Druhým pohledem Kateřiny Špaček

Kniha "Ženská práce" od Pavla Klusáka mě vrátila na druhý stupeň základní školy. Zatímco v šestce a sedmičce měla naše třída na hudební výchovu paní učitelku, v osmičce a devítce nás učil pan ředitel. A ten chodil na předmět vždycky připraven, s kytarou a hudebními ukázkami. A co víc: Opravdový zápal pro muziku byl nejen inspirující, ale občas mi naháněl i husí kůži.

Děkuji Vám, pane řediteli Čiháku! Důvod, proč tohle zmiňuju, je ten, že na mě tato publikace dýchla téměř totožným způsobem.

Když jsem začínala psát pro musicserver, říkala jsem si, že neznám moc ženských hudebních redaktorek a že se vesměs píše jen o známých tvářích, ale na ty ženy, u kterých to vše začalo, se už skoro zapomíná. Pavel Klusák se proto rozhodl jít ke kořenům a tyto ikony připomenout. Prvně jsem si říkala, že pokud nebude v publikaci kapitola o mé oblíbenkyni Sister Rosettě Tharpe nebo Trixie Smith, budu zklamaná.

Ale! Autor se rozhodl zaměřit spíše na jejich následovnice, takže jsem absenci těchto jmen víceméně pochopila. Tvůrce navíc přiznává, že seznam by mohl být mnohem delší, ale otázkou je, zda by pak kniha nepůsobila až příliš encyklopedicky. V tomto směru jsem s rozsahem práce spokojená, protože, kdo ví, třeba se někdy dočkáme pokračování.

"Ženská práce: Příběhy hudebnic, které proměnily scénu a společnost" je poutavou sbírkou historek a událostí ze života takových ikon, jako jsou Billie Holiday, Nina Simone, Carole King, Joni Mitchell a další. Jak totiž autor knihy připomíná, svět rocku a popu zůstával dlouho spíše mužskou výsadou.

Asi i z toho důvodu se Klusák rozhodl zaměřit převážně na ženy, které v něm znamenaly nějaký milník. Jednotlivé kapitoly zaujmou příjemným a poutavým zpracováním, takže čtenář nemá šanci nudit se. Zapomeňte tedy na encyklopedické odstavce s fakty, které si můžete přečíst třeba na Wikipedii. Autorovi se podařilo vytáhnout opravdu to důležité a to spolu s několika dalšími detaily ucelit do docela hezkých životopisů.

Jako žena oceňuju jeho přístup, s jakým se k tématu postavil, přičemž z textu čiší i pochopení a empatie. Pavel Klusák ve své knize oslavuje odhodlání a neskutečnou píli ženských ikon. Ráda bych podotkla, že se snaží tyto role přiblížit i mužskému publiku, které by chtělo nahlédnout za oponu zmiňovaných ikon, ale ne. On se snažit ani nemusí.

Je zřejmé, že texty nejsou psané na sílu, ale s cílem tyto hudebnice a múzy znovu připomenout a třeba jim pomoci oslovit i mladší ročníky. Svým způsobem se podobné téma řešilo i v seriálu "Teorie velkého třesku", kdy se hlavní hrdinové snažili přijít na to, proč je ženských vědkyň sakra málo. Pokud jste se někdy ptali i vy na totéž - jen jste tedy tápali v oblasti hudební -, tato kniha může fungovat jako hezký ukazatel, proč tomu tak bylo.

Čtení navíc zpříjemňují i QR kódy směřující k playlistům jednotlivých interpretek, takže se můžete navracet do minulosti nejen díky písmenkům, ale právě i díky hudebnímu doprovodu. A to doopravdy cením, protože zásluhou playlistů publikace působí jako celek.

Abych však nezapomněla: Pavel Klusák není jediným tvůrcem knihy. Zatímco Pavla Jonsonnová se podílela na doslovu, Michaela Kukovičová a Magdalena Rutová stojí za vizuálním pojetím publikace. A právě vizuál chci vyzdvihnout jako další prvek, který děla knihu knihou. Její vzhled zaujme na první pohled díky nostalgickému náboji. A to, že si k této stránce Klusák přizval dvě další ženy, je vlastně příjemný bonus.

Co tedy říci závěrem? Asi se shoduju s autorem v tom, že "tato kniha není souvislou historií ženské emancipace v hudbě", což zmiňuje už ve své předmluvě. "Ženská práce: Příběhy hudebnic, které proměnily scénu a společnost" se věrně drží tématu a na nic si nehraje.

A i když autor nevěnoval kapitolu Rosettě Tharpe, jsem ráda, že se do svého vyprávění rozhodl začlenit kontroverzní Yoko Ono (při jejímž výstupu Chuck Berry vytřeštil oči, ale přesto i její působení patří k milníkům hudební scény) a spoustu dalších informací, které se jinde nedozvíte. Tedy alespoň ne v češtině.