"Zeit" je v oblasti tvrdé muziky bez přehánění asi nejočekávanější deskou první poloviny roku 2022. Těžko jí mohlo v pátek 29. dubna cokoliv konkurovat. Napětí, nervozita, spousta otazníků i spekulace na téma, co bude aktuální album ve vyrovnané diskografii teutonského sextetu znamenat. První dva singly obavy zrovna nerozptýlily: Titulní monumentální balada "Zeit" fanouškovský tábor spíše rozdělila, "Zick Zack" se vrátila k duchu černohumorných špílců opřených o tvrdé riffy - klip dobrý, hudba, no... už jsme od nich slyšeli lepší. Obě písně nicméně naznačily směr, kterým se bude celá nahrávka, hlavně tematicky, ubírat.

Nové album "Zeit" Rammstein si na CD, speciálním CD či 2LP můžete koupit na shopu musicserveru! A klidně tomu můžete třeba přihodit i nějakou starší desku, která vám doma chybí...

Formaci se totiž podařilo vystavět nepřiznané konceptuální album, které se hned na několika místech vyrovnává s plynutím času, stárnutím, smrtelností, odcházením - a smutkem, který je nutné sdílet. Je to jistě deska inspirovaná covidovými roky (a díky nim určitě vznikla, protože jinak by byli Rammstein na turné a na skládání a nahrávání by neměli čas), jeho přesah je ale mnohem hlubší. "Zeit" je při hlubším zkoumání až bolestivou existenciální kolekcí písní, které posluchače halí do temné, depresivní deky a nenabízí řešení.

Dokonce i toho jindy charakteristického černého humoru poněkud ubylo: "Zick Zack" je tragikomickou meditací nad snahou zabránit vlastnímu stárnutí, "Dicke Titten" je zase neobvykle sebereflexivním pohledem stárnoucího chlapa, který toho od života moc nepotřebuje, stačí mu jenom velký kozy. I v tom "OK" (tedy "Ohne Kondom") je cítit jakási existenciální prázdnota, kterou - snad, možná - zaplní ten sex. Ale nic z toho není "Amerika", "Pussy", "Ausländer" či "Radio", ani obsahově, ani formálně. Když už se rozjede klasický masivní riff (jako v "Zick Zack"), text má hlubší spodní proud, jinde zní zase dechovka (!) nebo dívčí sbor.

Na "Zeit" je jasně znát snaha nezatuhnout. Předchozí bezejmenné album vyšlo po desetileté pauze a až na pár drobných výjimek servírovalo typické Rammstein. Na novince se ale zvuk trochu posouvá. Převažují na ní pomalejší skladby, masivní strojové riffy (vynikající "Angst") hodně stojí na elektronice. Na tom by nebylo nic nového, kdyby kapela nepřišla o svůj industriální nádech a nevstoupila do téměř synth-popových nebo retro-wavových hájemství ("Armée De Tristen" či "Giftig"). Ve "Schwarz" zní něžné, až naivní klavírní sólo, ale i patřičně použitý, a v prvních reakcích notně proklínaný, autotune. Kde jinde než v "Lügen", písni o lži a přetvářce, která tímto způsobem střílí do vlastních hudebních řad?

Končí Rammstein a skutečně se loučí, nebo je závěrečná "Adieu" ("Na konci jsi jen sám / Ale my budeme stále s tebou," zazní tu mimo jiné), asi nejdiskutovanější píseň z alba, jen hymnou opuštění a odpuštění? Přemítat se nad tím bude asi ještě dlouho a konečného rozřešení se asi dočkáme až po skončení světového stadionového turné (v Praze se začíná a v plánu jsou dva koncerty, 15. a 16. května). V každém případě, pokud by to konec byl, bylo by to finále skutečně impozantní.

Máme tu čest s promyšleným neprvoplánovým albem, které se nikde nedrolí a ani na něm nic nepřebývá, byť jistým náznakům sebevykrádání se úplně nevyhnulo. To jsou ale jen malé kaňky na působivém, propracovaném celku, který se na pomyslném žebříčku v rámci kapelní diskografie rázem zařadil hodně vysoko. A teď ze mě nemluví to, že je album ještě čerstvé. Troufnu si tvrdit, že "Zeit" bude větší trvalka než kterákoliv deska vydaná po "Reise, Reise". Ale je to právě Čas, který teprve ukáže.