Petře, jste velký sportovec, což tvoří protiklad k vaší herecké profesi, protože herci kolikrát vedou nezřízený život. Prý jezdíte na kole celoročně, to máme hodně společného. Odkud a kam se nejčastěji vydáváte?

Petr: Vyjíždím z Dobřichovic. Doma mám i cargo kolo. Když nespěchám, vezmu si ho do vlaku. V Praze máte volný záda a cesta je jiná. Po divadle jedu podél Berounky a přijde mi super, že si absolutně vyčistím palici. Na kole je cesta neřízená, když vím, že mám tři čtyři hodiny, jedu tam, kam mě to vede. Nemám rád plánované cesty.

Prošel jste si rakovinou. Byla pro vás nemoc spouštěčem pro to, abyste šel do věcí více naplno a vyzkoušet si také jiné činnosti, třeba právě hudbu?

Petr: Řekl jsem si, že není čas ztrácet čas. Šlo o jednu ze zásadních věcí, abych začal věci dělat naplno a plnit si své sny.

Ohledně zdraví jste se prý ptal kyvadla. Dotazoval jste se ho i na hudbu, nebo jste toto rozhodnutí ponechal náhodě?

Petr: To ne. Kyvadlo mám na jiné věci, ptám se ho často a rád. Jsme kyvadelní rodina. Já mám svoje, žena taky a dcera si ho půjčuje. Když nevím, zeptám se ho. Poradilo vždy dobře. Měl jsem strach, co se děje s mým zdravím. Sám v sobě jsem se bál do nemocnice jít, ale kyvadlo mi řeklo, abych se tam vypravil.

Debut vnímáte jako průchod svého hudebního já. Jak dlouho ve vás zrál?

Petr: Tři roky jsem nad tím uvažoval, ale nemohl jsem najít ve svých kruzích hudebníka, se kterým bych do toho mohl jít. Bál jsem se do toho pustit sám, navíc nevládnu hudebním nástrojům. Pak přišla Sára, zeptala se na rovinu, jestli mám texty, ty byly připravený. Začal jsem si je psát kolem covidového období.

Upravoval jste texty, když naskočila do rozjíždějícího vlaku Sára?

Petr: Práce mezi námi funguje výborně. Pošlu jí text a Sára vytvoří melodii. Zvládá to rychleji, než já vyplodím slova. Ale mně se líp vytvářejí texty bez melodií.

Sára: Přepošleme si to navzájem, řekneme si k tomu připomínky a ve finále jde o plnohodnotnou spolupráci, kdy si do všeho mluvíme oba.

Jak moc vystupujete ze své komfortní zóny? Přeci jen v herectví přebíráte roli někoho jiného, tady vystupujete sám za sebe.

Petr: Jsem srozuměný sám se sebou, co vnímám a cítím správně. Nemám se za co stydět. Písničky jsou osobní v rámci vlastní cesty, popisují moje věci, ač nepřímo. Představují transformaci na hluboké zážitky, které jsem si prožil. V hudbě můžu projevit víc citlivosti, protože v divadle hraju většinou pokřivené osoby. Tady jsem si dovolil být citlivý. Název alba "Roztáhnout křídla" považuji za důležitý i proto, jakou mi dovoluje svobodu, co se týká emocí.

Se Sárou jste se poznali během zkoušení představení "Sherlock Holmes" v Hudebním divadle Karlín. Jako hudební režisérka a aranžérka spolupracuje s Českým národním symfonickým orchestrem. Jak moc vám do muziky mluvila? A nechtěla do písní košatější zvuk a více nástrojů? Nebo naopak prahla po komornosti?

Sára: Přesně. Hledali jsme absolutně základní tvar - co nejjednodušší skladby, nevymýšlet nějaké zatáčky. Nebýt zbytečně chytrý, to dělám celý život a už to stačilo. Chtěla jsem to zkusit jinak, sdílněji, jednodušeji.

