Jak se dají skloubit mateřské a muzikantské povinnosti?

Na tento rozhovor mi trvalo odpovědět bezmála víc než tři měsíce. Možná byste mi mohl položit otázku, jak se dá skloubit mateřství s jakoukoliv jinou činností. Odpověděla bych, že se to vždycky nějak dá. Je zapotřebí sofistikovanějšího přístupu k osobnímu (rodinnému) životu a tomu, co se odehrává na pozadí. Najednou jsou priority dané potřebami dětí a nelze je bez empatie přehlížet a silou přetlačovat.

Pro mě je dost často složité utrhnout pro sebe alespoň kus nějakého času. Deset minut denně pro vlastní myšlenky je někdy až utopickým přáním. V rámci koncertování je pak velmi náročná logistika, hlídání pro obě děti - řešíme dvoje hlídání pro dvě děti, jedno hlídání doma, druhé pro doprovod v místě koncertu nebo pak pro obě v místě koncertu. Dost často to musím řešit s nějakou externí silou, neboť můj muž (Martin Novák - pozn. aut.) hraje mnohem častěji a je málokdy k dispozici. S tím je spojené náročné cestování, únava a výčitky svědomí. Je to o dost úsilí navíc a dost často se sama sebe ptám, jestli to ještě zvládám, nebo jsem na pomyslné hranici vyčerpání, pak ale nakonec to muzikantské pnutí rozhodne, že ještě zvládám, a jedeme nanovo.

"Hudební událost roku", "čarokrásná a neskutečná" - i to zaznívá o vaší desce "Laila Tov". Jak se to poslouchá?

Od samého počátku nás ke tvorbě alba pojilo odhodlání. Neměli jsme očekávání konkrétního charakteru. Chtěli jsme natočit album, které s námi bude cloumat a za kterým si budeme stát. Pakliže tu jsou posluchači a recenzenti, kteří podobným podobným způsobem vnímají podstatu našeho konání, radost z něj se tak násobí. Poslouchá se to tedy moc hezky, musím říct.

Příprava trvala velmi dlouho, ale nakonec nahrávka naopak vznikla velmi rychle. Kdy přišla ta myšlenka na sólové dílo? Co bylo vaší motivací se pustit do, řekněme, neprobádaných vod?

Myšlenka na sólové album se mi v hlavě zrodila skutečně už někdy dávno. Ukryla jsem ji do police tajných přání. Bylo nejspíš zapotřebí nabrat zkušenosti, sebevědomí a dostatečné odhodlání. Taky bylo nutné potkat spoluhráče. Jakmile jsem zjistila, že už mi nic, ani já sama sobě, nebrání, pustili jsme se s vervou do toho. Nicméně ty vody ve výsledku nebyly až tolik neprobádané, přece jen jsem za svůj život tak na desítce desek pracovala, na dalších hostovala a podobně. Touto výjimečnou zkušeností se ale určitě prohloubily. Celý proces je mnohem dobrodružnější a náročnější, neboť nese moje jméno. Člověk si do doby, než se do něčeho podobného pustí, úplně přesně neuvědomuje, co za komplexní dovednosti v sobě musí najít, aby daný projekt dokončil. Máme za sebou obrovský kus práce.

Jak se k tomu dostal Eddie Stevens?

Na Eddieho jsme mysleli v úplném počátku, pak jsme na něj lehce zapomněli, ale nakonec zvědavost oslovit jej zvítězila. Udělal to Martin a Eddie tu nabídku poměrně záhy přijal. Byl to neuvěřitelně nádherný a kreativní čas. V nahrávacím studiu se děla krása; lidsky hluboká, muzikantská, všeobjímající.

S jakou představou jste šla do tvorby alba a jak moc ji právě Eddie Stevens proměnil?

