Lockdowny v roce 2022 skončily, byť často doznívaly v mnoha nahrávkách. Vyšla ale i jiná než takzvaná covidová alba. A my jsme vybrali ta nejlepší. Šestadvacet redaktorů a redaktorek musicserveru by ocenilo celkem 285 zahraničních desek. Tohle je finální čtyřicítka a příčky dvacet až jedenáct.
zahraniční desky: 40-31 | 30-21 | 20-11 | 10-1
domácí desky: 20-16 | 15-11 | 10-6 | 5-1
20. White Lies - As I Try Not To Fall Apart |
Může se zdát, že
White Lies po počátečním
hajpu upadli lehce v zapomnění. I když aktivně vymetají koncertní pódia po celém světě (loni to
stihli i u nás) a každé dva až tři roky vydávají nové album, kytarový svět jim - po hříchu - už nevěnuje tolik pozornosti. Jak přitom zní jeden otřepaný idiom, tihle chlapi zrají jako víno. Zapomeňte na debut
"To Lose My Life", londýnská formace od té doby vydala skladby, při jejichž poslechu hravě zapomenete i na provařené klasiky "Death" nebo "Farewell To The Fairground". Jen málo skupin si dlouhodobě udržuje takový kvalitativní standard jako tahle, což potvrdila i na loňské
"As I Try Not to Fall Apart". Nechybějí na ní velká kytarová témata, hymnické refrény i flirty se syntezátory. Po lyrické stránce jsou muzikanti věrni své pověsti a také nad šestou řadovkou se vznáší strach ze smrti, úzkost ze života v dnešní společnosti, apokalyptické vize a silné emoce. Nahrávka příhodně začíná otázkou "Am I Really Going to Die" a končí trpkým uvědoměním "There Is No Cure For It". Skrytý poklad hledejte v téměř sedmiminutové "Roll December". (Simona Knotková)
Tip Tomáše Parkana: Luke Combs - Growin’ Up
Budete-li pátrat, jaké countryové album loni vládlo světu, patrně všude narazíte na konstantní trojici poskládanou z "Humble Quest" od
Maren Morris, "Palomino"
Mirandy Lambert a "Growin’ Up"
Luka Combse, přičemž všechna mají nominaci na Grammy a byla nominována i na CMA Awards. Ačkoli jsou všechna excelentní, přece jen třetí deska rodáka ze Severní Karolíny mírně vede, což potvrdil i zisk již zmíněné CMA Awards. I když má autor na svém kontě řadu úspěchů, stadionové turné a prodává desky jak housky na krámě, stále se snaží působit jako úplně normální chlap, kterého byste mohli potkat v baru u piva. Jeho písničky jsou tak prosty nashvillských klišé a - a to se líbí asi všem - potkává se v nich klasická country a odkazy na legendy jako George Jones s country-rockovou modernou, jakou přinesl
Garth Brooks. To vše ale sceluje jednak jeho vlastní skladatelský a muzikantský rukopis, jednak - a to především - jeho neuvěřitelně signifikantní, sytý a mírně nakřáplý drsňácký zpěv, který zní zároveň zcela autenticky a přirozeně. Ačkoli country u nás v redakci nepatří mezi mainstreamové žánry, Combsovo "Growin’ Up" v našem výčtu toho nejlepšího z loňského roku rozhodně nesmí chybět.
19. Jack White - Fear of the Dawn |
Pro
Jacka Whitea byl rok 2022 skvělý. Po několika letech muzikantského ticha vydal hned dvě desky, které se velmi rychle vyšvihly na špičku jeho sólové diskografie. Alba "Fear of the Dawn" a "Entering Heaven Alive" nemohla být odlišnější. To první představuje sedmačyřicetiletého muzikanta coby neklidné děcko s poruchou pozornosti a s nekonečnou fantazií a schopností spojovat zdánlivě nespojitelné do sevřeného celku. Roztěkanost - to je asi první dojem, který při poslechu domodra laděného díla vytane na mysli. Autor tu skáče z nápadu na nápad, jen příležitostně se zastaví na delší dobu. Vedle sebe tu tak může, na ploše jednoho songu, podotýkám, znít hutný riff, zpěv blízkovýchodního muezzina, rap i vysamplovaný kousek dávné písně. Kytarová špína,
vanhalenovské ozvěny, syntezátory, jazzové trubky - "Fear of the Down" je chaos, v němž nevíte, co vás čeká za pár sekund. Ale zároveň je to skvělá jízda po notně divoké horské dráze. A to je na něm to skvělé. (Jiří V. Matýsek)
18. Tears For Fears - The Tipping Point |
"The Tipping Point" rozhodně není deska, jakou dokážete nahrát na počátku kariéry.
