Desky vydávané po dlouhé době jsou poněkud ošemetné. Obvykle jsou fanoušky vymodlené, provázené velkým napětím, ale i řadou otazníků. O to více, pokud skupina navíc v mezidobí zas tak úplně nespí a své oddané nechává v napětí. Je dlouhá studiová pauza - tu narušená výročním turné, tu výběrem hitů, tu živákem či dokonce novou skladbou - jen hibernací, nebo skutečným, byť neoznámeným koncem?

To vše se dá říci i o německých Rammstein. Milovaných, nenáviděných, vysmívaných, obdivovaných, kontroverzních. Předchozí studiovka "Liebe Ist Für Alle Da" vyšla v roce 2009 (co se mezitím v táboře teutonských tvrďáků událo, si můžete přečíst v samostatném boxu níže) a i přes pravidelnou saturaci fanouškových tužeb, pravda, postavenou spíše na brnkání na nostalgické struny, už to na albový návrat opravdu nevypadalo. Ať už se vyčerpaly archivy, zhubla bankovní konta či se snad konečně dostavila múza, je na světě sedmou řadovku, první bezejmennou a také první, která na svém přebalu nenese jméno a rozpoznatelné logo. Je na něm jen minimalisticky bílá plocha s jedinou zhasnutou sirkou. Rozhoří se?

Německá formace se po deseti letech vrátila trochu jiná, určitě starší, určitě zkušenější. Své mohly napovědět už první dva singly bezejmenné nahrávky. "Deutschland" ukázala, že zvuk bude šlapat, ale nebude to už takový drtivý, všeničící válec, naopak bude vzletnější, vzdušnější. "Radio" pak do hry vneslo nebývalé množství elektroniky, tu v duchu Kraftwerk, tu v duchu pozdějších euro-elektronických spolků. Je to skladba přímočaře chvátající kupředu, v přesném souladu s typickými, byť nijak objevnými riffy.

Co však výše uvedené nenapovědělo, je, že se pánové vrátili podstatně klidnější. Novince dominují spíše pomalejší tempa, drtivý mechanický riff aby jeden pohledal - nakonec se těch nejlepších dočkáme v již zmíněné "Radio" a pak až v předposlední "Tattoo".

Přesto Rammstein na novice hrají - jako Rammstein. Jedenáctka skladeb zní pohříchu povědomě, a přesto cize. Věci vyzobané napříč celou diskografií - melodie, riffy, postupy, ba i podobně ztvárněné náměty (taková "Puppe" se možná až příliš pohybuje v mantinelech toho, co určila "Wiener Blut" na předchozím albu, trochu zbytečná "Diamant" je někde na půli cesty mezi "Seeman" a "Klavier", ale schází jí vyhrocenost, "Zeig Dich" zase vyvolá vzpomínku na dávnou kontroverzi "Bück Dich" (když vezme v potaz, že se novinka týká církve, přidává další významovou rovinu)) jsou znovu použité v novém kontextu. Otázkou zůstává, zda je to výraz tvůrčí bezradnosti, nebo sofistikové intertextuální hry s fanoušky, dlouhá léta napínanými.

Většina položek v tracklistu ono potřebné zajiskření obsahuje. Někdy se plamen podaří vykřesat hned, jindy později, v jednom případě pak nejspíše marně. Jako vždy se hudebníkům daří drobné fórky - hra s vícero jazyky v "Ausländer", která je sama o sobě eurodancovým flákem, jen hozeným do kytar a baví jako podobně vystavěná "Pussy" (jen je potřeba dát jí šanci), kytarový riff z "Personal Jesus" Depeche Mode v "Sex", Lindemannova zvrácená divadelní dikce v úvodu "Hallomann"...

Příjemně potěší dosud neslyšené novinky, které dobře známý zvuk německých metalových harcovníků nově probarvují: kostelní sbor na začátku "Zeig Dich", chytřejší použití elektroniky a také nové hlasové polohy, které je ze sebe Till Lindemann schopen vymáčknout. Hlasová hrubost a rozervanost hravě zastře výše uvedené výhrady k "Puppe", překvapí a zapůsobí.

Jakkoliv působí Rammstein na novince poklidněji a explicitně nezpívají o "ostnatém drátu protaženém močovou trubicí", ošemetným tématům se v duchu své nejlepší tradice nevyhýbají. Jak kdysi pravila jedna domácí punk-rocková kapela: "O kytičkách nezpíváme." O Rammstein je možno říci totéž. Na paškál tak přijde nacionalismus (a to v tak chytré formě, navíc podtržené významy natolik nasyceném videu, že stačili naštvat obě strany, přičemž každá jim vyčítala příklon k té druhé), církev, až eroticky podmíněnou příchylnost k médiím (byť symbolizovanou rádiem), zneužívání dětí. Jen je to všechno nyní méně přímočaré, více metaforické a mrazivě matoucí, subverzivně ukryté za rádiovou přístupnost.

Rammstein jsou skutečně dospělejší. Deska tolik netlačí na první signální - ani přímočarou a navenek proklamovanou kontroverzností ani šokujícím vizuálním podáním (vzpomeňme na dotažené vizuály "Mutter" či "Liebe...") ani hudební nekompromisností. Není čistým zásahem na komoru, otevírá se postupně a docela pomalu. Snad poprvé v kariéře skupiny působí semknutě, ne jen jako za sebe naskládané hity (a vata).

Výrazné plusové body získává bezejmenná kolekce za svůj zvuk. Hutnost zůstává, přibyla větší vzletnost, která dává lépe vyniknout drobným zvukům, kterých je dílo plné. Jejich objevování patří k jednomu z kouzel, které nahrávka obsahuje. Vše je křišťálově čisté, syté, Němci skvěle pracují s dynamikou, dotahují celek do nejmenších detailů. V tomto ohledu nelze vytknout prakticky nic.

Rammstein na všech svých šesti předchozích počinech rovnou od začátku hořeli. Bezejmenná novinka si zpočátku spíše doutná, plameny vyšlehávají postupně, často trochu nesměle. Ale rozhodně tam jsou. Po desetiletí mlčení si tihle chlapi nepotřebují nic dokazovat. Jejich pozice je stabilní, nevolá po sebepotvrzování v podobě téměř trademarkového skandování vlastního jména či šokování na každém kroku. Rammstein roku 2019 jsou na poslech měkčí, zároveň ale sevřenější, dotaženější. A plní zákrut, které čekají, až je posluchač objeví.