Till Lindemann nahradil v Praze šok mírnou rutinou

Legenda. Mýtus. Frontman Rammstein. Prostě Till Lindemann. Jeden z nejcharismatičtějších zpěváků metalové historie zavítal po dvou letech se svým sólovým projektem znovu do Prahy. A předvedl takřka totožnou show jako minule. Stačilo to? Jak komu.

Tentokrát se Lindemann vydal dobýt O2 arenu, která ale měla uzavřená horní patra. I tak šlo poznat, že je na něj příliš velká. Návštěvnost se totiž pohybovala na podobných číslech jako minulé vystoupení v holešovické Sportovní hale Fortuna.

Večer odstartovali veteráni Aesthetic Perfection. Ti začínali jako výrazně tvrdší kapela, dnes už však patří spíše k těm měkčím interpretům. Žánrově se ale docela hodili, publikum je přijalo slušně, hudebně však nijak extra nezaujali.

Samotný principál dekadence se skrýval za masivní plachtou a po jejím stržení a úvodním riffu "Fat" bylo jasné, že i když Till obměnil sestavu a všichni se převlékli z červeného latexu do černého, čeká nás - včetně klíčových projekcí - naprosto totožná show jako minule. Pro tehdejší návštěvníky tak absentoval moment překvapení, respektive šoková terapie, která dělá tento typ zážitku tak atraktivním. Publikum se proto v tento moment rozdělilo na dvě skupiny.

Pro nováčky přicházela extáze z extrémních a naturalistických videoprojekcí plných nechutností a explicitní sexuality. Nešlo jen o krátké koláže, ale o poměrně dlouhé vizuální sekvence s aktivní účastí samotného Tilla. Dostali jsme tak masivní várku de facto neoficiálních videoklipů.

Do toho nechyběly různé tanečnice (včetně plus size dam), házení dortů i mrtvých ryb do publika a Lindemannova jízda v průhledné kouli mezi diváky. Zkrátka bizarní cirkus se vším všudy a show, jak se patří. Prvonávštěvníci tak museli odcházet navýsost spokojení. Těm, kteří už všechny tyto vychytávky viděli minule nebo na koncertním DVD "Live in Moscow", zbyla především hudba. A s ní už to tak slavné nebylo.

Původní projekt Lindemann totiž těžil z téměř dokonalé symbiózy charismatického vokálu a skladatelského talentu kytaristy Petera Tägtgrena z Pain. Právě spojení industriálního tlaku, výrazných kytarových nápadů a chytlavých refrénů vytvořilo mimořádně zábavné skladby debutu a zčásti i druhé desky. Oproti tomu Lindemannova sólová nahrávka "Zunge" už tak pestře nepůsobí a v přímém srovnání songů v rámci setlistu to vyšlo najevo naplno.

Novější písně sice mají potřebnou hutnost a vokální autoritu, postrádají však výraznější hudební nápady. V jednom koncertním celku to bylo až příliš patrné. Když k tomu připočteme pro mnohé absenci momentu překvapení, objevily se během večera pasáže, kdy se mohla dostavit dokonce i mírná nuda.

Tillův hlas se arénou nesl velkolepě, jeho věk je však znát. Pohybově byl střídmý a s publikem téměř nekomunikoval. Protože v sestavě chybějí další výrazné osobnosti, ať už Tägtgren nebo členové Rammstein, působí výsledek místy suše a staticky.

Divákům tak nezbývalo než sledovat zase ty projekce, přenosu dění na LED obrazovkách se totiž tentokrát nedočkali a citelně chyběly. Šlo poznat, že show je koncipovaná pro menší halu - diváci dál od pódia nebo na tribunách toho příliš neviděli.

Till Lindemann každopádně v Praze i tentokrát odehrál solidní koncert, který pobavil a šokoval hlavně jeho show dosud nepolíbené fanoušky. Opakovaným návštěvníkům ale nenabídl nic nového a naopak naplno ukázal, že bez silného skladatelského sparing partnera to u něj autorsky není až taková sláva.

Působí to trochu jako Soulfly versus Sepultura - stejný hlas a tvrdé riffy, ale bez skutečně silně napsaných kytarových partů a celkové kompozice Andrease Kissera. V případě Rammstein naštěstí k žádnému rozchodu nedošlo, takže si chuť můžeme spravit naživo u nich. I když studiově už možná napsali svou poslední kapitolu.