Mohli jsme to odbýt tradičním výčtem výsledků a nechat to do příštího roku zase uležet. Ale to by nebylo ono. Vydali jsme se na místo, abychom vám na vlastní oči a uši mohli poreferovat, kolik chlebíčků se vejde do pusy Lucie Borhyové. No dobře, tohle jsme úplně nezkoumali. Ale i tak bylo co řešit.
"A proč ty vůbec na ty Slavíky chodíš?" položil mi trefně mířenou otázku hudební publicista pracující pro jiné médium. Třeba proto, že bych bez toho neviděl, jak se v backstagi před pár lety plácali po zádech
Řezník s
Richardem Krajčem a strašně se u toho smáli. Horrorcorový rapper si přitom jen o pár minut dříve slavně převzal od Jakuba Horáka
svoje kilo a celou českou populární scénu u toho v přímém přenosu poslal do háje. Tak proto. Dává to člověku perspektivu. Snáze se pak rozeznává, co je ještě upřímné a co už jsou jen hry do kamer mířící za vyššími dosahy.
Ale pozor, tenhle text Slavíky v žádném případě neobhajuje. Tahle anketa má své dlouholeté problémy a řeší je buď velmi pomalu, nebo vůbec. Nejprve ale napíšu pár slov zasloužené chvály.
Zaprvé - mají tam skvělý raut. Fakt že jo. Musíte sice přetrpět snad čtyřhodinový program se silnějšími i slabšími místy, ale pak se najíte fakt královsky. Určitě tedy lépe než ve
VIPce Vojty Dyka v O2 aréně a přilehlém hotelu. Všechna čest kuchařům, tak dobře jsem se nenajedl ani u Pohlreicha.
Zadruhé - technická stránka. Tak jo, teď už vážně. Všechno jede jak na drátkách, skvělý obraz i zvuk nepřerušují žádné zbytečné prostoje či problémy s technikou. Jediný detail, na který si po celém přenosu vzpomenete, je, že Lucii Bílé připnuli až příliš nízko mikrofon. Trochu sice pochybuju, že všechno, co jsem slyšel, hrálo naživo, jenže když novináře posadili šalamounsky až do těch nejvyšších a nejvzdálenějších pater ve Foru Karlín, byl jsem kolikrát rád, že z té drobné tečky v dáli vůbec poznám, že na scénu přišel třeba
Dan Bárta.
Zatřetí - moderátoři. Ano, tady už se možná s leckým neshodnu a českého Rickyho Gervaise prostě nemáme, minimálně ale uznejte, že fór s Bendigem v trojobalu nebo donucení
Leoše Mareše k políbení
Heleny Vondráčkové se fakt povedly. Především ale šlo o humor, který i přes svou občasnou trapnost patřil ke své cílovce. Netuším, co vše jste viděli v televizi, ale třeba takový
Richard Krajčo se válel smíchy snad při každém druhém vtipu. Znát svou cílovku a dát jí, co očekává, je důležité a záslužné.
Začtvrté - mladé objevy. Jasně, ocenit
Sofiana Medjmedje touhle cenou ve chvíli, kdy právě dlouho dopředu vyprodal právě Forum Karlín, nad nějž to dotáhnou už jen ti nejblýskavější, si rovnou posuňme do bizárů. A jelikož se podobné situaci nepodivuji poprvé, očekávám, že příště ji dostane někdo, kdo si právě zahrál v O2 aréně. Tento bod ale zařazuji proto, že všichni tři nominovaní dostali prostor k předvedení své tvorby před lidmi z branže i diváky u televizorů, což nebývalo zvykem. Ano, z hudebního hlediska aby jeden nějaký pamětihodný moment z celého večera pohledal, nicméně... Cením posun kupředu.
Zapáté - upřímné emoce. Už posledně se mi velice líbilo, jak nonšalantně svou cenu převzala
Monika Absolonová. Osobně se neznáme a skutečnost, že od ní už pár dekád posloucháme jenom
"Královnu", mi pije krev, ale loni, stejně jako letos, ukázala v několika vteřinách během svých proslovů upřímnost, radost, pokoru a hloubku. K té paní nelze v tomto ohledu jinak než obdivně vzhlížet. Velice podobně by se dalo hovořit o Noidovi.
