Už na zatím poslední studiovce Königova alter ega Kittchena "Puls", vydané v roce 2021, si nešlo nevšimnout jeho plánů. "Dneska to vypadá, že přišel čas zpívat písničky pod vlastním jménem. Přestat se sám před sebou schovávat," zpíval ještě v masce v songu "Za sebe". Ten vývoj navazoval na předchozí nahrávku "Kontakt" z roku 2015. Tam ve skladbě "Poslední" zaznělo: "A ta maska je pro mě symbolem určitý proměny. A já si ji sundám. Až budu proměněný."

Tu proměnu byla radost sledovat, a kdo se s Jakubem posledních třeba dvanáct let potkával na koncertech nebo ve virtuálním prostoru, nemohl ji nezaznamenat. Transformoval se z vystrašenýho a nejistýho kluka, který tu nejistotu úspěšně přepíjel alkoholem, na abstinujícího, vyklidněného člověka, jenž si dokázal dobře srovnat, co je pro něj důležité. A za tím cílem se nebál jít. Anebo se možná i trochu bál, ale dokázal to překonat. Nechal se nést nocí nad světlama měst, za tou svou cestou. Za tou svou představou. I za tou svou milou.

A tak se vyhrál v muzikanta, který dostává Anděly, vymaloval v uznávaného malíře, vyskládal v nápaditého skladatele. Prodejchal se k vyrovnanému člověku, a i když si svou roztomilou nejistotu nechal stále v sobě, naučil se s ní pracovat. Přestal ji skrývat a začal o ní otevřeně a upřímně psát (moc se to povedlo v písničce pro všechny táty a mámy "Tatínci", která je mimo jiné o tom, že muži jsou křehcí, jak zpívá Jan Burian).

Ale vedle toho získal dost sebevědomí i pokory k tomu, aby se zvládl otevřít a pracovat ve studiu s nejvýznamnějšími tuzemskými personami v oboru. Protože kdo z vás to má, že může natáčet s Petrem Ostrouchovem, Milanem Cimfem nebo Pavlem Karlíkem a ještě zůstane pevně stát nohama na zemi? A ano, opírat se mohl i o parťáka ze svých dvou předchozích projektů, o Aid Kida.

To všechno stálo u zrození "Hvězd", ale je toho víc. Jakub König se snažil udělat desku pozitivní, otevřenou a přístupnou. Pořád je to indie záležitost, o tom žádná, ale zatímco Kittchen se narodil v době Kubových zdravotních problémů a pod vlivem jaderných experimentů a katastrof, a byl tedy dost temný, tady jsme najednou zenově vyklidnění a pozitivně naladění.

Určitě to vychází z Jakubovy dlouholeté psychohygieny, kterou provozuje hlavně formou holotropního dýchání. Sám o tom vyprávěl v mnoha rozhovorech, spoustu lidí pomohl navést na stejnou cestu a také o tom zpívá v jednom z plánů písně "Nádech", mimochodem mé nejoblíbenější skladby z kolekce.

Už jsem zmiňoval, že autorovi s jeho sólovkou pomáhal tým z Animal Music kolem Petra Ostrouchova. Ten zde využívá snad všech svých multiinstrumentálních schopností, ale není v tom sám. Zúčastněných muzikantů je tady celá řada. Hostují tu zpěvačky Nivva a Marie Puttnerová (také členka Zvířete), bicí nástroje natočil Roman Vícha (Toxique), baskytaru Jakub Vejnar (třeba Aneta Langerová nebo November 2nd), na kontrabas Tomáš Liška (Druhá tráva), na synťák Vojtěch Procházka (Vertigo), ale zní tu i trombón Richarda Šandy nebo tabla Tomáše Reindla.

A celé to dělá nahrávku jednak velmi pestrou, zároveň se jí povedlo dodat jakýsi francouzsko/orientální šmrnc, zejména ve skladbách "Kašmír", "Nádech" a "Tatínci".

Deska "Hvězdy" přináší osm songů. Symbolicky jsou na zadní straně CD vepsány do kruhu, který tvoří jakoby nekonečný, uzavřený cyklus, kde každá píseň má své místo, ale pořád se tak nějak potkávají a rotují v nás.

Nedá mi to a zmíním ještě dvě z nich. Jednou z nejsilnějších je "Lamohlav", temná záležitost o stínu, kterej nám sedí za krkem. Je postavená na kontrastech. Krásná harmonická atmosféra sloky, v níž čas i tóny bezstarostně a svobodně plynou, přecházejí v apokalyptický a přesně odměřený refrén, který nedává možnost nadechnout se. Z "Lamohlava" pak posluchače léčí hned následující "Dál", jakoby sestra "Zářící" od Zvířete, která naopak umožní ten střep, co brání se nadechnout, opatrně vyjmout.

Ale proč psát o té desce tolik slov, která ji stejně nemůžou pořádně přiblížit? Vlastně stačí napsat jen tolik: Jakub König nahrál fantastické album a první indicie ukazují, že se mu s ním povedlo oslovit i ty, které jeho předchozí projekty nebavily. A to bez ztráty osobitosti nebo nutnosti se nějak podbízet. A tak si ho pusťte. Protože můžete být u něčeho velkého. Něčeho, jako byly v roce 1994 "Černý kočky, mokrý žáby" od Lucie nebo v roce 2000 "Illustratosphere" Dana Bárty. Fakt.