zahraniční desky: 40-31 | 30-21 | 20-11 | 10-1
domácí desky: 20-16 | 15-11 | 10-6 | 5-1

---

Dobře známé "sto lidí, sto chutí" platí i o hlasování v naší redakci - každý má vždy ten svůj pohled a své favority. V nejčerstvějším klání mě jaksi vykolejila pouhá tři zjištění.

Za prvé, že The Smile v top čtyřicítce bodovali s albem "Cutouts" a z mého pohledu sevřenější kolekce "Wall of Eyes" skončila v pelotonu poražených. Za druhé, že "The Art of the Lie" Johna Granta taky zůstala kdesi pozadu, ačkoliv svým způsobem se jedná o jeho asi nejpovedenější desku v režii Ivora Guesta (jenž spolupracoval s Grace Jones). A za třetí, že téměř sólopráce St. Vincent "All Born Screaming", coby experiment vycházející z elektroniky, taktéž jen prošuměl, ačkoliv k němu vyšla i španělsky nazpívaná variace "Todos Nacen Gritando".

Nejlepší zahraniční desky:

1. Lo Moon - I Wish You Way More Than Luck
2. Beth Gibbons - Lives Outgrown
3. Pet Shop Boys - Nonetheless
4. Emilíana Torrini - Miss Flower
5. Kiiōtō - As Dust We Rise
6. The Cure - Songs Of A Lost World
7. John Grant - The Art of the Lie
8. St. Vincent - All Born Screaming
9. The Smile - Wall Of Eyes
10. Jacob Collier - Djesse Vol. 4

Vítězem v zahraniční kategorii jsou pro mne jednoznačně Lo Moon se svou třetí řadovkou "I Wish You Way More Than Luck". Baví mě sledovat, jak pečlivě poodkrývají svou přiznanou inspiraci u Talk Talk. Jak jejich každá nahrávka promlouvá jiným výrazivem, i když zůstávají věrní své zasněnosti, melancholii a převážně se ohlížejí do minulosti.

Předchozí "A Modern Life" se více pojila se syntezátory, "I Wish You Way More Than Luck" naopak rozkvete do hudební členitosti a nechá vás se v emocích důkladně rochnit až na dřeň. Matt Lowell píše krásně civilní texty, svou optikou zkoumá vlastní životní peripetie a nechává nahlédnout do každého zákoutí. Pozornosti by neměla uniknout ani singlová "Water", která překvapí svou nepolapitelností nálad ukotvenou třeba v "Solsbury Hill" Petera Gabriela.

Loňský rok z mé perspektivy přál zpěvačkám. Beth, Emilíana, Annie, Janka a v neposlední řadě Lou. "As Dust We Rise" vyšlo zcela nenápadně a možná by se dalo popsat jako další sólo Lou Rhodes z Lamb. Parťákem v Kiiōtō jí ale je klávesový všeuměl Rohan Heath, který se do povědomí zapsal coby strůjce devadesátkových Urban Cookie Collective (s hitovkou "The Key, The Secret", vzpomínáte?).

Jejich společné dílko zcela odzbrojí svou komorností, rozvážností a civilností, má blízko k folkové akustice Lou na jejích sólových počinech, ale taky v plné míře promlouvá jazzovými vlivy a dalšími přesahy. "As Dust We Rise" se odvíjí v převážně střídmých tempech a muzikální pestrost doplňuje nadhled v lyrice, jež je primárně pro Lou poznávacím rysem.

V ranku elektronické hudby u mě k favoritům předchozích měsíců patří "In Waves" Jamieho xx, "Honey" Caribou a v neposlední řadě jen římskou číslicí označené pokračování islandských Kiasmos. Oba hlavní aktéři shodně potvrzují, že vznik této kolekce prošel jednou z nejtěžších zkoušek mezi nimi - málem zadupal jejich dlouholeté přátelství.

