Šestnáctileté čekání na nové album The Cure, to je příběh sám pro sebe. Kultovní skupina se ze scény nikdy nestáhla, docela vytrvale objížděla svět a fanoušky omamovala svými pověstně dlouhatánskými koncerty, do nichž se v poslední době navíc začaly vkrádat nové skladby. Jenže časté výroky frontmana Roberta Smitha o tom, že už má formace skoro hotovo a album brzy vyjde, které zaznívaly posledních pár let, se už po čase staly pověstným opakovaným vtipem. Jenže ledy se nakonec prolomily, koncem září vyšel první singl "Alone" a po měsíci už může na gramofonech a streamovacích službách rotovat studiovka "Songs Of A Lost World".

Mimochodem, ten název těžko mohl být výstižnější. The Cure totiž zřejmě našli postup, jak vyrobit stroj času. Nevědět, že se nacházíme téměř ve čtvrtině jedenadvacátého století, s klidným svědomím bych album zařadil někam za milník jménem "Desintegration". I zde se hudba nechává rozvíjet v dlouhých plochách, i tady se vše halí do bezvýchodné melancholie. Ale nejvíc na tom všem zapůsobí, že ty roky se na typickém vokálu Roberta Smitha vůbec nepodepsaly. Nevypadá to navíc, že by k omlazení nějak přispěly moderní technologie.

Od prvních momentů "Alone" jsme doma. Nikam nespěchající soundtrack k šedivé krajině za oknem s kapkami deště si počká dvě třetiny písně, než pustí ke slovu vokál - a hned nesmírně silnou větou "This is the end / of every song we sing". Album začíná koncem a skladba před posluchače klade výrazné obrazy plné slz, hvězd, ptáků padajících z nebe, hořkosti, samoty. Tematický repertoár se nemění, typická zůstává i zvuková paleta s jedinečně zabarvenou baskytarou Simona Gallupa (extra šťavnatá v "Drone:Nodrone"), éterickými klávesami a bicími, pro které jako by každý úder byl nesmírně těžký.

Následující "And Nothing Is Forever" přidá do hry vznešené, leč trochu kýčovité smyčce, ale také alespoň jiskřičku naděje. "I know, I know / That my world has grown old / But it really doesn't matter / If you say we'll be together," zpívá v songu, který může sloužit jako romantické líčení i epitaf k mizejícímu světu, Robert Smith s typickou bolestí v hlase. Druhý singl "A Fragile Thing" odráží frontmanovy pocity z odchodu rodičů, lze ho ale číst také obecněji, jako vzpomínku na rozchod - ale je též písní o lásce, coby nejdolnější, ale také nejkřehčí, z emocí. Hrubá skladba "Warsong" promlouvá o ztrátě naděje, "I Can Never Say Goodbye" inspirovala smrt zpěvákova bratra.

Neveselá témata se pro The Cure stala stejným trademarkem jako rozčepýřená hlava jejich vůdčí osobnosti. Jenže na jejich šestnácté řadovce to tak nějak více bolí. Už dávno vyrostli z těch gothických proto-emařů z prvních alb, život muzikanty za ty roky otřískal a přinesl jim jiné zkušenosti než nimrání se ve své rozbolavělé duši. "Songs Of A Lost World" se těmi prožitky skutečných ztrát, deziluze ze stavu světa, beznaděje i vlastní smrtelnosti sytí.

"I will lose myself in time / It won't be long / It's all gone, it's all gone, it's all gone," zní kousek před koncem fantastického desetiminutového opusu "Endsong", který se veršem "Left alone with nothing at the end of every song" okruhem vrací k prvním slovům desky a vrcholí třikrát zopakovaným slůvkem "Nothing". Deprese k The Cure patří, ale zároveň z ní dovedou vykřesat jakousi masochistickou krásu, jež povznáší.

Pokud od "Songs Of A Lost World" očekáváte experimenty, hledejte jinde. A naopak - jestli jste se nemohli dočkat svých The Cure, jste v tomto ztraceném světě vítáni s otevřenou náručí. Místy až produkčně přebujelý temný zvukový oceán, navíc podpořený citlivě odměřenou stopáží, jež umožní album zhltnout v zásadě jako malinu - a pak si ten zážitek zopakovat klidně ještě jednou -, vtahuje velmi snadno. Návrat skupiny stojí na vyzkoušených jistotách, přesto se cíleně v minulosti nehrabe. Emoce, o kterých kultovní parta zpívala už před více než čtyřiceti lety, nevychladly. Změněné prostředí ale způsobilo, že vyznívají ještě drtivěji.