Měli jsme nazkoušený a proaranžovaný repertoár, na kterém jsme pracovali společně s úžasným muzikantem a kamarádem, opavským kytaristou Petrem Uvirou a s mým mužem Martinem. Ten je primárně vynikajícím bubeníkem, ale pro náš účel vzal do rukou kytary a sestavili jsme trio postavené na prolínajících se elektrických kytarách a zpěvu. Naše představa byla tedy definována už tímto vývojem, nicméně jsme věděli, že pokud chceme spolupracovat s producentem Eddieho formátu, jdeme do dobrodružství, které může dopadnout jakkoliv. Protože jsme znali Eddieho přístup, jenž byl zásadním faktorem a stimulem této spolupráce, těšili jsme se, že prožijeme něco výjimečného. Eddie vzal v potaz veškeré naše nápady, vyšel z nich, ale proces, do kterého nás následně vtáhnul, jejich výsledný kabát v zásadě proměnil. My jsme si to celé moc užili, kluci byli jako ve snách. Myslím si (neskromně), že tajuplná magie, která celý nahrávací proces opanovala, je z výsledku znát. Jsme za ni velmi vděční.

Jakou roli ve vašem životě hraje poezie? A jakou právě ta Zahradníčkova? Kdy jste se s ní setkala prvně a čím vás oslovuje?

Odjakživa jsem měla blízko k říkankám, básničkám v čítankách českého jazyka, později pak v básnických sbírkách, které jsem nacházela u maminky v knihovně. O Janu Zahradníčkovi jsem slyšela prvně na gymnáziu v souvislosti s Jakubem Demlem. Když mě pak Ondra Mikula a Jakub König pozvali k nazpívání kusů hudby pro představení "Jediný život" věnované nejtěžšímu životnímu období Jana Zahradníčka, neváhala jsem. Jan Zahradníček se mě hluboce dotýká, nejen vrcholným básnictvím, ale v kontextu svého životního osudu také hlubokou, byť často zkoušenou vírou v Boha a pro mě neuvěřitelnou vnitřní silou, která byla opakovaně srážena těmi nejtěžšími překážkami života, které si ani v těch nejtemnějších snech nedovedeme představit. Jan Zahradníček mě fascinuje v celé své šíři: obsahem, vytříbeným jazykem, poetikou, neuvěřitelnou pokorou. Byl mistrem svého řemesla, tento geniální a dnes "znovuobjevovaný" básník.

Na obou Zahradníčcích, tedy "Písni o domově" a "Pozdravu", se podílel také Jakub König. Je to náhoda, že právě na těchto?

Jak už jsem předeslala, obě básně byly zhudebněny pro představení "Jediný život". Jakub König byl tím hlavním hudebním impulsem. Zpívala jsem tou dobou v kapele Zvíře jménem Podzim, jejímž principálem Jakub byl, předpokládám, že ta spolupráce vyšla právě z tohoto nastavení. Pro představení však byly použity jen krátké verze nebo spíš útržky, a tak když se schylovalo k něčemu, jako je sólová deska Marie Puttnerové, vzpomněla jsem si na ty písně a začala přemýšlet o tom, že by bylo dobré vnést Jana Zahradníčka do veřejného prostoru. Tuhle jsme s Martinem lehce pozměnili harmonii, jinde dopsali refrén. Dopracovali jsme je ke koncertní produkci.

Čtyři texty napsal Vlasta Třešňák. Čím vás jeho slova oslovila?

Píseň "Martine", jediná převzatá skladba na albu, mi před několika lety byla Vlastou a jeho ženou Martinou nabídnuta k volnému hraní. Neměla jsem, vzhledem k silnému osobnímu příběhu, moc odvahy se do něčeho podobného pouštět. Nicméně v posledních letech jsme si ji s Martinem doma hráli jen tak pro sebe, velmi nás oslovovala a při každém hraní rozechvívala hlouběji a hlouběji. Nakonec jsme se osmělili a zeptali autora, zda ji můžeme natočit. Vlasta nám dal požehnání. Další text, "Chandra", mi věnoval k narozeninám. "Baronetu Prášilu" jsem si vybrala z kupičky dalších textů, které mi dal k dispozici, a "Laila tov" vznikla z prosby.

