V roce 2021 se sice mohlo koncertovat o něco více než v roce předchozím, dozvuky karantén však ještě doznívaly. Vyšlo tak dost alb na to, abychom vybrali ta nejlepší. Třiadvacet redaktorů a redaktorek by ocenilo celkem 269 zahraničních desek. Tohle je finální čtyřicítka a příčky dvacet až jedenáct.
zahraniční desky: 40-31 | 30-21 | 10-1
domácí desky: 20-16 | 15-11 | 10-6 | 5-1
Americká slowcorová kapela
Low, jejímiž současnými členy jsou manželé
Alan Sparhawk a
Mimi Parker, si před šesti lety zaexperimentovala se zvukem a vydala hudebně neotřelou glitchpopovou desku "Ones and Sixes", se kterou jim vypomohl producent BJ Burton. Po vřelých ohlasech se s notnou dávnou odvahy pokusili navázat ještě experimentálnějším albem "Double Negative", které bylo kritikou přijato ještě lépe. Na jejich poslední, v pořadí již třinácté řadovce "HEY WHAT" pokračují v krasojízdě a dotahují svůj nový sound k dokonalosti, respektive k industriálnímu hluku, jenž má skoro až terapeutické či transcendentní účinky. Poslech je to poněkud náročnější, o to zábavnější je ale objevovat hudební vrstvy jednotlivých skladeb, které jsou komplexní a zároveň minimalistické. Tomuhle páru se zkrátka podařilo proměnit kakofonický šum v libozvučnou symfonii, kterou je radost poslouchat. (Jaroslav Hrách)
To to trvalo, ale dočkali jsme se!
Sting konečně nahrál desku, na kterou řada lidí čekala přes dvacet let. Od roku 1999 kdy vyšlo stále skvělé album "Brand New Day", na které se sedmdesátiletému hudebníkovi dosud nedařilo navázat. Většinou se mezitím hrabal v předělávání už existující hudby, ať už své nebo druhých. Jako by mu došla inspirace nebo chuť dělat něco nového. A i když některé jeho věci z toho mezidobí nebyly úplně špatné (třeba jeho hra na alžbětinského loutnistu na kolekci "Songs From The Labyrinth" z roku 2006 byla hezkým a neotřelým úkrokem stranou) a tedy, pravda, některé projekty se nepovedly (úlet se
Shaggym), tohle je konečně ten ryzí Sting, kterého mají posluchači rádi a v jehož návrat už mnozí ani nedoufali. A tak, když posloucháte třeba písně jako "For Her Love" nebo "The Hills On The Border" (moje nejoblíbenější místo z desky), klidně je zařadíte někam k jeho nejlepším klasickým kouskům. (Honza Průša)
18. girl in red - if i could make it go quiet |
Severské země jsou na popové kapely a hlavně na popové zpěvačky více než plodné. Ať už se jedná o
Robyn,
Astrid S,
Dagny,
Susanne Sundfør,
Annie či mnohé další, společné mají to, že jejich desky jsou vždy pochoutkou pro hudební labužníky. Další do party je Marie Ulven Ringheim, která si říká
girl in red. Po několika singlech a dvou EP přišla loni konečně s dlouhohrajícím debutem, který se dokáže zarýt hluboko do srdce. Na rozdíl od nahrávek výše zmíněných dam je "if i could make it go quiet" více alternativně popová s velmi důležitou textovou složkou, ale o to více si vás
holka v červeném dokáže omotat kolem prstu. Umí napsat taneční pecku, rockový nářez i instrumentálku, aniž by přitom ztratila svou charakteristickou tvář. A ještě u toho zvládne být textově natolik otevřená, že byste chtěli být její kámoš/ka. Můžeme si jen přát, aby její květnový koncert v Praze proběhl. (Honza Balušek)
Tip Davida Věžníka: Xenia Rubinos - Una Rosa
Když jsem loni v březnu poprvé uslyšel singl
"Did My Best", věděl jsem, že
Xenia Rubinos mě bude bavit. Ta nervní atmosféra, roztěkaná elektronika a stylový exotický vzhled z téhle ženy učinily jeden z mých soukromých objevů roku. Když pak v říjnu vyšla její třetí řadovka "Una Rosa", využil jsem své editorské
moci a umístil ji v Nových deskách aspoň do sekce
Tip týdne. K napsání recenze jsem se ovšem nakonec už nedostal. A je to škoda, protože Xenia umí. Inspiruje se v lidové hudbě svých pestrých rodných kořenů a mistrně ji ohýbá a koření dalšími žánry tak, aby zapadala do jejího nekompromisního, futuristického pojetí popu. Tohle album je
Růže, která vám nezvadne.
17. Brandi Carlile - In These Silent Days |
Na její desku si fanoušci museli počkat tři roky.