Thierry Neuville českého popu, podobně jako jeho rallyový protějšek, konečně zabodoval a odcházel, jak kdyby to celé vyhrál. Z úplně opačného těsta působil
Vojta Dyk. Tak moc chtěl být vtipný, nad věcí a elegantně si do Slavíků šťouchnout, až z toho nechtěně (už zase) vyšel jako arogantní blb.
Zašesté - celebrity. Málokde se vám stane, aby se jen pár centimetrů od vás postavil postupně
Robert Kodym, Jaromír Jágr, Lucie Borhyová, Zorka Hejdová nebo třeba
Marek Ztracený. A samozřejmě spousta dalších. Ten
star struck tady chtě nechtě zažijete. A když se jedná o svět, který vám je - alespoň do určité míry - blízký, bude vás to tu bavit. Že si ale z takové blízky stihnete i prohlídnout, že byste si tu tlustou vrstvu make-upu řady z nich mohli mazat na chleba místo drahocenného másla, už je druhá věc.
A teď ty bizárky, že...
Zaprvé - nenapadlo by mě, že to někdy napíšu, ale večeru chyběl doma se radši schovávající Honza Bendig. Letošní Slavíci nemají svou moučnou kauzu a i díky takřka stejným výsledkům jako loni se na ně rychle zapomene. Podobně virální moment prostě chyběl.
Zadruhé - jak je, ksakru, možné, že i v roce 2024 hraje na Slavících
Michal David? A to ještě ve stejný večer, kdy jde do síně slávy někdo tak vážený jako
Marta Kubišová? To je totální chucpe. Demonstrativně jsem u jeho vystoupení opustil sál, což je samozřejmě každému šumafuk. Bohužel jsem v tom ale zůstal sám. Naneštěstí mi ale jinou jeho
hitovku doslova v ten stejný moment naservíroval DJ starající se o hudební podkres v backstagi, takže jsem si moc nepomohl. A tak jsem se před tím vším utíkal schovat až na záchod. Fakt. Jednou jsem hudební publicista a takhle to prostě mám. A uši mám jenom jedny.
Zatřetí - fakt se lístky na koncerty prodávají tak špatně, že si během večera musel udělat reklamu na své turné úplně každý, kdo se dostal k mikrofonu? Copak jsou hudební fanoušci tak pitomí, že by je u libovolného vystupujícího jinak nenapadlo, že když jejich oblíbenec zpívá, tak že občas i koncertuje? Pro příští rok doporučuju i coby abstinent všem - zahrajte si chlastací hru! A pokaždé, když ve vysílání zazní slovo
"arena", kopněte do sebe panáka. Zábava zaručena.
Začtvrté - kategorie hip hop a rap. Dejme stranou neumětelské pojmenování. A věřte mi, já chápu, že pořadatelé chtějí, aby se dívali i mladí. Ale vymyšlením téhle kategorie se střelili do vlastní nohy. Ano, ve vysílání tak sice můžou mít
Calina a dávat mu cenu třeba každý rok, ale co ostatní hudební žánry? Proč nemá, podobně jako třeba na Andělech, svou kategorii také folk, reggae, jazz, drum'n'bass a další neméně důležité styly? A vůbec - kde máme kategorii pop nebo rock? A není už v době LGBTQ+ a diverzity na místě popřemýšlet třeba nad tím, že kategorie muž-žena-skupina už nemusí stačit?
Zapáté - jak se zas a znovu může
Richard Krajčo, který nikdy nevydal sólovou desku, rok co rok objevovat v nominacích mezi zpěváky? Vždyť ten systém je už léta rozbitý. Nic proti němu, není v tom sám, ale jednou zpívá ve skupině
Kryštof, tak by měl, když už, zůstat mezi skupinami. Je fakt tak těžké, dát to do pravidel?
