"I am an idiot, nice to meet you," zdravím se psíma očima a provinilým úsměvem Julii, jednu z hlavních person zdejšího týmu starajícího se o média, a snažím se jí vysvětlit, jak je možné, že jsem lístek za zhruba sedm tisíc korun zapomněl doma v šuplíku.

Prozření v autě na půli cesty do Norimberku připomínající paní McCallisterovou v letadle do Paříže ve filmu "Sám doma" je sice zpětně vtipné, jenže dvojice festivalů Rock im Park a Rock am Ring si bohužel i nadále zakládá na papírových vstupenkách, takže v e-mailu najdete maximálně potvrzení o platbě. To by v jiném státě mohlo třeba i stačit, jenže tady jste v Německu - zemi, ve které když se jednou na něco nastaví proces, tak přes to prostě vlak nejede. "Nemáš papírový lístek jako všichni ostatní? Tak padej!"

Naštěstí je se mnou na místě Milan Říský, kolega ze spřátelené redakce Fakkera a v posledních letech také ten vůbec nejlepší fotograf, kterého dvojice německých monstrfestivalů má. Není výjimkou, že si i ti největší headlineři tady občas vymíní, že chtějí mít fotky právě od něj. Takže i když jsem pro Julii naprostý cizinec, díky Milanovi dostávám bez řečí nejenom pásku na ruku, ale rovnou i upgrade mezi regulérní novináře.

Krátká odbočka na vysvětlenou pro laiky - zahraniční festivaly, o nichž si na musicserveru tak rádi čtete, běžně nerozdávají novinářské akreditace státům, jako je Česká republika. Kdykoliv tady tedy čtete reportáž z některého z nich, ve většině případů to znamená, že si pisatel/fotograf zaplatil běžnou vstupenku jako každý jiný smrtelník.

Zmiňovaný upgrade nyní v praxi znamená, že si do press centra můžu libovolně chodit pro balenou vodu zdarma. Nesmějte se, tohle je výhoda jako blázen. Nealko se tu prodává zhruba za sedm eur, hlavní problém ve zdejším horku je ale nedostatek stánků a dlouhé fronty, kterým se tudíž můžu vyhnout a vidět o to více kapel. Ale hlavně - nemusím s nepořízenou domů. Díky, Milane!

Co se tedy za pět let změnilo? Skoro nic. Hlavní sponzory Seat a Rockstar vystřídaly jiné firmy, změnily se i názvy pódií. Zůstal ale nehorázný návštěvnický nekomfort a korporátní přístup ke všemu. Že pravá ruka neví, co dělá levá, možná znáte i z našich festivalů. Zde ale drama začíná už u vstupu. Naprosto každý sekuriťák netušil, co je to novinářská páska, a tak se turniket co turniket čekalo buď na vedoucího nebo na alespoň částečně anglicky mluvícího, kdo si byl schopen najít v knížečce pásků, že proti němu nestojí delikvent. Dokonce se mi poprvé v životě stalo, že se na mě sekuriťáci vrhli a ručně stručně mě jako nějakého grázla vyhodili zpátky za turnikety. ("Ale pane, včera jsem přece prošel." "Včera je včera, dnes je dnes!") Do stanového městečka by vás přitom klidně pustili i se zbraní. Mno... Popojedem.

Stánků s jídlem ubylo, výběr se zúžil na to nejnutnější, fronty byly u všeho. Zdejší pochoutku, tedy hranolky s klobásou a kari omáčkou s kečupem, nedělali skoro nikde. Toalet i pitné vody bylo méně než dříve, lidí přitom přibylo. Zato skoro všechny hlavní tahy byly konstantně ucpané. Koho napadlo po bok úzké příchodové cesty ke trojici stageí postavit z jedné strany jediný stánek s kapelním merchem a z druhé strany jedny z mála toitoiek, zasloužil by vytahat za uši.

Stín tady dlouhodobě skoro neexistuje, data chytíte v telefonu výjimečně a podobně jsou na tom místa k sezení, jí se skoro zásadně na zemi. A taky je tu spousta prachu a špíny, protože popelnice jsou tu skoro sprosté slovo, natož aby snad někdo ještě třídil odpad. Vzpomeňte si na to, až uslyšíte návštěvníky Colours of Ostrava brblat nad kelímky.