Dva texty jsou vaše. Jak píšete? Co vás inspiruje?

Na desce jsou ve skutečnosti moje texty tři, ale posluchač se k nim dostane náhodou. Mě inspirují různé věci, musím je prožít. Nepřicházejí na zavolání, a pak je ještě nějaký čas musím tříbit. Není to pro mě úplně nejjednodušší proces.

Těch devět textů na albu je docela různorodých - lidovka, poměrně tvrdá "Chandra", Zahradníček… Co pro vás musí splňovat dobrý písňový text?

Měl by v sobě mít nějaký obsah. Nezáleží, zda bude explicitně přímočarý nebo naopak poetický. Musí se mi líbit jeho melodie, rytmus, musí mi jít do úst a především bych ho měla dokázat cítit. Musí ve mně probíjet, podněcovat něco hlubšího. Čeština je nádherný a složitý jazyk. Obě básně Jana Zahradníčka i texty Vlasty Třešňáka měly možnost pár let na mě působit; tito dva autoři jsou etalonem dokonalosti českého jazyka. Budu je vždycky obdivovat.

Vaše album "Laila Tov" je velmi intimní, ale zároveň nadějeplné. Což je v dnešní době potřeba. Myslíte, že hudba může změnit svět?

Myslím, že hudbu můžeme v obecné rovině považovat přímo za konstantu v proměnlivosti světa. Vždyť přece ovlivňuje cítění i myšlení všech, kterým taková proměna není lhostejná, ale dokáže oslovit i takzvané "kolemjdoucí". Co se stalo se světem, když se poprvé objevili Beatles? "Prorocký" Bob Dylan byl za své texty oceněn Nobelovou cenou za literaturu. Jeho "Times As They're Changing" znají statisíce lidí napříč generacemi na celé planetě a tak bych mohla pokračovat dál. Píseň je přece jen fenomén, který nás formuje od samého počátku lidského věku.

Každý, ještě nenarozený, lidský tvor slyší a cítí rytmus skrze tlukot srdce jeho maminky ještě v břiše. Později reaguje na ten samý tlukot, hlas a melodie matky, která se ho snaží svým zpěvem uchlácholit a utěšit. Je jeho oporou, jistotou, bezpečím. Až trochu povyroste, broukání je téměř prvním náznakem samostatného vnitřního hloubání. Tam, kde se zpívá a hraje, je vždycky veseleji než tam, kde pro píseň žádný prostor nevzniká. Vždyť je o tom ji jedna slavná česká filmová pohádka. Moje roční dítě ještě pořádně nechodí, ale v poledne slyší bít na kostele zvony a tančí. Hudbu máme v sobě zakódovanou, je součástí naší nejniternější podstaty, dělá s námi zázraky od prvních krůčků. Pokud posluchač desky "Laila Tov" v ní najde alespoň homeopatické množství naděje a vnitřní radosti, bude mě to velmi těšit. To album totiž se světlem na konci tunelu rozhodně počítá.

Jaké s ním máte další plány? Lze vůbec tuto zvukovou krajinu plnohodnotně převést do koncertní podoby?

Na podzim jsme odehráli koncerty, které jsme si velmi užili. Pro účely živého hraní jsme svoje trio ve složení Petr Uvira, Martin Novák a já rozšířili o hráče na klávesové nástroje, Martina Brunnera. Chtěli jsme se co nejvíce přiblížit zvuku desky a myslím, že se nám to docela hezky povedlo, z čehož máme velikou radost. Srdečně zveme všechny, kteří by nějaký ten kus radosti chtěli prožít s námi. Kromě hudby nás totiž pojí i hezké přátelství.