Od její minulé desky "Tookah" uběhla více jak dekáda. Emiliana Torrini však mezičas vyplnila různými spolupracemi. Nejvíce viditelná byla asi ta s The Colorist Orchestra, se kterými natočila dvě rozdílně pojaté nahrávky, z nichž podmanivá "Racing The Storm" vyšla teprve loni. Je ale zjevné, že vedle toho pomalými kroky pracovala i na své řadovce "Miss Flower". Pojala ji jako konceptuální kolekci inspirovanou krabicí zamilovaných dopisů.

Její kamarádka Zoe kdysi nalezla takovou krabici s dopisy adresovanými její mamince Geraldine Flower. Sepsal je nejen její tajemný milenec Harold Prieto, ctitel z "Let's Keep Dancing". Vzdálenost i tok času tomuto milostnému vzplanutí kladly pod nohy překážky, přesto mezi aktéry došlo k vášnivému propojení.

Spojnicí jednotlivých skladeb jsou však Geraldina tajemství a vztahové okolnosti budící podezření, jaké měl kdo záměry a jak jejich blízké okolí vše ovlivňovalo. Vzniklo tak devět poutavých kapitol, jež se snaží tento chumel zamilovaných propletenců rozplést a dodat jim návaznosti. Poslední "A Dream Through The Floorboards" zde figuruje coby čistě instrumentální dohra, poklidná klavírní ukolébavka, která dává posluchačům příležitost dopsat závěrečné řádky těchto příběhů.

U natáčení nechyběl zpěvaččin blízký a dlouholetý spolupracovník Simon Byrt. Společně se jim podařilo překlenout hudební nálady ze zmíněné "Tookah", vstřebat akustickou variabilitu z "Racing The Storm" a překvapivě se vydat hodně do minulosti, kamsi k začátkům její kariéry. V tomto kontextu si nelze nevzpomenout na znamenitou "Love in the Time of Science", se kterou Torrini vstoupila do všeobecného povědomí. Autorsky tehdy znatelně vypomohl Roland Orzabal z Tears For Fears a deska v nemalém promlouvala triphopovými přístupy, které na "Miss Flower" taktéž hrají důležitou roli.

Každá píseň, imaginární kapitola ze života Geraldiny, k posluchači promlouvá skrz psané řádky rozmanitých mužů, kteří o ni usilovali. Toto četné množství informací pomohlo Emilianě vyobrazit houževnaté životní peripetie této krásky, muzikálně tomu pak odpovídají i jednotlivé střípky. "Black Water" se tak vynořuje s tajemným recitativem. Ten vtahuje do temnějších zákoutí dění okolo hlavní postavy těchto chvil a funguje coby patrný dozvuk melancholických nitek z "Tookah".

Klasičtější písňovou formu má až "Lady K", přesto celkem záhy pochopíte, že "Miss Flower" rytmicky nikam nechvátá a primárně si pohrává s imaginací obepínající až niterné pocity, milostné touhy a nečekané vztahové zvraty.

"Waterhole" nebo "Dreams" stavějí na kontrastech, přičemž druhá z nich připomene folkovější tvář umělkyně z "Fisherman’s Woman". Naopak "Black Lion Lane" představuje nejpřímočařejší pop, takové malé zjevení v duchu šedesátkové rozvernosti Beach Boys, kdy ony kytarové ornamenty připomenou dávné hitovky z jejich zpěvníku.

K vrcholům však patří spíše baladické kusy "Love Poem" a "The Golden Thread", které v plné míře poodhalují rozmanitost projevu Emiliany. V něm postřehnete nemálo z islandského naturelu, italského temperamentu, naléhavosti a obrazotvornosti. Navíc zde má pevné mantinely ono spojení akustiky a elektroniky, jde o hranice, ve kterých tkví nezaměnitelnost rukopisu této nepřeslechnutelné hudebnice. Potěší taktéž zjištění, že celé album by měl provázet film, v němž zazní všechny skladby.

Nelze tento počin zařadit do jedné žánrové škatulky. Jedná se o vrstevnatou nahrávku, jejíž hudební složka primárně slouží samotnému vyprávění. Autorka svým způsobem natočila svou nejkomplexnější desku, ve které se kloubí ona křehkost jejího nejen hlasového projevu, ale i cit pro detail a ničím nerušenou celistvost. Sesbíraný civilní příběh matky její kamarádky dodal výsledku až dojemné kontury, zůstaly však přítomny i naděje a nadhled nezávislé zprostředkovatelky.

Deska "Miss Flower" Emiliany Torrini by neměla být přeslechnuta. Představuje totiž soundtrack pro všechny letní lásky, které mohou (a nemusejí) vzplanout na každoročních dovolených. Ne každá z nich přitom musí nutně uvadnout jako pestré květinové kytice s příchodem podzimu.