Aby to ale nevyznělo příliš negativně - pokud vám zrovna nevykradou stan, jako se mi to stalo v roce 2015, platí, že nic z toho vám nejspíš pobyt zde neznechutí. A spousta kapel se naopak bude snažit se přetrhnout, jen abyste na tyto podružné věci neměli čas myslet. Vědí totiž, na jak výjimečných akcích se nacházejí.

Ještě se k tomu dostaneme. Jen je potřeba v úvodu říct, že pokud čekáte, že se na přehlídce s hvězdným line-upem i cenovkou budete mít jako v bavlnce, nemůžete být dále od pravdy. Rock 'n' roll se tady totiž nežije jen na pódiu, ale i všude kolem.

"Jste pro nás nejlepší trh!" hlásí z pódia plného plamenů Bury Tomorrow a nejen, že nejsou jediní, kdo si playbackem rádi vypomůžou v čistých vokálech, ale také se řadí mezi spoustu dalších interpretů, kteří si uvědomují, že jakmile dobudou Německo, další země už se nabalí jako sněhová koule.

A právě na to slouží toto duo největších a nejprestižnějších festivalů u našich západních sousedů nejlépe. A možná že i právě vaše oblíbené živé záznamy, díky kterým jste před lety objevili své nejoblíbenější kapely, pocházejí právě z Rock am Ringu. Rock im Park sice své koncerty nestreamuje, ale pořád platí, že když se něco zajímavého stane tam, je toho druhý den plný internet.

A letos - letos se takových věcí stalo snad úplně nejvíc. Škoda jen, že hudební titulky v tu chvíli hned dvakrát převálcovala Taylor Swift - poprvé tím, že po dvou měsících oficiálně nepřiznaného vztahu "odshakeovala" Matta Healyho z The 1975, podruhé tím, když při své show spolkla mouchu. Priority!

Zpátky ale k vystupujícím. Mezi těmi se v úvodu prostřídali třeba Hot Water Music, Cleopatrick nebo The Raven Age. Dostat se kvůli trapasu zmíněnému v úvodu včas do areálu se zdálo slovy Nothing But Thieves doslova "Impossible", z jejich setu tedy nelze zatím dělat velké závěry, počkáme si na Rock For People. Nedávno vydané novinky ale už hrají a zpívá jim to stále fantasticky.

Halestorm dobře vědí, že na Rock im Parku musejí přitvrdit, možná i proto začali pořádně nabroušenou verzí "Miss The Misery" a "Love Bites (So Do I)". Zpěvačka s uměle prodlouženými vlasy až do půlky zad střídala čistý vokál s rockovým, hřmotným řevem a už u třetí skladby šly ruce Němců nahoru do zaslouženého, povzbuzujícího potlesku. Tohle mohlo být v průběhu let třeba šesté zhlédnuté vystoupení, ale bylo to tak skvělé, že to vypadalo, jako bychom se viděli poprvé. Zapomeňte proto na rozpaky z minulých koncertů a kupujte lístky na podzimní show v Praze. Halestorm jsou v životní formě.

Nikdy u nás nedosáhli takového věhlasu jako kolegové z Pearl Jam či Soundgarden, přesto jednu dobu patřili Incubus k nejdůležitějším rockovým kapelám vůbec. Může za to především jejich snaha zaměřovat se hlavně na americký trh a taky si často dopřávat pauzu. Jejich evropská turné bývají krátká a extrémně vzácná, určitě si je proto nenechte na Rock For People uniknout. Je malý zázrak, že přijedou až na hradecké letiště, proto jejich účast berte vážně. Slipknot či Muse nejspíš ještě do Česka dorazí, ale u těchto bardů pozor. Může to být vaše jediná šance vidět je naživo.

Na Rock im Parku hráli, jako by se snad ty dvě dekády od jejich nejslavnějšího období nikdy nestaly. Připravte se na to, že mnoho songů v Hradci nezahrají, rádi totiž sólují, jamují a vytahují na světlo covery - aktuálně třeba klasiku "Come Together" od The Beatles.

Taky si rádi zascratchují, kytarista kromě řádného zkreslení ukáže i mikinu s herečkou a stand-up komičkou Ali Wong a polonahý šaman Brandon Boyd za mikrofonem vás se zavřenýma očima provede očistným rituálem, jaký dokáže jen poctivě zahraná rocková hudba. Nečekejte proto žádné podlézání publiku, nýbrž vrcholně soustředěný výkon plný hitů pro hudební fajnšmekry.