Petr: Už během našeho oťukávání a nalezení společné řeči jsme objevili, že v jednoduchosti je krása, po který chceme jít.

Sára: Měla jsem tam více jazzových prvků, ale čistili jsme, aby to bylo stručný.

Petr: Aby tam zůstala myšlenka a doplňovala se s textem.

Sáro, jak se vám spolupracovalo s Petrem, který nemá hudební vzdělání?

Sára: Tady ten vlk je jedinečný čumák, byla by škoda nezkoušet to dál.

Petr: Sára ví, co chce od života, já taky. Chováme k sobě úctu. Na prvních dvou písničkách se ukázalo, že to půjde. Hlavně to se mnou rezonovalo.

Co tedy očekáváte od života?

Petr: Nechci se přetvařovat. Chci poslouchat své volání a jít za tím, kde mám být. Nestydět se plnit si svoje sny.

Sára: Neustálá cesta k sobě. Mít se ráda, protože když se máš ráda i s nedostatky, do lásky zahrnuješ všechno.

Viděla jsem váš rozhovor v rádiovém pořadu "Art Café", kde jste prvně prezentovali svou tvorbu. Po odehrané skladbě následovalo přátelské plácnutí. Bude to tak i naživo?

Petr: Myslím, že jo. Mám rád projevy radosti. Nikde není napsáno, že se nesmíme obejmout.

Myslíte si, že se lidé málo objímají?

Petr: Ano, myslím, že se stydíme za touhu se obejmout nebo si o to říct.

To tak trochu souvisí s názvem vašeho projektu Ensoul, tedy oduševnit. Jak moc je potřeba v dnešní době vložit do hudby více duše?

Petr: Mám rád hudbu, která vypráví příběh. Existuje muzika, u které pracuju, třeba koncentrační zvukové plochy, headspace, ty trvají i tři čtyři hodiny. Tón, který pluje v prostoru a neruší moje myšlenky. A pak taková, kterou si pustím, když si chci u toho něco prožít, zavnímat. Hudba, která má přesah.

Chcete svou tvorbou pohladit, léčit?

Sára: Nemáme ambici někoho léčit, to probíhá, když se člověk rozhodne samoléčit. Ale může se připojit k naší vlně a vnímat hudbu pro svoje vnitřní léčení. Každý z nás se denně líže ze spousty zranění. Hudba je nejrychlejší způsob, jak se vrátit k sobě, udělat si temperaturu své bytosti, pozměnit to, vrátit to do klidu.

Petr: Písničky v sobě nesou naději, i když jsou některý temnějšího rázu, ale to světlo se v nich dá najít. Při léčení je dobré mít naději. Necháváme to na posluchačích, my jim neradíme. Zatím máme reference, že kdo si naši desku poslechne, začne se usmívat a cítí se hezky. Kdyby se nám podařilo probudit emoce i během koncertu, který chystáme s audiovizuálnem, bylo by to nej.

Nedávno jste vydali černobílý klip "Spolu" - pro všechny, kteří prožívají či hledají lásku. Dá se tedy říct, že je určen pro všechny?

Petr: Jasně.

V písních slyším harmoniky, jak foukací, tak tahací.

Sára: Hraje na ně vlk. (tak říká Sára Petrovi, pozn. aut.)

Petr: Naučil jsem se to ve Spitfire Company, při jednom představení. Měli jsme půlroční kurz, kde jsem se naučil základy, sám si můžu intonovat. Jak chodím se psy po louce, oni do toho vyjí a já si preluduju. Pak se stane, že je to součástí písničky.

Ve "Směju se" jsem postřehla píšťalku a celkově mi přijde divoká - prostořeká, hospodského ražení, v kontrastu se zbytkem alba.

Sára: To je speciální trumpetka kazu, která rezonuje jinak.

