"Když jsem jednou pozdě v noci psal text k písni 'Nothing To Give', sledoval jsem na internetu rozhovor s Edem Bullerem (jeden ze dvou producentů 'To Lose My Life...' - pozn. aut.), který byl pořízen během nahrávání jedné desky kapely Suede. Byl zvláštní pocit vidět ho, jakým způsobem mluví o té skupině a její nahrávce, protože jsem cítil, že by tak mohl mluvit i o nás. Napadlo mě, jestli dokážeme vytvořit něco výjimečného nebo to bude pouze další album." Charles Cave

White Lies se veřejně přiznávají k inspiraci kapelama Joy Division či Echo And The Bunnymen a postupně v rozhovorech dohazují další - například Secret Machines či Portishead. Ale ono jim ani nic jiného nezbývá, kdyby to popřeli, byla by to více než jen nevinná lež. Srovnání s Editors odmítám. McVeighův vokál nejvíce koketuje s Curtisovým a jen o trochu méně s Flowersovým. Pěvecky je překonává. Do Joy Division feelingu se mísí McCulloch společně s kytarami broušenými podobným způsobem, jako to mají rádi kluci ze Secret Machines. Kostrbatý popis je v praxi proměněn v desetiskladbové album, které možná nemá nejzřetelnější ksicht, ale skladby jsou tak dobře napsané, že jsem tento handicap rád odpustil.

"Fate always loses hold like electric sparks in my heart, fate always loses hold, now be a good girl and do what you're told." (E.S.T.)

Nahrávání v potemnělé místnosti zanechalo na albu jasnou stopu. Temné, mnohdy morbidní příběhy mezi láskou a smrtí jsou odvyprávěny pomocí mohutných bas, výrazných kláves, ozvěnovitého zpěvu, který jako by volal ze dna lidské duše. Úzkostný povlak písní skrývá tenkou vrstvu naděje. Ztráta či umírání není tak skličující.

"Look from your window late tonight. You think my heart is frozen while yours is slowly grieving, you´ll see the boy you loved start burning in the sky." (Fifty On Our Forehands)

Už z živého vystoupení mně učarovala "Fifty On Our Foreheads", přestože je v ní podobnost s Joy Division nejvýraznější a hranice mezi inspirací a "vykrádačkou" je zúžena na minimum. Ale funguje tak, jak fungovat má. Občas dojde k olizování pojmu kýč - vše ale probíhá ve snesitelných mezích. Nejvíce na pilu se tlačí v "The Price Of Love": jsou zde smyčce, grandiózní finále a zavírák, jak má být. Na polemizování nad každou skladbou zvlášť je málo prostoru, pro mě osobně je nejlepší skladba "Nothing To Give". Nemá tak výrazný hitový potenciál jako zbytek alba, o to víc je tajemně temná. Nástroje jsou pokryty hlubokým zvukem kláves společně s občasným vybrnkávaním kytary, do kterého McVeigh hypnoticky odzpívává text o loučení. Dojemné. Byla nahraná jako poslední a White Lies tvrdí, že by si takhle dovedli představit další album. Už aby tu bylo...

"I wish i could say i have clung to time like gold, but as you said goodbye, i almost die." (Nothing To Give)

Nemůžu si pomoct, White Lies vytvořili kompaktní album, na kterém má každá skladba svoji sílu a kvalitativně přesahuje většinu současné kytarové produkce. Na debut je album hudebně i zvukově dotažené, texty psané dvacetiletým basákem Cavem se jako básně posmrtné vyplatí studovat. Jasně, je zde výrazná inspirace Joy Division či jinými post-punkovými kapelami. White Lies nevymysleli modelínu, ale dali jí vlastní barvu a umí s ní pracovat jako málokdo. Nazývat je zloději by byla blbost. Kdybych se měl vrátit k úvodnímu úryvku z textu Charlese Cavea, řekl bych, že White Lies nahráli další výjimečné post-punkové album.