Lockdowny v roce 2022 skončily, byť často doznívaly v mnoha nahrávkách. Vyšla ale i jiná než takzvaná covidová alba. A my jsme vybrali ta nejlepší. Šestadvacet redaktorů a redaktorek musicserveru by ocenilo celkem 285 zahraničních desek. Tohle je finální čtyřicítka a příčky třicet až dvacet jedna.
zahraniční desky: 40-31 | 30-21 | 20-11 | 10-1
domácí desky: 20-16 | 15-11 | 10-6 | 5-1
Šest let jsme si museli počkat na pokračování hudební mise
Moderat. "MORE D4TA" je názornou ukázkou toho, kam se hlavní aktéři během této proluky posunuli. Jejich čtvrtá kolekce staví primárně na modulacích a práci s beaty v kontrastu s vrstvami kláves, terénních nahrávek a vokálů Saschi Ringa.
Apparat a
Modeselektor jsou funkční celky, jež společně objevují nové možnosti. Na tomto albu potvrzují, že jim to jde. Oproti číselně rozlišeným předchůdcům je tu patrná změna zejména v hloubce textů, které vzešly ze Saschových poznámek a jeho citu pro pozorování okolního dění. Popisuje čas strávený s dcerkou i proměny Berlína. "MORE D4TA" je pevně ukotvená tvůrčí alchymie této trojice, jež je nyní více svá a nestaví tolik na odiv své inspirace. Úspěšně tak zabránila tomu, aby se stala muzejní výkladní skříní taneční elektroniky. (Dan Hájek)
29. Bruce Springsteen - Only the Strong Survive |
Udělat album coververzí bývá ožehavé a důvodů, proč se někdo k tomuto kroku odhodlá, může být vícero. V případě
Bruce Springsteena se ovšem nejedná o nahodilé písně, které v něm tu a tam zarezonovaly, a tak je v době tvůrčí pauzy natočil, ale o velice sympatické koncepční dílo, jež vzdává hold soulovým vzorům z dob jeho mládí. Na albu "Only the Strong Survive" Springsteen zdárně zachytil jiskru, která dělá soul soulem, a písním od takových es jako
The Temptations,
Commodores nebo Ben E. King vtiskl svůj charismatický vokál. Ušetřil sice na autorské práci, o to více si ovšem dal záležet na svém hlasovém projevu, kterého si jeho fanoušek na novince užije opravdu do sytosti. Jednadvacátá Bossova nahrávka má opravdu duši a rozhodně nejde o zbytečnou výplň v diskografii. (Ondřej Hricko)
Tip Jiřího V. Matýska: Buddy Guy - Blues Don't Lie
Buddy Guy je jeden z posledních žijících pamětníků zlaté éry chicagského blues. Jen pod svým jménem natočil třiatřicet alb, další pak s jinými umělci, například Junior Wellsem, hostovačky možná ani nelze spočítat. A podstatné je, že i ve svých 86 letech aktivně nahrává a vystupuje. Jeho loňská studiovka "Blues Don’t Lie" ho zachycuje ve skvělé kondici a s obrovskou dávkou energie. Už ten nakažlivý úsměv na obalu, s nímž se dívá na svůj vlastní život. Ačkoliv je v tomto případě Buddy
jen performerem a písně na desku si sám nenapsal, odráží se v nich spousta momentů z jeho života. A on to stále podává s obdivuhodnou lehkostí. Když se rozjede sebevědomý bluesový šlapák "House Party" nebo zpovědní "I Let The Guitar Do The Talking", posluchač se až zdráhá uvěřit, že to nezpívá - a nehraje, protože jeho kytarové mistrovství je tu přítomné ve vysoké míře - chlapík, kterému je, tak nějak, o čtyřicet roků míň. Hláška o tom, že
věk je jenom číslo, má novou náplň. Jmenuje se Buddy Guy.
