodném videu. A to proto, že jednak v Rakousku ještě nezazněly, jednak jsem přesvědčen, že z dlouhodobého hlediska testem času neobstojí a na příštím nebo popříštím turné už je Muse hrát znovu nebudou. Mají totiž v zásobě až příliš mnoho velmi dobrých písní a já nepřestávám doufat, že se do jejich setlistů po čase vrátí má oblíbená "Mercy". Proto je potřeba tyto dva vzácné momenty ocenit a být za ně vděčný.

A když tedy zmiňuju ty momenty, mám jich v hlavě ještě pár, které mi v hlavě z této události určitě utkví. Bod jedna - pád plachty a odhalení obrovské masky ve "Won't Stand Down", při kterém lidi v kotli kolem mě začali pištět úžasem.

Bod dva - když frontman jediným gestem při elektronicky podbarveném "Compliance" roztleskal lidi, vyšel na molo a jakoby nic zpoza jeho zad vystřelily role papíru, které pak mnozí fanoušci sbírali ze země na památku ještě po konci představení.

Bod tři - "Madness", ve kterém Bellamy zahrál na kytaru krapet odlišné sólo, než jaké známe z desky.

Bod čtyři - drobnosti, které jsem u něj za ty léta, co na Muse chodím, ještě neviděl - kachní chůze ve stylu AC/DC v úvodní "Will Of The People", rozverné kroucení zadkem při "Plug In Baby" a hlavně to, jak po skončení koncertu se místo loučení s fanoušky zálibně koukal do nebe na ohňostroj, za nímž nestál on se svými kolegy, ale organizátoři.

Vypadal u toho stejně ohromeně a potěšeně jako my ostatní, a jestliže do té doby se držel své role rockové hvězdy, která se na pódiu producíruje podle připraveného scénáře, tak tady nevědomky ukázal svou lidskou tvář. Tu si schovává většinou jen pro své nejbližší, proto vidět něco takového je pro jeho příznivce velmi vzácné.

Koncert britského tria ale měl ještě jednu rovinu. V publiku se totiž nacházela spousta lidí, kteří je viděli úplně poprvé a kterým teď Rock For People se svými největšími hvězdami ukázal úplně nové obzory. Ostatně - v kotli bylo velmi dobře vidět, že Češi stále nevědí, jak se má tleskat při hitu "Starlight", proto přidávám tutoriál pro nováčky. Je to tlesk - pauza - tlesk, tlesk - pauza - tlesk - pauza - tlesk, tlesk, tlesk a tak pořád dokola. Zkuste si to.

Snažil jsem se tak myslet na všechny ty náctileté mezi diváky, kterým možná právě v tuto chvíli Muse změnili život. A nebyli to jen oni, na sociálních sítích se v podobném duchu vyjádřili i (na rozdíl od spousty jiných v normálních stanech přespávající) členové The Hara! Ti všichni by třeba cíleně do té O2 areny nebo Letňan na sólový koncert nikdy nepřišli, ale tady je viděli jen tak mimochodem, a tak měli možná oči navrch hlavy stejně jako já před dlouhými třinácti lety, když jsem je zde na místě dnešní Evropa 2 stage viděl poprvé. Dodnes mám před očima, jak mě jejich tehdejší zelená laserová show uchvátila, protože nic podobného jsem do té doby neviděl.

A já upřímně věřím tomu, že když máte v tom správném věku před očima takhle silný zážitek, tak už si potom na toho Michala Davida a jemu podobné na diskotéce ve vašem rodném městě prostě znovu euforicky zatancovat nepůjdete. Ani kdyby vám kamarádi tvrdili, jak je to skvělá recese. Prostě ne. Už jste prostě jinde... Takže nakonec nikoliv: "Džekuji Czechia," jak se loučili protagonisté, ale "Thank you, Muse. A díky, Michale Thomesi a celý jeho týme!" Stálo to za to.

A druhé téma - přijde mi naprosto úžasné, že se o organizaci letošního ročníku bavíme až na úplném konci našeho povídání. Dosud totiž nebyl důvod. Všechno podstatné fungovalo. Když si vzpomenu na ten obrovský výběr stánků s jídlem a pitím, na bohatý doprovodný program, z něhož jsem kvůli psaní článků a lítání od scény ke scéně skoro nic nestihl, a naprosto bezproblémovou organizaci prakticky všeho, nedokážu dostatečně slovy vyjádřit, jak moc mě těší, že tady v podstatě nemám na co upozornit.

Když jsem se na konci vyptával těch asi třiceti známých, které jsem tam měl, zda s něčím měli problém, taktéž museli zapřemýšlet. Jediná špatná zkušenost, která mě napadá, byla studená voda ve sprchách. To je přežitek, který ze zahraničních festivalů už neznám, a zpětně mě překvapuje, že se o tom po tolika letech konání na hradeckém letišti ještě vůbec musíme bavit. A taky zvuk na hlavním pódiu, který zejména v prvním dni dost haproval, v těch dalších byly kapely nazvučené sice dobře, hrály ale až překvapivě potichu, což platí třeba pro Mod Suna, ale i pro Muse.

Z dalších drobností a dojmů dalších návštěvníků jsem sesbíral: velikost porcí a ceny jídla, nutnost nabíjet peníze na čipy, slabší mobilní signál, málo stínu, občasné fronty na pitnou vodu nebo toalety v době konání programu na hlavním pódiu a - pro někoho možná překvapivě - slabší zastoupení elektronické a drum'n'bassové scény.

To všechno jsou ale jen podružné věci. Pořadatelé udělali neuvěřitelné množství viditelné i neviditelné práce proto, abyste se na jejich akci cítili komfortně a pokud možno nemuseli řešit nic jiného než jenom to, jak si to pořádně užít. Nebo jejich vlastními slovy: "Jak to v sobě probudit."

Nezbývá než doufat, že si všechno i dobře propočítali a nabušená sestava interpretů nestála víc, než kolik se jim podařilo vydělat. Nesmíme totiž zapomínat na to, že zahraniční přehlídky s podobným line-upem klidně přilákají i na padesát tisíc a víc návštěvníků a to už jsou pak úplně jiné počty.

Ať už to ale vychází jakkoliv, je třeba si to říct naplno - Rock For People je nejlepší festival v České republice a všechny ostatní open-airy se od něj hlavně díky letošnímu a loňskému ročníku mohou hodně naučit. (Aspoň podle nás dvou.) Laťka je zdolána a na třicet sedm tisíc lidí v areálu to jistě potvrdí.

Snad mu to prvenství zůstane i nadále a my všichni si tak budeme moct i v dalších letech říkat, že právě v termínu jeho konání se můžeme těšit na čtyři nejlepší dny v roce. A pro někoho možná i v životě.