Petr: Linda Boráros nám napsala, že písničky, co jsem jí poslal, se jí líbí, ale čekala, že to bude víc balkán. A tak vznikla "Směju se" - skladba zní od rány. Dcera Pepina ji má ráda, říká: "Pusť tu sprostou."

Vaše dcera Pepina se objevuje i v songu "Jednorožec", kde zpívá. Musel jste ji do toho nutit?

Petr: Svou dceru nemusím nutit do ničeho a doufám, že o to nepřijde. V závěru děkuji všem ženám. Uvědomil jsem si, že je to pro ně. Každá žena měla svého jednorožce - vysněného chlapa. A nebo po něm touží.

Ve "Štěstí" vám v květnu ztěžkne hlava. Proč?

Sára: Jde o příběh o stromu, který má na sobě ptáčky, mláďata, a tak mu ztěžkne hlava pod tíhou ptačích hnízd.

Jako první jste vyrukovali s klipem k "Vlčí písni", kde pobíháte svlečený do půl těla. Takhle běháte běžně?

Petr: Občas mě to chytne. Když vím, že jsem v místě, kde nikoho nepotkám, proběhnu se i nahý. Nechci lidi děsit, neběhám po cestách, ale lesem, kde vím, že se s nikým nesetkám. Srnám ani divočákům to nevadí.

Část textů vznikla v přírodě, část v tramvaji. Neprotiřečí si to?

Petr: Pro mě les znamená zásadní spojení, dodává mi energii, čistí, dostávám se víc k sobě. Tramvaj v určitý moment vytváří prostředí podobné knihovně, akorát že jede. Když na to přijde, zakuklím se tam, nikdo mě nepozná, jedu v době, kdy jsou všichni v práci, prázdnou tramvají. Nasadím si sluchátka, pustím si tón, u kterého můžu psát, a jedu na konečnou a zpátky, různě si přesedám. A když máte Lítačku (přednabitá karta do pražské MHD, pozn. redakce), nikdo vás ani neruší. Nemusím se stresovat, a když už ji mám, aspoň ji využiju.

Slyšela jsem, že už máte hotovou další desku, tentokrát v angličtině.

Petr: Máme ji rozepsanou. Jedna píseň je už hotová.

Sára: Háže nás to někam jinam. Jak jsme nakousli cestu, zvukově se posuneme jinam.

Petr: Angličtina mě provází od školy, mám ji rád. Proč toho nevyužít?

Čekají vás první koncerty. Zmínili jste, že půjde o audiovizuální projekt. Na křest prý chystáte pokojíček a bohaté kulisy. Je pravda, že chcete do dění zapojit i přítomné návštěvníky?

Petr: Přivedeme je k sobě domů, do divadla, kde si můžeme hrát s intimitou prostoru i písní. Propojovat to s nimi a využívat výtvarné věci, světla. Zapojení lidí nenásilnou formou. Mám s tím zkušenost z představení "Zkoleduj se", kdy diváci vždy odcházejí s úsměvem a šťastni.

Bude součástí konceptu i mluvené slovo?

Petr: Formu ještě hledáme. Na koncerty se těšíme moc. Věci se nabalují, postupně to celé vzniká. Od standardního muzikantského pojetí se to naše liší. Stále to roste. Přiděláváme k tomu něco nového, vizuálního, co bude jinak. Aby si to žilo a bavilo nás to.

Vizuál alba a scény dostala na starost Eliška Podzimková. Odkud se znáte?

Petr: Potkali jsme se, když jsme se otužovali ve vodní nádrži.

Je pravda, že s vámi vystoupí i dcera Pepina a také psi, kteří vám dodávají klid?

Petr: Když jedu na Slovensko, kde nemají rádi ubytování se psy, mám napsaný papír od terapeutky, že mi dodávají klid a pro osobní pohodu se mnou musejí cestovat. Je to pravda. Tento vstřícný krok velice oceňuji. Mám je u sebe rád.