Ve výsledku však vypracovali zvukovou koláž, která vychází z mantinelů hybných ornamentů jejich bezejmenného debutu. Zároveň do jednotlivých kompozic vložili lety nabyté tvůrčí zkušenosti a cit pro detail, pro ně typickou intuici se severskými konturami a rozmach nálad, ve kterých do sebe zapadá ona rytmická kombinatorika, elektronika a smyčcové party. "II" vykrystalizoval v houževnatý soundtrack do noci. Už 28. února se muzikanti navracejí do pražského SaSaZu, kde zahrají v rámci festivalu Spectaculare.

Ze stejného ranku vychází i následující kandidát, jehož opus jsem si nejdříve musel důkladně prostudovat. "Alta Ripa" svým způsobem nabízí nekonvenční elektroniku, vycházející z klasických analogových odkazů, vhozených do roje vzpomínek na rodné město. Ben Lukas Boysen taktéž popisuje své tvůrčí začátky, raving years, a podařilo se mu to vše seskupit do emocionální jízdy, která hučí čistě elektronicky, ale není přímo určena jen k tanci.

Je to krajinomalba zvukové cesty Bena, jež se klikatila od ambientu přes neo klasiku, soundtracky (nejen filmové) a končila u inspirací od stájových parťáků Rival Consoles a Kiasmos. Našel si striktně pulsní výrazivo, jak vám vše podstatné přetlumočit fragmenty zvuků, oscilací a ruchů ve vlastním pojetí. "Alta Ripa" svým způsobem znamená nepřeslechnutelný milník v jeho bohaté diskografii.

Nejlepší domácí desky:

1. Jana Kirschner - Obyčajnosti
2. Manon Meurt - Unravel
3. Autumnist - Anatomy of Shadows
4. Bratři - Escape
5. Bad Karma Boy - Noc Na Zemi
6. Puding pani Elvisovej - AHOJ
7. Letní kapela - Jako pes
8. WYFE - Do You Ever Wonder?
9. The Stylists - Electric Animals
10. Karol Mikloš - Nočné vlaky

V domácí části se nemalá část z mých tipů probojovala do naší výsledné dvacítky. Pod čarou ale bohužel skončili Bad Karma Boy. Ti natočili emocemi nabité album "Noc Na Zemi", na němž znovu objevili svou radost z psaní chytlavých písniček a kde se ve vlastní režii protíná ona akustika s elektronikou, včetně nových směrování.

Materiál se nakonec natáčel na vícero místech, a to se projevilo i ve výsledku - třeba singlovka "Láska" nebo "Pod Hladinou" si z těchto obou světů berou mnoho. V textech Juraje Marikoviče je ukotvena krásná obrazotvornost, sled postřehů a vjemů, které dohromady vytvářejí nezapomenutelné momenty na našich životních cestách. "Noc Na Zemi" je tak trochu novým vykročením po dlouholetém půstu a slibuje mnohé do budoucna.

Na domácí půdě se spíše dařilo skupinám, včetně Manon Meurt, Letní kapely nebo Dukly ("Stejný lepší" se zaslouženě vešlo do našeho přehledu). Vedle Bad Karma Boy stejný osud potkal WYFE, The Stylists a košické stálice Puding pani Elvisovej. Jejich teprve pátá deska "AHOJ" nabízí sled vesele orientovaných skečů, které jsou v protipólu ke smutnému corona preludiu nebo třaskavé realitě u našich sousedů.

Sestavu prvně doplnil kytarista Isobutane a společnými silami vznikla tato pestrá kolekce, ve které nechybí ani pro ně typické zvukové hrátky a hosté (Sju, Valentina Vlková a Milan Cais z Tata Bojs). "Paradox vymýslov" nebo "Polooblačná" dokonale evokují to, co na PPE máme všichni tolik rádi.

"Nočné vlaky" vyšly necelé dva roky po minulé "This Side Of Town". Karol Mikloš se autorsky nadechl a zároveň učinil nečekaný návrat ke svému rodnému jazyku. "Nočné vlaky" nechal rozplynout do svých až introspektivních monologů a zpovědí v perspektivě patrné melancholie, část z toho všeho se odehrává v bratislavských kulisách. Karol ani po letech neztratil nic ze schopnosti napsat výrazné indiepopové skladby, které mají svou charakteristickou tvář a nebojí se vykročit mimo rámec zaběhlé tvorby spojené s angličtinou.