Po čtrnácti dnech vás opět zdravím s novinkami MusicServeru o hudbě mimo hlavní proudy - Podzem. Na úvod si opět dovolím jednu reakci. Kdysi jsem dospěl k názoru, že největším neštěstím, které může postihnout kohokoliv, kdo se nějak zaobírá hudbou, je ztráta soudnosti. Za ta léta, co tenhle názor zastávám, jsem zatím neměl důvod ho měnit ani o pověstnou píď. Nicméně jsou i jiná nebezpečí. Například, že si někdo tak dlouho o své tvorbě něco nalhává, až tomu sám uvěří. Chcete příklad? Přečtěte si rozhovor s Ondřejem Hejmou v šestnáctém letošním čísle časopisu Big Beng! Pod titulkem "Inovovat Rock'n'Roll" (řečeno s politiky: "no comment") zde povídá o nové desce své žlutozvířecí skupiny, ale vyslovuje i spoustu jiných názorů. Je to docela poučné čtení. Například se zuřivě brání tomu, že by skupina dělala nějaké ústupky. A zde je ten zakopaný - ehm - pes. Hejma se snaží mocí mermo svými odpověďmi přesvědčit, že ústupky dělat nepotřebuje. Že to, co dělá, dělá úmyslně, přirozeně a rád. Že je totiž normální hrát tak, aby se to líbilo. Že je normální mít na každé desce melodickou písničku pro rádia, protože je normální dopředu udělat všechno pro to, aby se deska prodávala a hrála v našich rádiích. Že "v tom je ten fór..." sledovat, které trendy zrovna letí. Hm... Zajímavý je také argument, že Žlutý pes v průběhu let podle něj nepropadá tomu, že by fungoval jen pro peníze. Protože jak říká: "Já si stejně myslím, že náš největší popík je Zůstaň klidná, a to je první písnička, kterou jsem v životě napsal." Nicméně je pouze jeho věc, že tomu věří, a ještě si myslí, že to, co dělá posledních cca pět let, není kalkul. Co už ovšem je o něčem jiném, je jeho názor, že není pravda, že česká rádia dusí domácí muziku, protože je podle něj v pořádku, že rádia hrají jen tu muziku, o které si myslí, že ji chtějí lidé slyšet. Protože skutečnost, že písničky, které jsou úspěšné v půlce světa, se u nás v rádiích prakticky nehrají, zatímco se omílají skladby lidí, kteří nejsou ani dobří a občas ani komerčně úspěšní, jasně dokazuje, že něco prohnilého v našem světě rádiovém zkrátka je. A jestliže se Hejma snaží vsugerovávat čtenářům nesmysl, že o písničky Romana Holého či Honzy Muchowa u nás není zájem, protože používají angličtinu, a proto se v rádiích nehrají, pak já si myslím, že je to prostě obyčejná lež. Já si totiž myslím, že je nehrají právě proto, že třeba zrovna tihle dva takové podlézání, jaké svou tvorbou dělá v posledních letech pan Hejma, prostě dělat nechtějí. Možná si někdo z vás říká, proč o tom tady vůbec píšu, když je to všeobecně známý fakt. Možná právě proto. Opakování matka moudrosti, praví klasické pořekadlo.

Tonda Kocábek

O novinářích a autorizacích

Jako jednomu z mnoha mi byl doručen varovný mail od zpěvačky skupiny Ta Jana z Velké Ohrady. Zde je:
"Varování všem hudebníkům! Dejte si pozor na "novináře" Ivana Straku, značka -ios. Dělá rozhovory s muzikanty pro Softwarové noviny, možná i jinam. Nechá vás zodpovědět otázky, ty potom z rozhovoru odstraní a vaše odpovědi jen velmi volně tematicky přihodí k sobě. Tvrdí, že čtenářovi je jasné, že čte rozhovor mezi dvěma osobami, že si otázky dovede představit. Bohužel se také snaží o "maximální živost", takže v podstatě jen přepíše pásku, text takřka neupravuje. Skončíte jako nesvéprávný tlachal, který neumí mluvit souvisle, skáče nesmyslně z myšlenky na myšlenku a vrací se k věcem, který už jednou řekl (tam, kde odpovědi předcházela otázka na bližší vysvětlení, takže se část odpovědi zopakovala. Po odstranění otázky ale říkáte zbytečně věc dvakrát). Nechá tam všechna zapletení, opakování téhož slova, "jájájá" a "prostě". Autorizovat vám dovolí jen faktické chyby, např. rok narození atd., nesmíte mu nic změnit sami. Dovolí vám pouze mít připomínky, na které reaguje, jak chce on. (Autorizace není ze zákona povinná, takže vaše připomínky respektovat NEMUSÍ VŮBEC.) Na můj výslovný zákaz výsledek uveřejnit, odpověděl, že už nemá čas zaplnit stránku něčím jiným. Je to amatér, kterého nezajímá, že se mluví jinak, než píše. Ať víte, do čeho jdete. Ta Jana."

