Možná jste si všimli, že reportáží z Ledáren Braník nejen na musicserveru výrazně ubylo. A to i přesto, že se tam už několikáté léto za sebou konají koncerty prakticky každou chvíli. Sympaticky přestavěný areál, který se zejména s končící pandemií stal rájem pro všechny, jimž v době covidu chyběla živá muzika, a tak se v něm stihla vystřídat téměř všechna větší domácí jména, už nějakou dobu bojuje o přežití. A ten boj momentálně prohrává.

Aktivista a podnikatel s elektřinou Miloš Závora, jenž naneštěstí disponuje právním vzděláním, se pomocí tlaku na úřady dlouhodobě snaží o ztišení tamní hudební produkce nebo ještě lépe - její úplné ukončení. To se mu ostatně nedávno podařilo v Kasárnách Karlín, v důsledku čehož se stalo tohle.

Jenže hudební akce z logiky věci nemohou hrát potichu. Živá muzika na tlaku a silných vibracích stojí, to ony napomáhají tomu, že vám hudba doslova prostupuje tělem a dělá z koncertů návykový zážitek. Ještě jiné intenzity to nabírá na vystoupeních noisových seskupení typu Swans, ale i kdybychom se bavili třeba o domácích Wohnoutech, také to je formace, kterou nedává smysl poslouchat potichu.

Ledárnám Braník se tedy v poslední době začali vyhýbat nejen hudební pisálci, ale zkrátka i citlivější hudební fanoušci, kteří chtějí ze živých vystoupení odcházet spokojení. Bouřliváci z Royal Blood však znamenali takové lákadlo, že mu šlo jen těžko odolat. Tím spíš, když se nám skupina až do předloňského Rock for People tak dlouho vyhýbala.

Dvojice Mike Kerr a Ben Thatcher (naživo je ještě místy doplňuje klávesista) si udělala jméno na tom, že z kombinace bicí a basová kytara vytvořila pomocí různých pedálů a efektů zvuk, v němž pak i basová kytara zní jako elektrická. A jak praví slavná historka: poté, co si bubeník Arctic Monkeys na Glastonbury oblékl jejich tričko, kapela vystřelila ke hvězdám. Oceňovaný debut "Royal Blood" z roku 2014 letos slaví deset let, formace z něj proto vytáhla hned sedm kousků, zatímco z aktuální čtvrté studiovky "Back To The Water Below" z loňského roku pohříchu jen čtyři.

Na rozdíl od minulého turné už s sebou Ben Thatcher nevozí obrovský zlatý gong a i světelný park tentokrát působil chudším dojmem. Projekce chyběly úplně, proslovy směrem k divákům skoro taky. Jen bubeník se hned v první skladbě vydal do davu, což později ještě zopakoval a také fanouškům naházel spoustu paliček. Jenže to jsou tak zhruba všechny neutrální, až lehce pozitivní věci, které lze k prvnímu pražskému koncertu povědět.

Právě i kvůli tahanicím s panem Závorou začínal program už v osm večer, konec musel být o půl desáté a to celé proběhlo bez předkapely. Aktuální situace tak jen nahrává tomu, že mladé formace budou čekat na svou velkou šanci dále - a to se nám v kulturním světě za pár let vrátí jako bumerang. Až si proto budete kamarádům stěžovat, že stadiony i rádia okupují stále stejná jména, vzpomeňte si, že i aktuální krize ve zdejším areálu má na tom svůj podíl.

A když jste jako pořadatelé postaveni do situace, že máte sice zabookovanou fantastickou kapelu, ale musíte ji nechat hrát za světla a ještě k tomu tak potichu, že se diváci mezi sebou mohou bavit bez toho, aniž by na sebe museli křičet, dobrý koncert z toho nevykřesáte. Znát to bylo i na publiku, které většinu času spíše jen postávalo s pivem a kouřilo jednu za druhou, na nějaké zdvižené ruce nebo drobné circle pity došlo jen sporadicky.

Atmosféra bujarého rockového večírku s kapelou, jež dokázala složit i takové hymny jako "Typhoon", "Trouble's Coming" nebo závěrečnou "Figure It Out", byla s tím, co se odehrálo v Hradci Králové, na polském Open'eru, ale i jinde naprosto nesrovnatelná. "Jste připraveni na pořádný rock'n'roll?" ptal se frontman diváků v úvodu vystoupení. A pak začalo cosi, co znělo asi jako když si v kanceláři k práci pustíte rádio. Taky vás to neroztančí.

Za nanicovatý večer ale nemůžou Royal Blood, pořadatelé ani fanoušci. Může za to pán, který proti znovu a znovu zkoušené kultuře bojuje a minimálně v Ledárnách se mu to, bohužel, daří. Rocková muzika a nízká hlasitost prostě nejdou k sobě.