Svět okolo opouští to, co se roky dalo označit za jistotu, a blázní čím dál tím více. Ještě, že je tu ta hudba! Třiadvacet redaktorů a redaktorek musicserveru by ocenilo téměř stovku zahraničních desek. Tohle je finální čtyřicítka a příčky 10 až 1.
zahraniční desky: 40-31 | 30-21 | 20-11 | 10-1
domácí desky: 20-16 | 15-11 | 10-6 | 5-1
Pětileté čekaní na novou studiovou nahrávku
Haim se vyplatilo. Kalifornské sestry se loni vrátily se čtvrtým albem "I Quit", kterým započaly novou kapitolu své tvorby. Poprvé se tak totiž stalo bez dlouholetého producenta Ariela Rechtshaida. V titulním tracku "Gone" se oproti tomu loučí s toxickým vztahem a oslavují nabytou svobodu s pomocí "Freedom! '90"
George Michaela.
Porozchodovou desku ovšem nečekejte, byť tomu titul napovídá. Sestry vás zvou do zatím poslední etapy svých životů, na jejímž konci se - dle svých slov - konečně cítí kompletní. Je to období jednoročních omylů, zajímavých setkání i nových lásek, které člověka snadno znovu strhnou do začarovaného kruhu vztahů.
"I think I'm in love, but I can't stand fuckin' relationships," zoufá si prostřední Danielle ve hravé retro r'n'b skladbě "Relationships", a vystihuje tak ambivalenci lidského sbližování. S patnácti skladbami je "I Quit" dosud nejdelším počinem Haim, který stvrzuje jejich pozici jako jedné z vůdčích skupin současného pop-rocku. (Simona Knotková)
9. Suede - Antidepressants |
Desáté studiové album
Suede (proto zněl jeden z pracovních názvů "X") pokračuje v černobílé estetice svého předchůdce "Autofiction" a taky si udržuje stejně špičkovou úroveň. Pro kapelu, která působí na scéně čtvrtou dekádu, je pozoruhodné, jak se dokázala už poněkolikáté restartovat a přijít s nesmlouvavou a živou muzikou. Říkají tomu post-punková deska a já jim věřím. Druhým pracovním názvem kolekce totiž byl příznačný titul "Broken Music For Broken People".
Nekompromisní a přesto melodické skladby o odpojení a (znovu)spojení ukazují životaschopnost a pozoruhodnou energii skupiny, jež se nechystá na žádné nostalgické vzpomínání na zlaté časy britpopu. Suede v sobě pořád mají oheň, vnitřní kompas i nápady. A taky nakažlivou naléhavost, chuť a dravost. (Pavel Parikrupa)
Už předchozí album "Motonami" znamenalo pro
Rosalíi podstatný úspěch na světové hudební scéně a asi málokdo si dovedl představit, že jej španělská zpěvačka překoná. Avšak kolekce "Lux" začala sbírat nadšené recenze v médiích po celém světě, takže v době vydání se na metacritics skvělo hodnocení 95 %. Výjimečnost desky spočívá v tom, že jejím základem je vlastně fúze klasické hudby a latino muziky, do které pak zpěvačka přimíchala art pop, elektroniku, hip hop, jemný nádech avantgardy. Svým zpěvem přidává ještě fado, bolero a prvky moderní opery. A nechyběla samozřejmě spousta hostů a spolupracovníků.
Výsledkem je opus, v němž uslyšíte více jak deset jazyků a který svým konceptem předčí vše, co bylo minulý rok natočeno. Tomu odpovídá i výsledný ohlas. Umístění
až na osmém místě našeho žebříčku je výjimkou; prakticky ve všech sledovaných médiích se nahrávka umístila na samotném vrcholu ročních přehledů, případně na stříbrné pozici. Lze také očekávat, že výrazně zasáhne nejen do letošních Latin Grammy, ale zejména do Grammy 2027, kde se teprve vzhledem k datu vydání projeví. Nikdo se totiž nebude divit, když se k tomuto výjimečnému albu budeme vracet i po desetiletích. (Tomáš Parkan)
7. Wolf Alice - The Clearing |
Deska
"The Clearing" od britské čtveřice
Wolf Alice některé věrné posluchače zaskočila svým směrem - její hudba zde totiž působí daleko přístupněji než dříve. Skladby s retro nádechem se ale rozhodně nepodbízejí ani neztrácejí hloubku. Jejich líbivost nesvědčí o vyměknutí, spíš signalizuje, že se kapela vědomě odmítá opakovat.