Dovolím si to trochu okomentovat. Připadá mi, že zde autorka směšuje dvě věci, které spolu až tak moc nesouvisí. Práce novináře by (podle mého názoru) v případě rozhovoru měla být dvoufázová. Nejprve vymyslet takové otázky, aby ze zpovídaného dostal to podstatné a zajímavé, o čem by rozhovor měl být (tedy pokud se nejedná o nezávazné tlachání o ničem do víkendových příloh, sloužících jako doplněk k televiznímu programu). A za druhé dodatečná úprava a selekce vyřčeného. Tedy aby bylo jasno - to si myslím já - a nikomu tento názor pochopitelně nevnucuju. Pokud ale někdo z vlastní lenosti či neprofesionality prostě tu druhou část neudělá, je to podle mě obyčejné odfláknutí. Rovněž by mělo asi být jasně dopředu řečeno, bude-li se jednat o rozhovor či o článek s využitím citací. Pokud to má být rozhovor, připadá mi absurdní, aby u něj nebyly otázky. A pokud má někdo potřebu dotyčného zpovídaného zesměšňovat tím, že jazykově neupraví mluvené slovo, je to podle mě ubožák. To je jedna rovina věci. Druhá je fenomén tzv. "autorizace" jako takový. Zrovna nedávno jsem se někde (tuším, že v Rock&Popu) dočetl, že do redakce počátkem devadesátých let přijel jakýsi novinář ze zahraničního renomovaného periodika. Když se dozvěděl, že je zde v Čechách běžné dávat rozhovory autorizovat, velice se podivil a sdělil, že pokud by on někomu dal u nich rozhovor autorizovat, okamžitě ho z práce vyhodí. Toto asi nebude ten případ, ale dost často mnozí zpovídaní něco řeknou, ale pak se zaleknou a chtějí prostě vyretušovat své mínění o sobě. Většinou čím větší hvězda, tím více se bojí cokoliv prozradit. Je to až roztomilé, jak se některé hvězdy popmusic tváří, jak jsou hrozně v pohodě a nic je nerozhází, ale pak se doslechnete, že někomu vyškrtali 80 % rozhovoru a nechali v něm jen neurčité, všeobecné kecy. Mimochodem - mezi lidmi, kteří se rozhovory zabývají, pak toto bývá skloňováno jako určitý znak profesionalismu - opravdový formát se nikdy nesnaží diktovat, co má být o něm psáno. Já osobně (tedy ne že bych se považoval za opravdového novináře...) rozhovory autorizovat - pokud si to zpovídaný výhradně dopředu nepřeje - nedávám. Zastávám totiž názor, že pokud někdo něco řekne, měl by si za tím stát. Autorizaci zkrátka považuji za legalizovaní dodatečné úpravy reality. Ve chvíli, kdy by třeba byla zákonem povinná, asi bych dost přemýšlel, má-li vůbec něco jako rozhovory smysl dělat. Pokud něco někdo zformuluje tak, že to může být pochopeno i jinak, je to riziko, které na sebe tím, že s rozhovorem souhlasí, bere. Tím samozřejmě nechci omlouvat něčí aroganci či odfláknutý přístup. Ale bohužel jsem se už setkal i s tím, že se autorizace dožadoval interpret ne u rozhovoru, ale i u profilového článku, ve kterém bylo pouze použito několik málo přímých citací. A tady prrr, tady si myslím, že o nějaké autorizaci nemůže být ani řeč, i kdyby se dotyčný objekt článku třeba na hlavu stavěl. Tady je za článek plně odpovědný ten, kdo ho napíše a je pod ním podepsán. Ale jak říkám, výše citovaná situace nejspíš nebude ten případ. Tady se obávám, že se pouze jednalo o to, nepřidělávat si práci.

Bohnice za deště

Před čtrnácti dny proběhl jeden z posledních letošních open air festivalů v bohnické psychiatrické léčebně. Od začátku ho provázelo příšerné počasí, takže nebylo divu, že návštěvnost se pohybovala v řádech stovek a ne tisíců. Ale na druhou stranu - není to jasný úspěch, pokud vám na akci přijde 300 až 400 lidí s tím, že rezignují na to, že za své vstupné budou při poslouchání svých oblíbenců několik hodin moknout? Festival má omezený rozpočet a opravdu známá jména jsou dnes docela drahá, takže dělá to co umí nejlíp, snaží se objevovat to zajímavé bez ohledu na komerční úspěšnost. Z tohoto důvodu mě zaujali třeba Hookers - kombinace ostrých, řezavých, místy až hardcorových pasáží s psychedelickými výlety do šedesátých let. Naprosto bezchybná byla i celá druhá scéna v sobotu, věnovaná nářezovým spolkům. A bylo jedno, věnovali-li se experimentům (táborští C), noise-popu (Point), alternativě (Deverova chyba) či obyčejnému nesmlouvavému punku až hardcoru (Anyway). Hodně rozporuplné reakce, jednou nadšené, jindy odsuzující, vyvolalo vystoupení skupiny Činna, kde v aktuální sestavě funguje z té původní už jen klávesista Komár. Milovníci akustických spolků si přišli na své u již stabilně tříčlenných Hm... a u jazzově-folkové formace Jarabáci. Ale zastoupeny byly téměř všechny žánry a kdo už se do Bohnic rozhoupal vyrazit, nejspíš nelitoval. Vidět tančící dav ve stanu na Vypsané fixe nebo v dešti na Už jsme doma, to opravdu stálo za to.