Roland Orzabal a
Curt Smith si ji museli poctivě odžít, aby do ní mohli textově otisknout pozitivní i negativní zážitky (hlavně úmrtí Orzabalovy ženy zde zanechalo otisk), po hudební stránce zase všechny turbulence, které je během kariéry provázely. Melodie, místy jako od Simona a Garfunkela, podmalovává elektronika, která se v hudbě
Tears For Fears zdála být už dávno zapomenuta. Neuvěřitelně silná kolekce plná skvělých písní drží pospolu jako monolit, který dokazuje, že to téměř osmnáctileté (!) čekání od neméně povedené, i když hudebně naprosto rozdílné řadovky "Everybody Loves A Happy Ending" stálo za to. Když někdejší rádioví popaři, kteří jsou ale zároveň geniálními skladateli, stárnou s grácií, dopadá to takto. Nahrávkou, před kterou lze pouze smeknout a užívat si, že existuje taková krása. (Honza Balušek)
Tip Ondřeje Kocába: Alexisonfire - Otherness
Rozpad, několik sólových mimožánrových projektů a třináctiletá odmlka mezi dvěma posledními studiovkami. To jsou fakta, se kterými
Alexisonfire vstupovali do roku 2022. Novinka je na první poslech hodně odlišná od předchozích řadovek. Návaznost je cítit maximálně k singlu "Season Of The Flood" z roku 2019, který se na desku "Otherness" nedostal. Kanaďané v padesáti minutách ukazují, jak moc se během dekády plné odloučení posunuli. Rozhodně nečekejte jen přímočarý hardcore, který je zdobil na začátku tisíciletí. Tentokrát se odhodlali na album procpat vlivy psychedelic či stoner rocku, industrialu, elektroniky a nebáli se i zpomalit tempo a zahrát také na pořádně emotivní notu ("Sans Soleil", "Mistake Information"). Poetické texty Dallase Greena plné strachu a bolesti doprovázejí mnohdy až tři hlasy. Nejvýrazněji se to kromě psychedelického singlu "Sweet Dreams Of Otherness" projeví i v úvodu "Dark Night Of The Soul", který zazní a cappella. Mimozemské synťáky následně opanují tajuplnou "Survivor's Guilt" a závěrem zazní epický osmiminutový jam "World Stops Turning", v němž skupina servíruje mix všech svých inspirací od blues až k hardcoru. "Otherness" ukazuje mnoho stránek.
Alexisonfire během let dozráli ve zcela jinou kapelu, i odloučení je však dovedlo k dosavadnímu skladatelskému vrcholu.
Z důvodu absence živých vystoupení během pandemie se členové nejžádanější německé skupiny opět spojili. Deska
"Zeit" původně nebyla ani v plánu. A když už, jistě ne tak brzy po
bezejmenném předchůdci z roku 2019. Na natočení alba bylo za covidu dost
času a výsledek dopadl na výbornou, obzvlášť pokud hybatelem byla pouhá nuda ve studiu. "Zeit" je počinem soudržným, zato se dvěma doplňujícími se rovinami - vážnou a sarkastickou.
Titulní kus pojednává o neúprosném plynutí času vedoucímu ke stárnutí, oproti tomu v
"Zick Zack" se rysy stárnutí ostentativně potlačují plastickými operacemi.
Rammstein naštěstí nevyměkli a stále rádi porušují pravidla korektnosti (vulgární
"Dicke Titten"), stejně tak ale dávají i podněty k zamyšlení ("Schwarz", "Lügen"). Zbývá jen doufat, že závěrečný song
"Adieu" nebude skutečným rozloučením. Pokud by však tato studiovka byla opravdu poslední, rozloučení by to bylo bezesporu důstojné. (Jana Kloučková)
16. Avril Lavigne - Love Sux |
Avril Lavigne sbírala hudební ocenění především v období prvních dvou alb, ovšem poté začala postupně ztrácet fanoušky, popularitu a hudební publicisté jí přestávali brát vážně. Loni ale vydala "Love Sux" a vše je jinak. Stačilo vlastně docela málo, a sice spřáhnout se s těmi správnými lidmi.