28. black midi - Hellfire |
Na otázku
"Jaká hudba by hrála v pekle, kdyby existovalo peklo?" odpověděli britští inovátoři
black midi vyšperkovaným singlem
"Welcome to Hell" z loňské nahrávky "Hellfire", na které opět boří hranice hudby. Experimentálně-progresivní rockové album se silným vlivem nového jazzu navazuje na jejich předchozí tvorbu, je však potřeba říct, že přitvrdili a útočí na všechny smysly. Zprvu bolestivý poslech přináší vykoupení v podobě intenzivního zážitku, jen je potřeba tomu jít naproti a nezaleknout se prvních disharmonických kompozic. Je to úderné, nervózní, velmi chaotické, značně kakofonické, občas agresivní, sem tam kabaretní, ale přesto pompézní. "Hellfire" sice není deska pro každého, neboť vyžaduje důkladný a soustředěný poslech, ale přesto by ji měl každý slyšet. (Jaroslav Hrách)
27. Demi Lovato - Holy Fvck |
O
Demi Lovato jste možná v posledních letech slyšeli spíše z bulvárů. Předávkování, pobyt v léčebně, zpívání mimozemšťanům nebo genderové tápání. Jenže pokud tyto věci (a tedy i případnou averzi) dáte stranou, zjistíte, že její poslední deska "Holy Fvck" je prostě skvělá. Jistě, můžete namítnout, že Demi se jen svezla na aktuální kytarové, ostřejší vlně, jenže když vezmete v potaz její první dvě (rovněž rockovější) alba, dá toto rozhodnutí dokonalý smysl. Sedí to zkrátka jako vy-víte-co na vy-víte-co. Řvavá "Eat Me" s hostující
Royal & The Serpent zaručí pořádnou dávku krve do žil, citlivá "Wasted" chytne za srdíčko. A mezi tím zazní pár řízných hitovek prošpikovaných chytrými sexuálními narážkami. Celá deska díky rychlému tempu a povětšinou kratší stopáži jednotlivých songů kvapně uteče. Takže přehrávejte. Dost možná si totiž pak řeknete, že to bylo
k*rva dobré. (David Böhm)
Tip Honzy Průši: Ylayali - Separation
Za tajemným jménem Ylayali se skrývá Francis Lyons, což je něco jako
David Pomahač z Philadelphie trochu říznutý
Beckem. Na desce "Separation" se mu daří psát vlastně jednoduché melodie, který ozvláštňuje támhle harfou, jinde houslemi, následně tamburínou nebo zboostrovanou kytarou, případně i lesním rohem. A ta jednoduchá a chytlavá melodie pak díky tomu nástrojovému koření člověka velmi pěkně, nenásilně a harmonicky vtáhne k sobě. A zároveň ho zklidní. U mne hudba Ylayaliho nejlíp funguje po vyčerpávajících přepracovaných dnech, kdy se potřebuju uvolnit. Pak je to přesně ten pravý, jednoduchý, přitom ale ne primitivní, chytlavý ani podbízivý lék, s nímž jsem trávil opravdu hodně hodin většinou cestou z práce.
26. Carly Rae Jepsen - The Loneliest Time |
Můžu být osobní? S
Carly Rae Jepsen bych se chtěl někdy opít. Ona je jednoduše jako kámoška, co vás chápe a co vám vždycky pomůže. Pohlazením, slovem nebo pěknou písničkou. Zkrátka
nejka. "The Loneliest Time" je její šestá řadovka a na první poslech se zdá stejná jako ty předchozí, a to i přes to, že vznikla
neplánovaně, během karantén.
