Ze zpětného pohledu to vypadá, že jedna z nejsilnějších a nejoblíbenějších desek Psích vojáků, "Brutální lyrika", byla v určitém období kolem poloviny devadesátých let jen odskokem k běžné písňové tvorbě. Vyšla totiž mezi dvěma experimenty - albem "Sestra" (1994), úzce propojeným se stejnojmenným románem Jáchyma Topola a zkoumajícím nezvyklé hudební krajiny, a právě kolekcí "Hořící holubi", natočenou v roce 1996 a vydanou o rok později.

Sluší se připomenout, že v roce 1996 vyšel taky další v určitých ohledech hledačský počin, sólový debut Filipa Topola "Sakramiláčku", a také výběr z předchozí tvorby formace "Národ psích vojáků". Sledujeme tu muzikanty ve vysoce intenzivním tvůrčím procesu, kdy opouštěli zaběhnuté postupy a zkoumali nové možnosti. "Hořící holubi" v mnoha ohledech tento proces završovali.

Posluchač znalý klasické tvorby bude překvapen. Nedočká se písní v pravém slova smyslu - byť i toto pojetí Filip Topol a hráči kolem něj s gustem ohýbali -, ale pouze tří skladeb.

Ústřední kus, s nadhledem na původním CD vydání nazvaný "'Vše uprostřed'", funguje jako půlhodinový proud volně se přelévající hudby a slov a veršů, který Topol více recituje a deklamuje, než aby jej skutečně zpíval. Formálně se sice dělí do čtrnácti částí, nepochybně je však míněn jako celek. Dvojice "Kněz předběhl tramvaj - ještě nic neví" a "Kněz se křižuje a tramvaj stojí" ho ohraničuje.

Úvod připomíná atmosférický soundtrack k hororu. Vlastně paradoxní doprovod pro popis banální situace kdesi uprostřed města, s knězem ve středu ulice a útržky dialogů a situací, které k němu v pomalu plynoucí mozaice doléhají. Ústřední opus působí jako dvě vedle sebe tekoucí řeky. Slova a hudba se v různé intenzitě doplňují, prolínají, zdůrazňují i odpuzují.

Ambientní šum a plochy dramatizují vzdálené kaskády bicích, tichem prosakují osamocené tóny piana, jež se skládají v útržkovité imprese. Prostorem se vznášejí kosmické zvuky syntezátorů a přechod mezi čísly "Město a nic" a "Údiv veverky a rozmluva se stromem" přináší krautrockové vesmírné putování, jež se nečekaně láme v jaksi vychýlený jazz s krásnou walking bass Luďka Horkého.

V části "Slovo Ducha", v níž Topol zní jako šílený hněvivý kazatel, hudba nabývá formy určité strašidelné variace na berlínské ambientní výlety Davida Bowieho. A vlastně tu dojde i na špetku hypnotického bigbítu, jen erodovaného klávesami a kvílející kytarou.

A pak se kruh uzavře: muzika, která si dosud volně plynula a měnila svůj tvar, se najednou vrací k hudebním motivům z úvodu. Ty dovedou album k finále, které přidá na intenzitě. Filip Topol zde zní přesvědčivě vyděšeně a celý tenhle horečnatý sen plný znepokojivých, prolínajících se obrazů usadí na zem banálním konstatováním: "A za ním se tiše dívala tramvaj."

S nahrávkou "Hořící holubi" se Psí vojáci dotkli mezí svého experimentátorství. Intenzivní deska nefunguje bez pozorného poslechu, bez pečlivého kličkování mezi motivy a atmosférami. Objektivně vzato tady máme spíše album mluveného slova, záznamu autorského čtení s hudebním doprovodem. Jenže ono to, když dá posluchač dílu prostor, funguje. Ve své jinakosti, hravosti i velmi pečlivé vysoustruženosti.