Travis Barker, díky němuž pop punk aktuálně prožívá obrovskou renesanci, John Feldmann z
Goldfinger a
Mod Sun ji nasměrovali zpátky k punkovým kořenům a vše okořenili aktuálním zvukem, detaily a také dalšími hvězdami Barkerovy crew, jako jsou
Machine Gun Kelly,
blackbear a
Mark Hoppus. Přitom je stále zřejmé, že samotná Kanaďanka byla podstatnou částí týmu, protože její rukopis je ve většině skladeb znatelně otisknutý. Výsledkem je třináct písní, z nichž se valí obrovský příliv neutuchající energie, a hlavně - každá z nich by mohla být singlem a potenciálně i hitem. Prakticky vás nenechá vydechnout a není tedy divu, že zaujala jak popaře, tak rockery. Zkrátka a jednoduše:
"Avril, vítej zpět!" (Tomáš Parkan)
Tove Lo máme v redakci rádi. A tak i když si třeba v recenzi odnese hodnocení 6/10 nebo její album recenzi třeba vůbec nemá, v našem výročním žebříčku se přesto umístí. A právě druhý případ se týká "Dirt Femme". Loňský počin této švédské zpěvačky nijak nesnižuje laťku vysoké kvality, kterou si s ní snadno spojíme. A pokud předchozí řadovka "Sunshine Kitty" naznačila experimentálnější sound, ta aktuální (vydaná pod vlastním labelem Pretty Swede) na tuto vlnu navazuje. Ukazují to třeba kousky "True Romance" či "Kick In The Head". Nahrávku charakterizuje také osmdesátkový zvuk a syntezátory, díky kterým zní tak podmanivě. Najdeme tu i samplování legendární instrumentálky "Popcorn", na rozdíl od vysamplovaných hitovek jejích kolegů a kolegyň písničku "2 Die 4"
jen chytře obohacuje, místo aby šlo o vrchol jinak nevýrazného songu. Jako vždy u Tove Lo mluvíme o sexy a odvážné kolekci - v tomto ohledu se, doufejme, tato Švédka nikdy nezmění. (David Böhm)
Tip Honzy Baluška: Lights - PEP
Kanadská zpěvačka Valerie Anne Poxleitner, která si říká
Lights, se na své nové desce "PEP" od místy zasněného electropopu, který ji charakterizoval během většiny její kariéry, posunula do více energických hudebních vod. Není to žádná revoluce, ale evoluce, která se jí navíc navýsost povedla. Třináctipoložková kolekce překypuje vitálními hitovkami jako "Prodigal Daughter", "In My Head" (v níž si zabubnoval Josh Dun z
Twenty One Pilots) či "Money In The Bag" s Kieszou. Dokáže se však i pohoupat jako v "Salt And Vinegar" nebo zpomalit (a posléze zrychlit) jako ve "Voices Carry". Lights na své nové desce opět dokazuje, že bychom pro anglický termín
singer-songwriter potřebovali nějakou pěknou českou variantu. Slovo
písničkářka je více než zavádějící a
zpěvačka-skladatelka nepoužitelné. Hlavní ale je, že je "PEP" skvělé album.
14. Black Country, New Road- Ants From Up There |
Za svůj skvělý debut "For The First Time" z roku 2021 byli britští post-rockoví
Black Country, New Road po právu nominovaní na Mercury Prize. Přesně rok nato vydali druhou desku "Ants From Up There" a ta je zase skvělá. Jde o přidrzlé hudební těleso, jehož výrazným poznávacím znamením jsou saxofon, piano, housle, dlouhé, různě vrstvené a gradující skladby a místy nádechy klezmeru. K tomu je potřeba přidat neotřelé a často dost neurčité texty a skvělý expresivní vokál zpěváka Isaaca Wooda, který ale bohužel pár dní před vydáním této desky sestavu opustil. Kolekce "Ants From Up There" je oproti debutu učesanější a přístupnější, ale nijak to nevadí. Kapela se dokonce snažila napsat klasičtější, kratší písňové tvary, třeba skvělou "Chaos Space Marine", ale nejvíc mne stejně baví závěrečný dvanáctiminutový opus "Basketball Shoes" a předchozí devítiminutová "Snow Globes". V nich jako by bylo vše, co vystihuje podstatu tohoto uskupení. Stačí se tím nechat pohltit a unášet. Ucítíte v tom obrovský náboj živelnosti a opravdovosti. (Honza Průša)
13. The Smile - A Light for Attracting Attention |
Co vznikne, když se spojí dvě pětiny spících
Radiohead -
Thom Yorke a
Jonny Greenwood - s bubeníkem jazzových Sons of Kemet Tomem Skinnnerem? Kapela
