Na pódiích Colours Of Ostrava jsme během jejich historie zažili několik globálních hvězd a maně vzpomínáme na legendární večery s The Cure nebo Robertem Plantem. Velké jméno ovšem samo o sobě ne vždy znamenalo záruku skvělého vystoupení, vzpomeňme namátkou na Alanis Morissette nebo The Cranberries. Občas se zas nepotkají očekávání publika s aktuálním uměleckým rozpoložením vzývané modly, což byl třeba příklad Sinéad O'Connor. A nakonec nejvíc pamětníci vzpomínají na fantastické noční zážitky s Goldfrapp, Janelle Monáe, Mikou nebo Justice.

Z hlediska velikosti jména náležel Lenny Kravitz bezpochyby do top ten superhvězd historie ostravského festivalu. Jenže do historické top ten koncertů, jakkoliv byl dobrý, se rozhodně nezapíše. Vlastně to nebyl ani nejlepší koncert letošního ročníku. Ani zdaleka. Než se někteří z vás začnou rozčilovat: šlo o velmi dobré vystoupení excelentních muzikantů, slyšeli jsme opravdu světové hity a samotný protagonista se prezentoval naprosto bezchybným, takřka dokonalým zpěvem (a tělem). Přesto něco zkrátka nefungovalo.

Když se během setu rozhlédnete kolem sebe a několik lidí se dívá na hodinky a zívá (ano, třetí den festivalu, chápu), asi to pro rockera není úplně super vizitka. Největším problémem vystoupení byl jeho neustále padající řetěz. Akademická čtvrthodina zpoždění se snad ještě dala tolerovat (i když ve festivalové praxi to znamená třeba o dvě odehrané skladby méně), ale hrozně dlouhá hluchá místa mezi jednotlivými písněmi, protahované a nezáživné představování kapely nebo strašně zdlouhavý jam klávesáka a saxofonisty (jakkoliv muzikantsky skvělý) ve "Fear" úplně zpřetrhaly vazby vzniklé mezi pódiem a publikem.

Po vynikajícím výkopu v podobě legendární "Are You Gonna Go My Way" výborně šlapala novinka "TK421" a naprosto výtečná taneční vypalovačka "The Chamber" roztancovala doslova desítky tisíc lidí. Jenže pak se Ministr rokenrolu jal vyzývat publikum ke zpěvu a zde těžce narazil - nakonec se mu silou mocí něco z hrdel diváků podařilo vyloudit, ale bylo to slabé, slaboučké.

Kdyby představení skončilo po dokonalé krasojízdě v podobě neprůstřelných hitů "Always On The Run", "American Woman" a "Fly Away", bylo by vše v pořádku - konec dobrý, všechno dobré. Jenže pak přišlo nekonečně natahované, skoro až otravné nucení do sborového zpěvu v přídavku "Let Love Rule". Zamýšlené vyvrcholení se tak změnilo na rozpačité rozplizlé něco - ale věřím, že diváci v předních řadách, se kterými si Lenny plácnul nebo se s nimi objal, mají zážitek na celý život.

Lenny Kravitz se svou špičkovou kapelou nabídli vystoupení osvědčeného staromilského střihu se všemi klišé, ze kterých si můžeme dělat legraci, ale taky díky nim máme umělce typu Kravitze rádi. Člověk se může spolehnout na jeho fantastický zpěv, instrumentální zdatnost, lascivní pohyby a nadčasové hity kompilující to nejlepší z historie rokenrolu. Ale někdy ani toto všechno nemusí stačit.

Věřím, že někdo v pátek 19. července zažil svůj životní koncert, ale pro mne to nebyl žádný triumfální večer, ze kterého se stane legendární vzpomínka. Sorry... Peace and love with you, brothers and sisters.