Patnáctá řadovka "Nonetheless" dvojice Pet Shop Boys může sloužit jako vskutku krásný příklad toho, jak se dá po letech na scéně všem ukázat, že ještě nepatříte do odepsané generace hudebníků. Zároveň dokáže svou komplexností, přestože James Ford v mnohém učesal překombinované demosnímky, letitým fanouškům zamotat hlavu.

Na této kolekci totiž vše potřebuje svůj čas. Posluchači na ní proto nenajdou jasně čitelné a zvukově razantní hitovky, které patřily k trademarku PSB. Dokonce si z nich muzikanti ve skladbě "The Schlager Hit Parade" (o ní později) utahují. V každém případě je "Nonetheless" nahrávkou, která duu neskutečně sedí a sluší.

Vždyť to je takové alternativnější "Behaviour"! Tak by možná mohl znít verdikt po prvních posleších, ale nenechte se zmást. Pečlivě střežená pravda vyžaduje, abyste si k poslechu skutečně vzali oldschoolově booklet k ruce, začetli se a věnovali pozornost každému drobnému detailu. Prodloužený čas pro psaní totiž formace využila v maximální míře.

Neil Tennant hodně četl, neztratil nic ze svého pozorovacího talentu a schopnosti nazývat věcí správnými jmény. "Nonetheless" překypuje ironií, sebereflexí, vlastními postřehy, pocity, popkulturními odkazy a nechybí ani trocha politiky - vztyčený prostředníček Trumpovi v "Bullet for Narcissus" se nedá přeslechnout. Závěrečná "Love Is the Law" se pak věnuje životu a dílu Oscara Wildea.

Hudebně se deska tváří hodně reflektivně, nahlíží totiž na jednotlivá tvůrčí období skupiny - svým způsobem vychází z "Nightlife" (ony orchestrace) a komornosti alba "Elysium", ale takových odboček na ní najdeme mnohem více. Třeba druhý singl "Dancing Star" čerpá z poetiky hitů osmdesátkové éry, kterou přetváří do současnosti, a trendů retro optiky, kdy nepřímo a po svém brakuje hitovku "Lucky Star" Madonny (ono ovlivnění diskem). Možná by z takového přirovnání dostal Chris Lowe kopřivku, mash-up těchto tracků se ale přímo nabízí. Ovšem dekódovat všechny pointy, přiznané/nepřiznané samply, struktury a ukryté vtípky nejde úplně snadno.

Producent James Ford zjevně neměl lehký úkol, zároveň ale natrefil na parťáky, kteří se nebáli vyslyšet jeho připomínky a nechali se vést. Otevřel jim tak nové pole působnosti. Za spojovací element můžeme označit všudypřítomné aranže pro smyčce, které tvořil právě Ford, a pro dechy - ty do notových záznamů přenesl Ryan Jacob. Vedle toho nechybí propracovaný přístup k elektronice a houževnaté plochy melodických harmonií. Často se tu zjevuje rozkol mezi melancholií a euforií, postřehnout můžeme pocity osamělosti, způsobené dozvuky covidu a dalšími faktory.

Hned druhou skladbu "Feel", jejíž vznik se datuje již do doby kompilace "PopArt" a v mezičase ji prý pánové nabídli na jednu ze sólovek Brandona Flowerse z The Killers, můžeme uvést jako perfektní příklad výše popsaného. Euforicky taneční song vychází z rytmické a melodické kombinatoriky Kraftwerk, které zjevně Ford moc rád poslouchá a inspiruje se jimi, což se zjevilo i během jeho spolupráce s Depeche Mode.

Možná překvapí zjištění, že jako první singl skupina nezamýšlela "Loneliness", ale civilní "New London Boy". V ní Neil vychází ze své osobní zkušenosti, když se v sedmdesátých letech přestěhoval do Londýna. A samozřejmě ho ovlivnil i jeho idol David Bowie: jeho song "The London Boys" a pozdější titulní kompozice z nahrávky "The Buddha of Suburbia" se staly dalšími inspiračními zdroji pro sepsání této reflexe. Chris dokonce zpětně dopsal střídmé sólo pro saxofon, které v původní verzi chybělo. "New London Boy" se svým pojetím a precizností stává nezaměnitelnou dominantou desky, jež po roztančené "Why Am I Dancing?" odhaluje i pomalejší části celku.

Druhá polovina se nese spíše v baladickém módu. Zahajuje ji hodně do minulosti zahleděná "A New Bohemia", která by měla plnit úlohu třetího singlu. Její melancholické odlesky překračují dvě následné krásky. Nejdříve přichází nonšalantní "The Secret of Happiness", která se lehce vlní ve snovém rytmu bossa novy a splývá v jedno řečiště s textem, jenž má až básnické obraty ve vyjádření obrazců popisujících štěstí, které můžete potkat na cestě životem. Jde o křehkou reminiscenci k dřívějšímu klenotu "It Always Comes as a Surprise" z "Bilingual" a zároveň o poctu Irvingu Berlinovi.

Vrchol obstarává uhrančivé melodrama "Love Is the Law" s nenápadně se utahující smyčkou emocí a až bondovským chvěním ve svém závěru. Silný atak na vnitřní pocity. Ve svém odkazu může překonat výrazné milníky z dřívějška, k nimž bezesporu patřily skladby "King's Cross", popisující tragický příběh, nebo epicky dojemná "Jealousy".

Kontinuitu zmíněné druhé strany narušuje "Bullet for Narcissus", jež v hybném beatu doplňuje kytarová vybrnkávačka, kterou by pro kluky i o půlnoci z rukávu vysypal znamenitý Johnny Marr (ve skutečnosti tento part nahrál Ford). Ještě méně zapadá již zmiňovaná "The Schlager Hit Parade", jež v sobě kombinuje akustický odér z alba "Release" a anti-vánočně laděný singl "It Doesn't Often Snow at Christmas". Záměrně se v ní hudebníci trefují do banálních, prvoplánových hitů. Vznikl tak schlager, ve kterém se vlastně sami Pet Shop Boys tak trochu ironicky shazují. Neil možná symbolicky kroutí hlavou, jak se něco takového mohlo dostat do finálního tracklistu. Jenže pokud máte o jejich repertoáru ponětí, víte, že takových úletů mají za poslední dvě dekády v diskografii více.

Z výše popsaného se novinka může zdát nevyrovnaná a rozlítaná do různých směrů. Ale není tomu tak: jedná se o bezesporu komplexně koncipované album, jež ve svém nadhledu splňuje všechny parametry toho, co si tato dvojice hlavních aktérů vytyčila ve vlastním zadání. "Nonetheless" oslavuje všechny emoce, které z nás dělají skutečné lidi. Zároveň zachycuje aktuální tvůrčí rozpoložení tohoto dua, kterému spojení s Jamesem Fordem dopomohlo toto vše přetransformovat do jednoho celku.

Ačkoliv se může album na první poslech zdát neuchopitelné a ačkoliv postrádá jasné hity, které v kariéře Pet Shop Boys hrály nemalou úlohu, svůj význam určitě má. Jde o reflektivní opus, který si postupem času najde své pevné místo vedle dnes již klasických nahrávek, jako jsou "Actually" nebo v úvodu zmíněná "Behaviour". A přiznejme si, že nikdo jiný nedělá tak poctivě vyzrálý pop jako právě Neil Tennant a Chris Lowe, kteří i po letech fungování drží laťku své tvorby hodně vysoko.