The Smile, jedno z nejpříjemnějších překvapení uplynulého roku. Obavy, že to budou jen Radiohead v novém kabátku, debutové, právem vychvalované album "A Light For Attracting Attention", rozptýlilo celkem razantně. Jistě, vlivy společné kapely dvou třetin členů nové formace se nezapřou, nové vrstvy tu přidává nervní rytmika i postpunkové ozvěny. Baví mě hypnotické, repetitivní linky proplétajících se kytar a basy, vnitřní neklid a jakási hudební neposednost, klavírem nesená melancholie a introvertní zamyšlení. Tohle dílo, místy ve své zvukové mnohovrstevnatosti až přebujelé, se jako améba proměňuje pod rukama píseň od písně, poslech od poslechu. A "Light For Attracting Attention" je sebevědomá nahrávka s vlastní vizí, která nebere ohled na očekávání a touhy posluchačů. V tom leží její hlavní síla. A taky v tom, jak neustále vyzývá k opakovaným ponorům. (Jiří V. Matýsek)
12. Placebo - Never Let Me Go |
Devět let čekání na osmou dlouhohrající desku britských
Placebo se vyplatilo. Po obsáhlých oslavách dvou dekád na scéně v letech 2015-2017, během kterých znovu přišli o bubeníka, bylo jasné, že musí následovat změna, jelikož se ústřední kreativní dvojici nechtělo hrát stále ty stejné skladby dokola. K přípravám materiálu přistoupilo duo Molko-Olsdal tentokrát od konce. Vše se odvíjelo od názvu alba a jeho přebalu. Následně vznikaly tituly písní a až od nich se odvíjely texty a hudba. Kolekce třinácti kousků nachází skupinu opět na dosah kreativního vrcholu. V textech se rozhodně odráží frustrace z posledních let a celková Molkova obava ze směřování lidstva. Ekologické katastrofy, násilí, nespravedlnost a přemíra technologií jsou hlavními tématy. Když k tomu připočteme výborný zvuk, výrazné kytary a bicí a pro formaci již tradičně decentní užití elektroniky, je z toho jedno z nejpříjemnějších překvapení roku 2022. Oproti předchozím dvěma studiovkám tady znějí
Placebo agresivněji ("Forever Chemicals", "Surrounded By Spies"), přesto dokážou přejít na jemnější notu a obohatit songy klavírem ("This Is What You Wanted"). Navíc svému čerstvému počinu věří natolik, že setlisty koncertů obohacuje pravidelně deset až jedenáct písní z něj, a rozhodně to není na škodu. Doba se sice posunula, nad Placebem však hůl ještě nelámejte. "Never Let Me Go" v jejich diskografii zůstane vysoko. (Ondřej Kocáb)
11. Sigrid - How To Let Go |
Sigrid je miláčkem naší redakce. Její debut "Sucker Punch" to v roce 2019 dotáhl až na čtvrté místo tohoto žebříčku. Aktuální deska "How To Let Go" v pořadí sice lehce sklouzla, stále se ovšem jedná o jeden z nejvýraznějších popových počinů loňského roku. O tom svědčí i velmi vydařená koncertní zastávka v Praze. Norská zpěvačka protentokrát vsadila na razantnější tóny a přidala víc kytar. Zároveň však neopustila svoji tak typickou rozpustilost a rozvernost. Pilotní singl "Mirror" se řadí k jedněm z nejlepších skladeb a v těsném závěsu ji doprovází "It Gets Dark" nebo krásně procítěná "Bad Life" s britskou skupinou Bring Me the Horizon. Sigrid prostě válí a my věříme, že jednou nám to holka dotáhne i na místo první. (Tomáš Navrátil)
Tip Dana Hájka: Ásgeir - Time On My Hands
Směr, kterým by se
Ásgeir rád vydal, již naznačovalo komorní, akusticky koncipované épéčko "The Sky Is Painted Gray Today". Sám autor se i na něm chtěl mnohem více vnořit do vlastních textů a nespoléhat se jen na básnický zdroj svého otce nebo rukopis přátel ze svého okolí. "Time On my Hands" v tomto pokračuje dále, stěžejní je muzikantova sebereflexe a velmi decentní popis událostí. Ty přibližuje ve vlastní optice, ale nesnaží se je přenést do všeobecnější roviny. Zůstává tak primárně sám sebou, svěřuje se s pocity a jakousi plíživou tíží životních zkušeností. Hudebně je jeho čtvrtá řadovka návratem k elektronice (zejména klávesami Memorymoog a Korg PS-3100) a decentním melodramatům s typickou islandskou poetikou. Prolíná se tu hned několik nálad, včetně té postapokalyptické v pilotním singlu "Snowblind". Ásgeirova tvorba nese nezaměnitelné rysy, mladistvý nadhled a určitou cílevědomost, která činí jeho indie pop tak výjimečným.