Slavíci naživo jsou ale také - a to především! - o maličkostech. Kde jinde se vám poštěstí vidět Michala Davida, jak své ženě gentlemansky sundává bundu? A ano, tato věta patrně zůstane jedinou pozitivní věcí, kterou o něm kdy napíšu. Kde jinde uvidíte Raye Korantenga, jak zápasí s načtením QR kódu u vstupu? Jako kdyby vůbec nějakou vstupenku potřeboval. Kde jinde uvidíte Richarda Krajča se svou ženou, který sice stejně jako jeho kapela výjimečně nic nevyhrál, ale přesto se zase bude řešit jeho výstřih? A taky ten průhledný sáček se šminkama, či co to bylo, který tahal všude s sebou, místo své loňské kabelky. Asi aby někomu dokázal svůj point, co já vím.
A všimnete si i dalších věcí. Pozitivních, negativních i jen takových neurčitých drobností. Třeba jak se
Lucie Bílá nechtěla u vstupu fotit bez svého muže. Jak fotografové chválili
Helenu Vondráčkovou, jak jí to sluší. Že je Bachelor Jan Solfronk naživo daleko divočejší a před partičkou účastníků z Love Islandu, které se trochu stranil Ladislav Lu Jambor, se uvolnil tak, že byl k nepoznání. Distingované chování bylo to tam. Že se Dominique Alagia
pro jistotu ještě jednou vrátila ke vstupu obšacovanému bulvárními fotografy, aby se ujistila, že její vyšpulené rty se zase objeví ve všech médiích. Že si
Michal Malátný i
Sofian Medjmedj tělo ničí nikotinem.
Že
Michal Horáček džentlmensky zdravil
Helenu Vondráčkovou nebo že si Naomi Adachi měla hodně co říct s ADONXSem a jeho sestrou, a jako jedna z mála, jako spousta jiných, nekončila jen u obřadního muckání tváří. Jak si už zmíněný Krajčo měl s Adamem Mišíkem taky pořád co říct. Nebo že když se Lucie Bílá fotila při reklamní pauze s
LP, pořád ji u toho hladila po zádech. Že když první cenu získala
Ewa Farna, hned o reklamní pauze šla patrně poděkovat předávajícímu Miroslavu Donutilovi. Jak
Ben Cristovao patřil mezi jedny z prvních, kteří Ewě zařídili standing ovation. A jak také jako jeden z mála dlouho tleskal
Martě Kubišové s rukama nad hlavou. Nebo že kdyby se podařilo u pultíku udělat dvojité dno, nemusela by každou chvíli ze zákulisí vybíhat na scénu nebohá paní a uklízet nebo naopak nastavovat mikrofon.
Pořadatelé to asi uslyší neradi, ale Slavíci se ani v roce 2024 příliš neposunuli, což zůstává překvapivým zjištěním primárně proto, že se ředitel TV Nova vyjádřil, že mezi jeho oblíbené kapely patří
Už jsme doma. Kdy se oni objeví ve vysílání? A kdy se tam objeví
Květy?
Southpaw?
Zrní?
Markéta Irglová? Nebo hlavně další interpreti, kteří dlouhé roky plní festivaly, jako jsou
Vypsaná fiXa,
Wohnout či
Tata Bojs?
Mno, možná, že nikdy. A možná, že i za deset let budeme psát články o tom, že kultura je přece jinde. Tam venku. Protože tak jako každý rok nadáváme na to, že Slavík se snaží tak moc být pro všechny, až je nakonec pro nikoho a všechny tudíž potěší jen svou drobnou částí (v tomto případě především Ewou Farnou a několika dalšími obdobně starými hvězdami), je i jasné, že se věci nezmění. Že tak jako by výše zmíněné umělce patrně ani nenapadlo žádat své příznivce o hlasy, stejně tak jejich fanoušci, kteří na anketu roky nadávají, do ní možná ještě déle neposlali žádný hlas. A tak se pořád nebude nic měnit. Jen se jednou za čas drobně obmění účinkující za mladší generaci. Ale mainstreamovou anketou popularity zůstanou Slavíci dál.
Snad se ale bude stále dál dít ještě jedna důležitá věc. Snad na galavečer budou nadále chodit alespoň na pár vteřin lidé, kteří opravdu mají co říct, jako byla letos ta pro mnohé bezejmenná paní, která vykládala o hostitelské péči. Protože jestli byť jen jediný pár po dosledování dojemné řeči vytáhne telefon, nastuduje si, co to obnáší a pak do toho půjde, bude na světě líp. A o to přece nakonec jde, ne?