Alternative Music & Production se štěpí

Jednu z největších a také nejaktivnějších domácích hudebních agentur (připomeňme, že kromě managementu řady interpretů má "na svědomí" i festivaly Euroregiomusicfest v Horní Plané a Eurotrialog v Mikulově a na několika dalších se podílí) opustil jeden z dosavadních pilířů, Blanka Štrayblová. A spolu s ní i skupiny Už jsme doma, Gang-Ala-Basta a Fru Fru Serious. A koho, že nyní AMP v čele s Romkem Hanzlíkem zastupuje? Stále Václava Koubka, kapely Echt!, Garage, MCH Band, Jablkoň, Sahara, Klar a Čikori a nově i skupinu VRM Vency Václavka, o které tu byla řeč v minulosti. Další najdete tady nebo tady

Jasno u U.J.D.

Před pár týdny jsem tu nastínil, že se chystají významné personální změny v Už jsme doma. Dnes už je vše jasné, skupinu po dohodě opouští poslední ze zakládajících členů, saxofonista Jindra Dolanský, a spolu s ním i basista Honza Čejka. Ve stávající sestavě skupina ještě odehraje koncerty zhruba do konce roku, a pak se k baskytaře vedle Míry Wanka (kytara, klávesy), Radka Podveského (kytara) a Petra Bőhma (bicí), nově postaví Jaroslav Cvach, řečený Wonid, kterého můžete znát ze skupiny Tři čutory, ale především legendárních hardcoristů P.S. A jací že budou UJD bez saxofonu? Jak říká leader Míra Wanek: "Nic se zas tak zásadně nemění. Je pravda, že zvuk trochu ano, taky aranže, ale "duch" UJD, vyjádřený řekněme stylem hudby postaveném na "zvláštním punku", nejednoduchých textech a výtvarnu Martina Velíška zůstává stejný." Pro úplnost dodejme, že na jaro příštího roku je plánováno řadové šesté, ale jinak deváté album skupiny s pracovním názvem "Rybí tuk", které by zároveň mělo vyjít i v Čechách i v USA.

Deverova chyba s deskou a na turné

Táborské trio Deverova chyba, které už je zajímavé svou sestavou, ve které nefiguruje kytara, ale zato dvě baskytary, po několika demonahrávkách a vinylovém singlu vydává své první regulérní album. Má název "Doforoty" a vychází tento týden na značce Free Dimension Rec. Vzápětí poté, 3.10., skupina vyjíždí na turné, zahrnující kompletní západní Evropu, od Španělska po Holandsko, s výjimkou britských ostrovů. Po boku spřízněných C bude trvat celý říjen, během kterého by mělo být odehráno zhruba 25 koncertů. Po návratu bude deska pokřtěna 4.11. v táborském klubu Orion.

Punková opera SSSS

Skupina Ty syčáci nejenom, že během roku a půl své existence stihla vydat již dvě alba, ale nyní zrealizovala i dlouholetý nápad svého leadera Petra Váši, a na jeho libreto kolektivně zkomponovala "punkovou" operu "SSSS" - tedy "Samota, Sláva, Smrt a Spása". Představení má propracovanou výtvarnou a vizuální složku, premiéra proběhne 6.10. v pražském Divadle Na Zábradlí a 11.10. v nově otevřeném Divadle Na Prádle, v rámci festivalu Next Wave.

Caramba! MP3!

Další možností pro vás všechny, kteří máte na MusicServeru (popřípadě i jinde) umístěné své nahrávky v MP3 formátu, jak zvýšit jejich návštěvnost, je nabídka nového vyhledávacího serveru Caramba.cz. Přímý hyperlink na skladby můžete zaslat na mail milan.jaros@caramba.cz, nebo si ho přímo přidat sami na této stránce.

...a ještě tradiční třešnička na závěr

Na říjnový koncert Tindesticks jsem tu už zval. Nyní pozvánku doplním o informaci, že Tindesticks si s sebou 20. října do Archy oproti svým běžným koncertům navíc přivezou smyčcovou sekci, tvořenou sedmnácti hráči na housle, violy a cella. Speciálním hostem pak bude letošní britský folkový objev David Kitt, který vystoupí spolu s dvěma spoluhráči.

Nashledanou za čtrnáct dní.