Jeppo se asi hned tak do nějakých experimentů nevrhne, vždycky bude dělat pop, ale vždycky to bude pop na úrovni. Tady jí navíc pomohli lidi jako
Rostam, což předchozí větu jen potvrzuje. Jsou tu tak decentní přesahy kamsi ke dream popu (pilotní singl "Western Wind" produkovaný právě exčlenem
Vampire Weekend), k discu ("Beach House" nebo titulní track s jejím krajanem
Rufusem Wainwrightem), na několik momentů uslyšíte i ozvěny
Daft Punk ("Shooting Star") a nakonec dostanete i ryzí baladu ("Go Find Yourself or Whatever"). Texty řeší - tradičně - vztahy v mnoha podobách, zpěvačka v nich ale jakoby zůstává nad věcí. Carly je prostě kámoška, která navíc dělá dobrou muziku. (David Věžník)
Ghost se po skvělém "Prequelle" vrátili ještě silnější. Papa Emiritus IV se svými bezejmennými ghouly servírují na "Impera" svým věrným nablýskaný, pompézní, melodický metal s novým, velkým zvukem. Nahrávka je přímočařejší a přístupnější než ty předchozí a dá se říci, že je přímo stvořená pro stadiony. Za zdánlivě pozitivními, popově laděnými popěvky, odkazujícími se melodikou na osmdesátky, se však ukrývá temné poselství vytažené přímo z pekla, za které by některé blackmetalové kapely upsaly svoji duši.
Tobias Forge servíruje jedenáctku skladeb radostně, v okultní rockové laskavosti uvěřitelně a podmanivě. I nadále dokazuje svoji schopnost skládat hymny napěchované satanskou chválou a přitom se dotýkat mainstreamu. Tak moc je celý projekt rafinovaný. Není nakonec sám Tobias onen Ďábel, jenž nás konejší a uklidňuje svojí hrou na flétnu a do toho vypráví znepokojující příběhy o pádech lidského impéria? (Tomáš Rozkovec)
24. Jack White - Entering Heaven Alive |
Pilný
Jack White loni vydal hned dvě sólová alba. "Fear Of The Dawn" přineslo převážně tu divokou, experimentální tvář, plnou kytarového běsnění. Druhá placka "Entering Heaven Alive" je téměř dokonalý opak. Skladby se najednou drží jasných struktur s folkovými základy. Prim hraje akustická kytara a aranže se snaží zůstat při zemi bez zbytečných efektů a doplňků. Písničkářství s prvky blues nabízí "All Along The Way", filmovou atmosférou dýchá singl "If I Die Tomorrow" a v této směsici různých žánrových chutí nechybí ani špetka jazzu s výrazným klavírem ("A Madman From Manhattan"). Famózní multiinstrumentalista si hudbu vyloženě užívá a během čtyřiceti minut servíruje své nejpřímočařejší a zároveň nejpřesvědčivější dílo. Jeho bezbřehou radost z hudby nejlépe podtrhují obě verze "Taking Me Back" z loňských alb, které jasně definují rozdílné polohy obou počinů. (Ondřej Kocáb)
Občas se mě někdo zeptá:
"A co ty tak jako posloucháš?" Odpovídám, že rádio už jsem neměl puštěné několik let a že poslouchám muziku, která se mnou něco dělá, která správně zabrnká na nějakou strunu emocí - radosti, euforie, ale i zmaru a smutku. To je i případ kapely
Korn. A její album "Requiem" je přesně ten bublající kotel emocí. Tvrdá hudba, ostré riffy, ale skrz ten špinavý, nehezký nános se ven probojuje i naděje a odpuštění. A Korn jsou v tom opravdu dobří už tři dekády, během nichž jsou hlasem traumatizovaných, jimž dodávají sílu k uzdravení. Protože prošli a procházejí tím stejným, čím jejich posluchači, a umějí to svou tvorbou přesně vyjádřit. (Pavel Parikrupa)
Tip Ondřeje Kocába: Fontaines D.C. - Skinty Fia
Irská post-punková senzace
Fontaines D.C. toho za pět let své existence stihla opravdu hromadu. Úspěšný debut "Dogrel" následovala placka "A Hero's Death", která formaci zařadila mezi nejžhavější kytarové zboží Evropy. A loňská deska "Skinty Fia" tento status jen podtrhla. Irové s ní dobyli jak domácí, tak britský trh. Již po skvělých singlech "Jackie DownThe Line", "I Love You" a titulní "Skinty Fia" byla očekávání vysoko, přesto je skupina vedená frontmanem Grianem Chattenem dokázala naplnit a možná i v lecčem předčit. Zpěvákovo básnické pojetí textů, přirovnávané k Peteu Dohertymu, kombinované s jeho chladným projevem dělají Fontaines výjimečnými. Album otevírá naléhavá basová linka v "In ár gCroíthe go deo", písni věnované příběhu Margaret Keane. Gothic rockem nasáklá "Bloomsday" je melancholickým sbohem milovanému Dublinu, výrazně jinou polohu pak nabízí truchlivá balada "The Couple Across The Way" odehraná na akordeon. "Skinty Fia" je deskou plnou bolesti, zloby a hněvu na milovaný domov. Je to zpověď celé jedné irské generace a boj
Fontaines D.C. za lepší Irsko.