A zatímco na vedlejší scéně si žezlo předávali Hollywood Undead s Gojirou, divoženky z Nova Twins předvedly to, že jsou spíše koncertní než studiová kapela. Jejich štiplavá hudba v sobě má místy elektronickou neurvalost takových Crystal Castles, skvělý groove jim ale dodávají tvrdé a přitom houpavé riffy jak z dílny Prophets Of Rage. Být v první řadě ve zdejší aréně na jejich premiérovém vystoupení na tomto festivalu byl rozhodně zážitek. "Strašně dlouho jsme si přály tady zahrát!" svěřily se spokojené muzikantky.

Papa Roach jsou jistota. Špatný koncert snad ani neumějí a jejich hudba je tak chytlavá, že rozeskáče i toho největšího morouse. V Německu je navíc díky hitu "Last Resort" vyhrávajícího z nejednoho repráku v kempu nadosmrti milují a milovat budou. Věděli jste třeba, že před dvěma dekádami jejich jméno psali na zdejší festivalové plakáty dokonce větším písmem než samotné Linkin Park?

Sympatické na jejich letošním setu bylo jednak rozhodnutí pustit se do překvapivě vydařené předělávky "Firestarter" od The Prodigy, ještě víc ale potěšilo, že si pro píseň "Swerwe" pozvali na pódium samotné Hollywood Undead! Jak často se něco takového stane? No, skoro vůbec! Jestli jste tedy dosud hledali argumenty pro to, proč do Norimberku letos za nemalé peníze vyrazit, právě tímto speciálním a vzácným vystoupením se vám dostalo odpovědi. A zdaleka nebude jediná.

Jistota ale může být dvojsečná. Do opačného úhlu pohledu totiž můžeme zařadit na jistotu hrající Tenacious D. Ti se s každým dalším zhlédnutím jejich show stávají americkou verzí Horkýže Slíže - stejné písně, stejné promluvy, stejně rozpačité vtipy. Nebo je snad mezi vámi ještě někdo, kdo věří, že scénka se řvoucím Jackem Blackem, odchod Kylea z kapely, posednutí kytaristy démonem nebo příchod monstra zvaného The Metal v obleku jsou autentické?

Jediné zaznamenáníhodné potěšení byl nový, sotva dvouminutový singl "Videogames", dlouho nehrané "Dio" a taky nový cover Chrise Isaaka, ale jinak to bylo jak přes kopírák. A ani ta výborná balada o princezně Peach z nového filmu "Super Mario Bros. ve filmu" nezazněla. Němcům to ale stačí, tradičně bylo pod hlavní stageí plno.

Fanoušci Kings Of Leon i v roce 2023 marně čekají na jejich českou koncertní premiéru. A jak se nedávno vyjádřil jeden významný domácí promotér, nechce je tady, protože se bojí, že lidi nepřijdou. Co k tomu říct? Snad jen doporučit mu výlet za hranice, kde každý jejich koncert zaslouženě přiláká desetitisíce příznivců.

A nejsou to jen ti sváteční fanoušci, kteří si chtějí zahulákat na "Sex On Fire". Norimberský koncert byl ukázkou ukázněného vystupování podporovatelů formace z Mt. Juliet ve státě Tennessee, kde si všichni tancovali jen tak decentně, sami pro sebe. A nechali se u toho těšit ze zvuku bohatého na nástroje - tří kytar, bicích, kláves a basové kytary. To vše samozřejmě za doprovodu nakřáplého vokálu Caleba Followilla, který sice i tentokrát měl u nohou čtecí zařízení s připravenými texty, avšak ani tato berlička nerozbila iluzi o skoro dokonalém hudebním zážitku.

Jistotou byly zvonivé kousky "Manhattan", naléhavě bolestné "Revelry" nebo "Pyro", u níž dokonce šly ruce návštěvníků výjimečně vzhůru, jakmile ale formace zabloudila do nepříliš často hrané skladby "Cold Desert", rozpustili jste se v ní jako čokoláda. Nechat se unášet v kouzelných, hitových, ale přitom nevtíravých melodiích tohoto bandu bylo zas a znovu uchvacující.