Brandi Carlile se však mezitím připojila k ryze dámské superskupině
The Highwomen a až posléze se soustředila na svou vlastní tvorbu. Sama přiznává, že podobu "In These Silent Days" ovlivnila covidová proluka, nechybí tak pořádná porce naléhavosti. Písně se nesou převážně v introspektivním a částečně v reflexivním, místy i nervózním módu. Produkovali je Dave Cobb a
Shooter Jennings, zdrojem inspirace pak pro autorku byla alba
Eltona Johna nebo
Joni Mitchell ze sedmdesátých let. Stačí zaslechnout hned úvodní "Right On Time" a bude vám jasné, s jakými kartami chce tentokráte Brandi hrát a vítězit. Skladbu "You and Me On The Rock" věnovala své drahé polovičce a spolupodílela se na ní i skupina
Lucius. Jsou tu country prvky (hravá "This Time Tomorrow"), ale dojde i na pořádný kytarový odvaz (zejména v našlápnuté "Sinners, Saints and Fools"). A jakmile dojde na komornější chvíle, dokáže Brandi dokonale vzít vítr z plachet a poodhalit sílu svého hlasu. "In These Silent Days" pro nic za nic nezískalo tři nominace na Grammy Awards. Celá kolekce je zkrátka hudebním klenotem. (Dan Hájek)
16. Lana Del Rey - Blue Banisters |
"Co kdyby někdo řekl Picassovi, aby nebyl smutný? Nikdy bychom nevěděli, kým byl ani jakým mužem by se stal." Citace z písně "Beautiful" se objevila snad v každé recenzi alba "Blue Banisters" - osmou studiovku
Lany Del Rey (a druhou v roce 2021) totiž vystihuje naprosto přesně. Zpěvačka se nenechává vykolejit opakovanou kritikou, že se neustále utápí v plouživé melancholii bez výraznějších proměn, a dál si
jede to svoje. Možná dokonce název desky tak trochu odkazuje k Picassovu slavnému modrému období. V každém případě je minimalistické album "Blue Banisters" jedním z jejích nejosobnějších počinů, v mnoha položkách se věnuje vyloženě rodinným tématům. Přestože s ním Lana přišla pouhých sedm měsíců po předešlé nahrávce "Chemtrails Over The Country Club" a většinu zařazených skladeb vytáhla ze šuplíků, nevyznívá výsledek ani trochu výplňově. Naopak, kousky jako "Arcadia", "Violets For Roses" nebo "Living Legend" se zařazují k tomu nejlepšímu, co kdy královna teskných tónů natočila. (Josef Martínek)
15. Royal Blood - Typhoons |
Royal Blood jsou důkazem, že na hodně muziky není potřeba velký ansámbl, stačí jen baskytara, pár pedálových efektů a bubny. Když k tomu přidáte řízné a melodické riffy, kotel výbušné energie a schopnost napsat chytlavou vypalovačku, máte venku plnokrevný rock'n'rollový projekt. A těch není nikdy dost. Na třetí studiové nahrávce "Typhoons" dvojice Britů svou formuli úspěchu oživuje hrstí třpytek sesbíraných z tanečního parketu a stařičkému hard rocku dává pořádný lifting. Výsledkem je zábavná a sexy kolekce, která posluchače snadno chytí a jen tak nepustí. A protože po každém bujarém večírku přichází ranní vystřízlivění (což je v případě již třetím rokem abstinujícího zpěváka Mikea Kerra doslovné), desku ukončuje nádherná "All We Have Is Now" doprovázená na klavír. Nejlepší album jejich diskografie? Podobně odvážného tvrzení bych se rozhodně nebála. (Simona Knotková)
Tip Honzy Průši: Squid - Bright Green Field
Brightonský
Squid debutoval s neuvěřitelným albem "Bright Green Field" a hned si jím získal spoustu nadšených ohlasů mezi hudebními kritiky i běžnými posluchači. A není se čemu divit. Je to silná, nasraná deska. Přepestré míchání stylů, ta hudba vám nedá odpočinout, pořád se tu něco děje. Jestliže publicisté v recenzích často nadužívají slovo
naléhavé, tak tady u té nahrávky konečně dostává ten pravý rozměr a je opravdu na místě. To album je naléhavost sama, odehrává se tak, jako bychom právě žili v blízké dystopické budoucnosti. Je to obrovský výhřez, který musel jít ven. Krautrock se tu snoubí s postpunkem, žánry se tu perou a dochází ke konfliktu a velkým výbojům a vlnám agresivity a energie, ale i agresivního usmíření. V každém případě se tu vše hraje na dřeň a naplno. Jestli vám ta nahrávka náhodou utekla, najděte si ji. Fakt jde o jeden z nejdůležitějších loňských debutů.
14. Coldplay - Music Of The Spheres |
"Music Of The Spheres" se sice dočkalo smíšených recenzí, když se ale od nich odpoutáte, musíte uznat, že
Coldplay natočili asi svou nejpopovější desku, navíc se žánrovým přesahem tu ke space rocku, tu k ambientu nebo synth-popu.