Wolf Alice, kterým to extrémně funguje na pódiu, tady vědomě zařazují songy nastavující jejich něžnější, sedmdesátkami políbenou tvář. "Bloom Baby Bloom" stojí na lehkosti a melodické jistotě, "The Sofa" sází zase na klid, upřímnost a emoce bez patosu (třeba jako když v ní zpěvačka Ellie zpívá, že některý dny prostě jen ráda tráví sexem). Tahle otevřenost a něžnost přitom v jejich hudbě byla vždycky, dřív ji jen častěji halily masivní kytarové riffy nebo výrazné bicí. "The Clearing" tyto vrstvy částečně odkládá a nechává písně dýchat. Výsledkem je deska, která působí sebevědomě, vyzrále a překvapivě silně právě tím, že nic nemusí dokazovat. (Lukáš Boček)
6. Sigrid - There’s Always More That I Could Say |
Deska "There’s Always More That I Could Say" potvrzuje
Sigrid jako jednu z nejjistějších tváří současného severského popu. Album působí otevřeně, lidsky a přirozeně, bez potřeby okázalých gest nebo prvoplánových hitových kalkulací. Zpěvačka staví na emocích, které nejsou vyhrocené, ale o to déle doznívají. Vedle silných melodií překvapí i produkce, která si místy dovolí nečekané obraty a dodává desce svěží, moderní zvuk.
Výrazným momentem je skladba "Fort Knox", jež elegantně mění nálady za pochodu a ukazuje cit pro dynamiku i detail. Že její hudba funguje napříč publikem, ostatně naznačilo už loňské vystoupení na Rock for People, kde drobná postava na pódiu dokázala zaujmout i zaryté rockové fanoušky. Sigrid je zkrátka skvělou a hrdou nositelkou praporu severského popu - nenápadnou, ale přesvědčivou. (Tomáš Navrátil)
Asi nebudu jediný, kdo v případě
Yungbluda pořádně zbystřil až s jeho vystoupením na koncertní rozlučce s
Ozzym Osbournem a strhujícím podáním balady "Changes". V tu chvíli se v mých očích přepnul v teenagerského idolu do muzikanta, který má všechno, co potřebuje: Hlas, kouzlo osobnosti, frackovitost, schopnost dřít do roztrhání těla i obrovskou pokoru. Deska "Idols" tohle všechno odráží. Navíc sebevědomě črtá přímku mezi hudební přítomností a minulostí.
Dát na desku devítiminutový opus začíná být stejnou drzostí jako zhruba před šedesáti lety. Yungblud s ním album sebevědomě otevírá, vystřídá v něm kupu nálad a přitom song drží pohromadě jako skála. Jízda pokračuje s dalšími kusy. Tuhle do kotlíku přiletí ozvěny britpopu, onde je ze zpěváka rapper, jinde punker, za dalším rohem zase starosvětský rockový romantik. Každým coulem sebevědomá deska s opakovanými poslechy zraje. Tady se ještě budou dít velké věci! (Jiří V. Matýsek)
4. Steven Wilson - The Overview |
Steven Wilson je pro mě v současnosti asi nejvíc renesanční postavou rockové scény. A jeho album "The Overview"? To jsou písně kosmické našeho postfaktického věku, který (mezi námi) stojí dost za starou belu. Zážitek z téhle nádherné hudby, umocněný i fantastickým živým provedením, které jsem měl možnost absolvovat, aspoň trochu vyvažuje odpornou pachuť ze stupidních oranžových politiků a hloupnutí lidstva ovládaných chytrými telefony a umělou tzv. inteligencí.
