Mirek Kemel natočil tři autorská alba se svou kapelou, v níž mimo jiné působí i herec Vladimír Javorský (ten sólově vydal podařený počin "Ještě je"), pak si odskočil do hájemství Petra Ostrouchova a společně dali dohromady studiovku "Vlčí stopy". Výbornou, dotaženou, poklidnou. Na "Mordyjé" se písničkář vrací zpět ke svým, přesto ho prožitá zkušenost poznamenala. Mimo jiné přibral do party kytaristu Ostrouchovových Blue Shadows Josefa Štěpánka.

Obě polohy, to jest ta zklidněná z "Vlčích stop" i ta hospodsky, šramlovitě otevřená z nahrávky "Ryby, raci" a těch předcházejících, se na "Mordyjé" přirozeně propojují. A jakkoliv se to bez drobných neduhů neobešlo, máme před sebou patrně dosud nejvybroušenější Kemelův autorský materiál a jedno z nejvýraznějších písničkářských alb roku 2024.

Díky tomu, že Mirek Kemel se svou skupinou dokáže přeskakovat od rockově přímočarého bigbítu (titulní "Mordyjé") ke šramlu ("Kočička") či blues ("Divnej brouk") až k písničkářskému zamyšlení ("Říkala jsi dnes"), přináší celou paletu odstínů a spoustu cestiček, jakými se po nich vydat. Na druhou stranu, náladová roztříštěnost úplně neprospívá celistvosti. Chápu nicméně, že toto vše jsou tváře Mirka Kemela a vydat se jen jedním směrem, jako to v zásadě udělal na "Vlčích stopách", by ho zbytečně svazovalo.

Novinka spojuje přemýšlivost a hlavně schopnost pojmenovat situaci či emoci ve výstižně poetické zkratce. Ne, tady se postavy - jako třeba starý pán a jeho pes ve skladbě "Žižkov", dále "Včelař Milan" či "Barmanka Marie" - nemění v jednorozměrné karikatury. Kemel skvěle pracuje s krátkým prostorem písně a svoje charaktery vykresluje plasticky a přitom bez toho, aniž by svoje texty zahlcoval přemírou slov.

Lapidárnost vyjádření nabývá na síle v ich-formou vyprávěných kouscích jako "Znovu a líp" nebo "Oči pod ledem", kdy se pochybnosti a přemítavé váhání transformují do podoby křehkých krásných obrazů. "Já chtěl letět ke hvězdám / a plánů měl plnou hlavu / můj Bože, tys viděl, že nelítám / že v tom plavu," zpívá autor ve druhém ze jmenovaných songů s nadhledem sobě vlastním. V docela přímočarém sdělení se nachází hodně platné pravdy.

Titulní "Mordyjé" uvedou až párplovské klávesy - mimochodem, novinka ve zvuku kapely. Čtyřverší "Pošťák mi přines dopis s kulkou od mafie / já hned cítil, jak se kulka do mýho těla vryje / Točím 1-5-8, tady policie / Pomáhat a chránit, ale ruka ruku myje" pak Mirka Kemela vypouští na společensky kritické území, jež dosud mělo spíše realizaci na ploše jeho kresleného humoru. Tady, zahaleno do většího poetična, funguje ale rovněž výborně. Označení za malý klenot si zaslouží křehký duet s Marií Puttnerovou "Má milá": tomuto dialogu stačí k vykřesání velice silných emocí prostá, až folklórní lyrika.

Zamyšlení ale může - paradoxně - nabýt i rozverné formy s dominantním akordeonem jako ve skvělé písni "Světec", která vznešená témata halí až do hrubě upřímné, hospodské formy. Závěrečná skočná "Kočička", jediná skladba, kterou nazpíval zmíněný Javorský, přináší zase až absurdně černý humor ("Dojímá se za jízdy / romantická řidička / že v příkopě u cesty / leží mrtvá kočička") i vstup pohřební kapely, "Divnej brouk" pro změnu baví libozvučnou hrou se slovy i sborovým refrénem.

"Mordyjé" proto v konečném důsledku vyznívá jako sbírka povídek, které se sice od sebe liší po stránce výrazu, spojuje je ale charakteristický a jasně rozeznatelný rukopis. Mirek Kemel tu nabízí pádný song pro zimní chmury i letní rozvernosti, všechny v hudebně svěžím kabátku, jenž nechce být pouhým doprovodem pro slova - jakkoliv ta tu hrají prim. V konkurenci písničkářských těžkých vah Mišíka a Merty, případně nové desky Letní kapely Jaromíra Švejdíka, bude "Mordyjé" Mirka Kemela svítit o něco méně nápadně - ale o to trvaleji.