Caleb se dokonce párkrát na jeho poměry i drobně rozpovídal. To když poukázal na zářící Měsíc, když vyzval podporovatele, ať si jedinou novinku "The Bandit" užijí, nebo když se podělil o zklamání, že se se skupinou chtěli podívat na Tenacious D hrající před nimi, ale kvůli zaseklé dopravě to do areálu nestihli včas.

Škoda jen, že už zase se jejich setlist například od loňského Szigetu změnil jen kosmeticky a oproti předchozímu vystoupení v berlínském Waldbühne z něj právě tři očekávané rarity bez náhrady vypadly. Oproti tamnímu sólovému hraní totiž zde měli čas omezený na hodinu a půl. A i když seznam písní znovu potvrdil, že poslední deska "When You See Yourself" v jejich diskografii po zásluze zapadne, byla to i přesto překrásná muzikantská nádhera, která vás dokázala rozložit jako Lego. Místo v top 10 koncertech letošního Rock im Parku ji nemine.

Každoroční nálepku "late night special" si většinou odnáší nějaké bizarní jméno typu Scooter či David Hasselhoff, letos se ale pořadatelé rozhodli přidělit tento titul možná vůbec poprvé normální kapele, tedy Evanescence. Ti si však svým speciálním setlistem, do nějž toho chtěli nasázet co možná nejvíce, spíše ublížili.

Hned dvojice obsáhlých medley jasně ukázala, že tento zkratkovitý formát jim vůbec nesedí. Vypadalo a znělo to, jako by se jim v kapele spíše něco porouchalo, protože ty přechody z písně do písně k sobě vůbec neladily. Ve formě bohužel výjimečně nebyla ani jindy excelentní Amy Lee. Dle na její poměry častého pití z bandasky lze vytušit, že patrně právě přechází nějakou nemoc, slyšet to bylo i v tónech, které jindy dává jako nic a u nichž tentokrát spíše otáčela mikrofon na diváky.

Zejména závěrečná dvojice největších hitů sice opět koncert přehoupla do plusových hodnot, oproti loňskému výstupu na Nova Rocku to ale byl bohužel sešup z nejvyšších pater jen někam lehce nad průměr.

No, a hlavně - hned při následující show na sesterském Rock am Ringu si k "Bring Me To Life" na mužské vokály, které přitom sama tak nesnáší, a proto je nikdy nikdo nezpívá, nepřizvala nikoho menšího než Jacobyho Shaddixe z Papa Roach! Tohle fantastické spojení už teď od víkendu bourá nejeden rockový a metalový server, podle zveřejněného záznamu to tedy byla naprostá bomba. Jaká škoda, že chyběl kousíček k tomu, aby totéž zažil i Rock im Park!

Arena Nürnberger Versicherung s kapacitou pro deset tisíc lidí, která zde plní funkci třetího a nejmenšího pódia, letos dostala název Orbit stage. Jako poslední v úvodním dni se na ni postavil Ville Valo, někdejší zpěvák finských lovemetalistů HIM, který dnes vystupuje pouze pod zkratkou VV. A odehrál tam skoro totožné, tedy velmi dobré vystoupení, stejně jako začátkem tohoto roku v Lucerna Music Baru, jen bylo tentokrát mnohem víc nahlas.

A i zde znělo "Join Me" skoro jako z rádia. Krásný finiš, škoda jen, že se letos tuto halu nikdy nepodařilo zcela zaplnit a naprostá většina vystupujících se musela spokojit pouze s více či méně zaplněnou plochou na stání. Časy, kdy to tady až po střechu nacpali třeba Three Days Grace, Skillet nebo L7, už jsou nejspíš pryč.

V dalších dvou dnech se v Norimberku představili například Foo Fighters, Rise Against, Set It Off, Mod Sun, Machine Gun Kelly, Yungblud, Bring Me The Horizon, Die Toten Hosen, Hot Milk, Touche Amoré, Fever 333, Architects, Sum 41, Arch Enemy, Jinjer, Turnstile, NOFX, BoySetsFire, Flogging Molly nebo právě třeba zmínění Three Days Grace a jejich speciální překvapení. O nich a mnohých dalších se dozvíte v chystaných reportážích z druhého a třetího dne, které na musicserveru naleznete už brzy.