Na rozdíl od předchozího turné, kdy pražské publikum rozehříval nepříliš úspěšný David Deyl, si tentokrát Lionel Richie přivezl svého vlastního předskokana jménem Iggi Kelly. Pokud vám snad jeho jméno připomíná jistou rodinnou kapelu, která nejen u nás kdysi bořila rekordy, nejste vůbec mimo. Tento mladíček je totiž synem Patricie Kelly a v Německu jej znají například z show "The Voice Kids". Nutno však poznamenat, že jeho styl je na hony vzdálený hudbě The Kelly Family. Hraje naprosto moderní pop, což dokázal i v neděli v Praze.

Na pódium vysočanské arény nastoupil sebevědomě a začal sázet jednu píseň za druhou. Některé z nich část publika dokonce už znala. Dovezl si s sebou bubeníka a klávesistu, sám v některých písních vzal do ruky kytaru. Vedl si určitě lépe než jeho předchůdce, měl daleko lepší zvuk a především i moc příjemná, částečně designovaná světla. A tak není divu, že část diváků znatelně pookřála. Na druhou stranu - ve chvíli, kdy žádal publikum, aby s ním zpívalo nebo aby rozsvítilo své mobilní telefony - bylo až příliš zřejmé, že se u nás jedná o prozatím neznámého interpreta, protože mu vyhověla jen hrstka příchozích. I tak zhruba dvacet minut po osmé odcházel mladý zpěvák z pódia za velmi příjemného, spokojeného potlesku.

Až do tohoto momentu vše běželo jako na drátkách, poté se však večer začal lehce komplikovat. Ačkoli již několik minut před devátou začala část publika hlavní hvězdu vytleskávat, ani v ohlášený čas se Lionel Richie neukázal. Stalo se tak až dvacet minut po plánovaném začátku, tedy hodinu po odchodu Kellyho, což už byla opravdu velmi dlouhá doba. Když ale světla v hale konečně pohasla, na předsazené scéně se rozzářil sloupec světel a z mlhy vystoupil hlavní aktér s úvodními tóny "Hello" na rtech, bylo vše zapomenuto.

Tedy alespoň na moment, protože první dvě, respektive tři písničky se Richie jako by rozezpívával. Jeho barva hlasu měla na začátku vystoupení takový až mečivý nádech, a že nebylo vše stoprocentní, poznal i pan zvukař, který jeho zpěv radši trochu upozadil. V následné "Running With The Night" mu hodně vypomohla kapela, skvělá show, přechod do tanečního mixu i energie samotného songu a někde uprostřed "Easy" nakombinované s "My Love" jeho hlas nabral barvu, kterou známe. A od té chvíle bylo vše takřka perfektní.

Nutno ovšem podotknout, že diváci - pokud si vůbec nepříliš povedeného začátku všimli - na sobě nedali vůbec nic znát a zachovali se nejlepším možným způsobem. Ačkoli byl koncert koncipován celý na sezení, už s prvními tóny podstatná část návštěvníků na ploše vstala a do konce vystoupení si už nesedla. Někteří mezi nimi se dokonce oblékli do různých kostýmů, část dokonce i s nápisy, na což sám zpěvák nezapomněl několikrát upozornit, okomentovat je a zprostředkovat všem prostřednictvím projekce.

I když arena nebyla ani zdaleka zaplněná, horní ochoz pořadatelé neotevřeli vůbec, na atmosféře to naštěstí nešlo znát. Lidé se bavili od prvního momentu, mocně zpívali, v podstatě každý song oceňovali bouřlivým potleskem, a tak není divu, že do menšího prostoru před zvukařem, kde nebyly židle, přibývali po celou show další a další příchozí, takže nakonec se prakticky celá plocha koncentrovala před pódiem.

Koncert, který má v rámci turné neměnný program, se tentokrát dramaturgicky nesmírně vyvedl. Setlist tvořily jak sólové skladby, tak i hity Commodores, velmi dobře se střídaly pomalé balady s energickými kousky, které připomínaly, že Lionel Richie je předně soulová legenda. A zdaleka se nejednalo jen o hity jako "Dancing On The Ceiling" nebo "My Destiny", které pochopitelně tvořily vrchol celého večera.

Jak už odhalila "Running With the Night", Lionel Richie tentokrát přivezl také povedenou show. Tu tvořilo hlavně pódium vytažené do publika, které využíval nejen sám Richie, ale i jeho kapela, takže všichni byli v neustálém kontaktu, velká promítací stěna za scénou a především výborná světla a jejich design. Základem byl jakýsi retro disco soulový styl, ovšem vytvořený současnými technologiemi. Ty pak střídal moderní styl, který naopak rozstřelovala slušná baterie laserů. Do toho se mocně přidávaly výtrysky oxidu uhličitého a ve "Fire" dokonce na pódiu zaplály ohně.

Ani to však zdaleka nebylo vše. Ačkoli převážnou část koncertu v partech, v nichž hrál na klavír, seděl zpěvák za bílým křídlem spolu s dalšími čtyřmi spoluhráči na hlavní scéně, "Still" odehrál na pianu umístěném na předpódiu - první část dokonce bez kapely akusticky, jen ve světle bílých laserů a světel. V následující "Say You, Say Me" se navíc ještě společně s klavírem nechal vyvést výše nad plochu a v kombinaci s tímto hitem dokonale uhranul pražské publikum, které pak s ním tuto písničku jedním dechem odzpívalo.

A vydrželo mu to i do závěrečné, respektive poslední písničky před přídavkem, kterou se stala "We Are The World". Alespoň si tak diváci napravili reputaci ze songu "Three Times A Lady", kde se snažil rodák z Tuskegee o to samé, ale moc se mu to nepovedlo. Nikdo mu zřejmě neřekl, že zrovna tato píseň patří u nás mezi ty nejméně známé.

Lionel Richie působil velmi uvolněně, hodně si s diváky povídal a reagoval na ně, i přes svůj obdivuhodný věk překypoval energií, která se pak přenášela i na přítomné. Tento jeho směr držela i doprovodná kapela, takže se nelze divit, že muzikanti opouštěli pódium za bouřlivého aplausu vestoje. Závěrečná "All Night Long (All Night)" tak rozhodně nebyla jen nějakým povinným přídavkem, ale dokonalým zakončením skvělé párty.

Stejně jako loňský koncert Roda Stewarta byl určitou nápravou českého publika, to samé nastalo i při nedělním zastavení Lionela Richieho. Vypadá to, že i čeští zralí posluchači se konečně začínají umět bavit. Jen houšť!