Max Martin je hitmaker, vše držel pevně ve svých rukou, ale nechybí ani návrat
Jona Hopkinse (po
"Ghost Stories"). Mezi hosty jsou
Selena Gomez,
We Are King,
Jacob Collier a asi nejvíce diskutovaní
BTS, kteří měli napomoci k vrcholům hitparád. To vše suma sumárum vneslo do konceptu vesmírného alba, ovlivněného planetami nebo "Hvězdnými válkami" pořádný vítr do plachet. "Mylo Xyloto" a "A Head Full of Dreams" tak dostaly mladšího bratříčka, jenž muzikanty dovede na plné stadiony. V protipólu je pak závěrečná "Coloratura", která svým vangelisovky-floydovským pojetím strhává zaslouženou pozornost na sebe samu. V tomhle universu je vše zkrátka v pořádku. (Dan Hájek)
13. Kacey Musgraves - star-crossed |
Kacey Musgraves měla poslední roky jako na houpačce. V květnu 2016 se seznámila s Rustonem Kellym a do dvou let z toho byla nejen svatba, ale i úspěšná líbánková deska "Golden Hour". Bohužel předloni se pár rozvedl, a tak je nasnadě, že její pokračování "star-crossed" je tím ovlivněné od začátku do konce. Nebyla by to ovšem šestinásobná držitelka Grammy, kdyby to i tak nebylo ve velkém stylu. V patnácti písničkách pokračuje v cestě, kterou nastolila na předchůdci, a vcelku přirozeně se vydala dokonce více do psychedelie, do níž přimíchala vedle popu ještě folk, taneční hudbu, disco, alternativní soft rock, baladické momenty, fragmenty r'n'b, elektronické harmonie, analogové syntetizátory a rytmické smyčky. Pikantní ovšem je, že většina z nich je postavená na countryovém základu, ačkoli tak vlastně vůbec nezní. Rodačka z Texasu tím zamotala hlavu nejen svým fanouškům, ale také hudební kritice, která desku ovšem nakonec přijala více než kladně. Vypovídají o tom další dvě nominace na Grammy pro singl "camera roll" i řada umístění ve výročních přehledech. (Tomáš Parkan)
Tip Jaroslava Hrácha: Gaspard Augé - Escapades
Spravedlnosti bylo učiněno za dost! Nového alba od
Justice se pravděpodobně jen tak nedočkáme, zatím se však můžeme spokojit se sólovou prvotinou "Escapades", kterou vydal minulý rok
Gaspard Augé. Na špinavost a syrovost z
ikonického debutu "†" od jeho domovské formace můžeme zapomenout, nedostaneme ani uhlazený a důmyslný zvuk jejích desek následujících. Francouzský producent přišel s neotřelým konceptem a bere posluchače na výlet nejen do minulosti, ale přímo do svého vlastního světa, kde na čase vůbec nezáleží. "Escapades" je čistě instrumentální nahrávka nabízející melodické linky, dramatický nádech a řadu epických momentů. Žánrově má nejblíže k electro-discu, ale je z ní silně slyšet Gaspardův rukopis a jeho hudební řemeslnost. Tahle hudba by mohla dobře fungovat jako soundtrack k nějakému futuristickému westernu ze sedmdesátých let režírovanému Tarantinem, ale určitě zafunguje i na tanečních parketech.
Vlastně moc nerozumím tomu, proč se v posledních dnech tolik psalo o tom, že
Adele brečela, když musela rušit koncerty. Vždyť na deskách se nám vyplakává pořád. Už dekádu. A bourá tím žebříčky, přepisuje statistiky a inkasuje milióny... Ale srandičky stranou. Nejúspěšnější zpěvačka světa v mnoha myslitelných kategoriích si pořád dokáže sjednat pořádek. Stačí jí jenom trochu toho
"mrmhmmmm...", když rozjíždí song a už jí zobete z ruky. Album "30" v tomto směru následuje směr předchozích hudebních blockbusterů, a i když tu a tam zrychlí nebo neukáže plný hlasový rozsah, pořád je to deska takzvaně
"pro celou rodinu". Což je pochvala. Kdyby se jí ale do budoucna, až přejde pandemie, přestalo tolik dařit - stačilo by jen o trošičku -, zcela sobecky bych za to byl rád. Byla by totiž hned větší šance, že přijede i k nám a že lístky nezmizí za pět minut. A to bych si v tom publiku určitě zabrečel i já. Stejně jako všichni kolem. (Jan Trávníček)
11. Manic Street Preachers - The Ultra Vivid Lament |
Manic Street Preachers už dávno, v dobách své největší slávy, jasně definovali svůj zvuk a styl a rukopis a toho se vší silou drží i na čtrnácté řadovce "The Ultra Vivid Lament". Takhle málo stačí, aby se kapela dostala do žebříčku nejlepších desek loňského roku, chtělo by se říct. Ale tak jednoduché to není.
Manici sice nenabízejí progresivitu ani inovátorství, ale ani nevykrádají sami sebe a daří se jim skládat pořád silné a chytlavé melodie. A když si přizvou nějakého dobrého pěveckého hosta (tady je to Julia Cumming a hlavně skvělý
Mark Lanegan), písničky to příjemně okoření. A hlavně - nepouštějí se do hudebních naschválů, jdou lidem na ruku a nikdo od nich ani nic jiného nechce. V tom tkví jejich úspěch a strategie. Rozšířené verze aktuální desky navíc přinášejí i demosnímky všech písní a ty dokládají, že skladby fungují i bez všech těch
manicovských aranží. (Honza Průša)