Tady máte lidské umění, které vám pomůže v celé kráse nahlédnout na směšnou nicotnost našeho pitvoření ve zdrcujícím srovnání s ohromnou krásou a nepochopitelnou nekonečností vesmíru. (Pavel Parikrupa)
3. Florence And The Machine - Everybody Scream |
Na albu "Everybody Scream" se skupina
Florence And The Machine vedená éterickou divoženkou
Florence Welch vydává hluboko do spodních vrstev svého nitra. U zrodu stála traumatická událost, kdy zpěvačka prodělala mimoděložní těhotenství a balancovala na hranici mezi životem a smrtí. Výsledkem je syrová artrocková kompilace protkaná goticko-folkovou mystikou, která
spatřila temnotu světa příznačně na Halloween. Welch znovu odhaluje rozmanité polohy svého hlasu, který dokáže být stejně křehký jako animální a mocný.
Nadpozemskou atmosféru se ve studiu podařilo vykouzlit kolektivu producentů včetně Marka Bowena (
Idles), Aarona Dessnera (
The National) či samotné frontwoman. Na titulním songu se podílela i americká písničkářka Mitski. Dejte si na uši sluchátka a ponořte se do tajuplného světa čarodějnictví, mýtů, lásky i ženské bolesti. (Simona Knotková)
Je techno všechno? Pro
FKA twigs ano. Nebo tomu tak aspoň bylo ve dnech, kdy v Praze natáčela "Vránu". Ten příběh o tom, jak v metropoli chodila do tanečních klubů a jak ji zvuk techna
východního bloku fascinoval natolik, že se stal inspirací pro její třetí řadovku, přičemž na výsledné nahrávce tenhle žánr nakonec vůbec není slyšet, jste asi četli.
Můžete se tak pustit do poslechu a čekat, jestli přijde ta slavná eusexua. Přijde. Když se nebudete bránit. Tahle deska totiž přímo touží po tom dostat se vám pod kůži. Vlastně ještě hlouběji. Až do morku kostí. (Osobní tip: nechte se odpálit electro cirkulárkou "Drums of Death".)
Autorka si tady hraje. Hraje si s vlastním vokálem, hraje si s aranžemi, hraje si s produkcí, hraje si se žánry. Téměř každý z jedenácti songů během své stopáže aspoň jednou změní náladu. Každý je tak malým příběhem, z nichž se skládá příběh velký. O tom, co všechno je techno. Co všechno je "Eusexua". (David Věžník)
1. Bon Iver - SABLE, fABLE |
Z nějakého důvodu mě řada lidí stále škatulkuje hlavně do vod řvoucího metalu. Přitom jsem ten typ posluchače, který čas tráví poslechem SomyFM, kde můžete slyšet spoustu neznámých indierockových a folkových kapel. V těchto žánrech nejde opomenout formaci
Bon Iver a její poslední desku "SABLE, fABLE". Právě tato nahrávka udržela mou pozornost tím, že působí jako spojovací článek mezi ranou folkově akustickou tvorbou
Justina Vernona a jeho elektronickými experimenty.
A jak už trochu napovídá zajímavě laděná stylizace názvu alba, jeho největší síla tkví v kontrastech. Zatímco se v první polovině interpret vrací k introspektivnímu, minimalistickému folku, druhá část představuje radostnější a láskyplnější protipól. Posluchači si tak mohou dosyta užít balanc mezi intimitou a hravostí, mezi hlubokou introspekcí a nevinností zamilovanosti.
Závěrečný verdikt? "SABLE, fABLE" je ambiciózní a nádherně aranžovaná deska, která přináší jak chvíle, kdy se vaše srdce rozbuší, tak momenty, kdy si člověk uvědomí, jak mocné jsou klid a ticho. Zasloužený vítěz našeho žebříčku. (Kateřina Špaček)