Ještě než vyšla "Fossora", připravila
Björk podcast. Před vydáním desáté řadovky připomněla každou z předchozích, mluvila o procesu a inspiraci, která je doprovázela. Když je řeč o inspiraci, ta je na nejnovějším albu všudypřítomná. Björk je nejen inspirována, ale inspiruje i ostatní. Je tu svá a vrací se ke kořenům. "Fossora" je jakousi metaforou znovuzrození. Autorka zde vzdává hold přírodě (psychedelice hub), ale i vlastní matce. To je znát především v písni "Sorrowful Soil", která je úvahou o mateřství a smrti právě její matky. Na ni pak zpěvačka vzpomíná i v kompozici
"Ancestress". Björk znovu potvrzuje svou individualitu a jedinečnost. Nechává vyplout na povrch svou dětskou zvídavost a uměleckou sebejistotu. Leckdo by si mohl pomyslet, že tato Islanďanka už nemůže ničím překvapit. To ale ještě neslyšel "Fossoru". (Kateřina Spacek)
21. Harry Styles - Harry's House |
Jeden by si mohl myslet, že po odchodu z
One Direction potká
Harryho Stylese osud všech jeho předchůdců - zpěvák se dočasně sveze na vlně úspěchu původní formace a brzy zapadne. Třetí kolekce "Harry's House" je ale tak nádherně svébytné, chytlavé, svěží a zároveň originální album, že všechny škarohlídy vyvede z omylu. Jeho zvuk je víceméně popové retro, ale funguje (prodejně i hudebně) lépe než většina soudobých nahrávek ze stejného žánru. Tématem třináctky skladeb je i tentokrát láska, ale mladý Angličan k nim ve studiu přistoupil se stejnou rozverností, s jakou se prezentuje i naživo. A jelikož zvuk příjemně hravých písniček je v jádru nadčasový, lze vcelku spolehlivě usuzovat, že tato povedená deska se jen tak neoposlouchá. (Lukáš Boček)
Tip Dana Hájka: Tom Chaplin - Midpoint
Jeho sólovky vycházejí zcela nenápadně, avšak pokaždé je to zážitek.
Tom Chaplin se svým vokálním umem patří mezi nepřeslechnutelné vokalisty své generace už od dob
Keane. Jeho loňská deska "Midpoint" je jiná než prvotina
"The Wave". Nikam nechvátá a každý tón nechává dozrát. Prim hrají klavírní balady, v nichž výtečně vyniká autorův falzet, se kterým pracuje v mnoha polohách od krotké andělské síly po napjaté, energií nabité momenty. "Midpoint" nepřekvapivě řeší skutečnosti, které Chaplina v posledních letech potkaly, včetně krize středního věku a jakéhosi prozření toho, čeho dosáhl (i ve svých vztazích). Většinou se tak jedná o velmi civilní témata, se kterými se může ztotožnit i posluchač. A dozrála i práce se zvukovým designem - až komorní pop nabízí nečekané možnosti s variabilitou, členitostí a kontinuitou jednotlivých melodických celků a aranžmá. "Midpoint" by nemělo upadnout v zapomnění.
