Už je to jisté: svět se zbláznil. Události posledních 12 měsíců to dokazují. A stejně jako předloni i v roce 2024 byla hudba to, co nám pomáhalo se nezbláznit taky. Třiadvacet redaktorů a redaktorek musicserveru by ocenilo na 80 domácích (českých a slovenských) desek. Tohle je finální dvacítka a příčky 10 až 6.
zahraniční desky: 40-31 | 30-21 | 20-11 | 10-1
domácí desky: 20-16 | 15-11 | 10-6 | 5-1
10. Byt číslo 4 - Čtyři stěny |
Co můžeme čekat od šumperské punkrockové party s poněkud zvláštním názvem, nám naznačila už v roce 2022 a v následujících letech. S debutem "Čtyři stěny" pak kvartet dokázal, že jsme ho předloni neoznačili jedním z objevů domácí scény mylně. Deseti songům nechybí pořádná porce energie, určitá začátečnická syrovost, dravost a drzost, a přitom většinu z nich je možné označit za velmi chytlavé kousky. Zvuk v sobě míchá něco českého a zároveň světového. Ani texty nezůstávají pouhým přílepkem, ale je z nich zřejmé, co se jimi kapela snaží sdělit.
Nahrávka jako celek má svůj
ksicht a velkou porci originality danou charakteristickým, jakoby utaženým zpěvem frontmana Pavla Mazáka. I díky tomu je jakákoli jejich písnička jednoznačně identifikovatelná a dává vzpomenout na první desky
Zrní, byť jsou obě formace žánrově poměrně vzdálené.
Byt číslo 4 se touto sbírkou bezpochyby přihlásili do boje o Objev roku na nejedněch domácích hudebních cenách. (Tomáš Parkan)
Na desátém albu zavedených alternativců se mi líbí na první pohled jednoduchý vizuál a název. Odráží se do něj stopáž a jakási výzva ukrást si váš drahocenný čas. Vyhraďte si 41 minut a poslechněte si to celé. Květy vás vezmou do svého světa. Trochu mi to připomíná San Piego od
Vypsané fiXy. Deska je osobní, intimní, konkrétní, křehká, přitom hmatatelná. Frontman Martin Evžen Kyšperský popisuje běžné dění, ale řeší i pocity, které v něm rezonují. Všímá si maličkostí, jež dělají den dnem. Místy zadumaně, místy odlehčeně, místy naléhavě. Melancholie se kloubí s jeho charismatickým hlasem.
Producentské role se nezvykle ujal benjamínek kapely, pro kterého to byla první taková práce. Ctil při tom její dosavadní zvuk a výsledek tak nikterak nevybočuje z diskografie. Zachycuje
Květy, jak je máme rádi, poetiku
Kyšperského, slovní obraty i narážky. Zároveň působí jako takový balzám, nikam nespěchá, pomalu se ubírá kupředu. Písně jsou postavené na jednoduché kostře, každá je ale zahalená do jiného kabátku. Tu muzikanti přidají kousek elektroniky, tu jiný instrument. Za každou vidím nějaký obraz, příběh.
Je to 41 minut dlouhá procházka mezi realitou a zasněností, při níž je dovoleno se zastavit, uvolnit a nadechnout. (Hana Bukáčková)
Nejvíc nečeská deska v CZ/SK žebříčku. A to je myšleno jako pochvala! Mikolas Josef si změnil jméno na
MIKOLAS (skutečně se nyní píše verzálkami) a nadále prošlapává cestu ostatním především v zahraničí. Moc dobře ví, že tak špičkově vyňuňanou produkci a světový zvuk v Česku nepochopí skoro nikdo. Posluchač - laik totiž rozdíl nepozná. Pro něj je to jen další párty popová deska, navíc zpívaná v angličtině, které dá v recenzi nějakých ušmudlaných 7/10.
Jenže MIKOLAS už dávno překročil Rubikon. V jeho vodách se například
Kryštof kdysi snažili znít jako
Coldplay. A přes všechny lokální úspěchy to prostě ve vícero směrech drhlo. Oproti tomu když dnes MIKOLAS chce znít dejme tomu jako Ed Sheeran, tak třeba po dvou letech piplání prostě nahraje song typu "Never Get Over You" a vy, co na tyhle věci máte ucho, získáte okamžitě i husinu. Protože už to není jen
rádoby. Už je to doopravdy. To kvůli němu se rozdíly mezi domácí a světovou scénou snad vůbec poprvé (a konečně!) mažou a počty streamů u toho jen tak mimochodem jdou do miliónů.
MIKOLAS si na rozdíl od spousty jiných na velká zvířata už nehraje. Dávno se velkým vlkem stal. (Jan Trávníček)
7. Načeva - Jdem temným dnem |
Monika Načeva po čtyřech letech připravila další nahrávku. Album "Jdem temným dnem" je dokonalou poctou perzekvovaným básníkům.
Načeva, pojem české alternativní scény, zhudebnila texty
Egona Bondyho, Pavla Zajíčka nebo Věry Jirousové.
K jejich dílu přistoupila vyloženě po svém. Její interpretace, kdy ze zpěvu chvílemi přechází k recitaci, má na finálním výsledku obrovskou zásluhu. Těžkost jednotlivých veršů je podkreslená výraznou basovou linkou či elektronikou, což celku přidává na temnosti. Krom Zdivočelých koní nahrávku ovlivnili také jazzman Vojtěch Procházka a experimentátor
Tomáš Vtípil. Střídá jeden nevšední nástroj za druhým a vytváří ruchy nejrůznějšího druhu.
Tenhle počin je těžké jakkoliv zaškatulkovat a právě absence jakékoliv struktury u jednotlivých skladeb je charakteristická pro tohle nevšední hudební dobrodružství. (Ondřej Kocáb)
Když se
čeští Foo Fighters rozpadli, málem jsem to obrečel. Vždyť za sebou měli mimo jiné fantastickou etapu s albem "Valerie" - deskou, která jim měla zařídit nesmrtelnost. Věřil jsem, že rozchod není navždy a návrat se časem podaří. A jsem nesmírně rád, že je naše nejlepší rocková kapela zase zpátky. Comebackový koncert se mi bohužel vidět nepodařilo, ale určitě brzy vyrazím na některý z příštích. Právě naživo totiž Thom Fröde & spol. své vzory připomínají nejvíc.
Loňskému počinu předcházelo obrovské očekávání. Nebyl jsem zdaleka sám, kdo se těšil tak moc, že se s kolegy vypravil i na oficiální poslechovku pro nejvěrnější ještě před vydáním. Měl z toho vzniknout článek, ale zvuk ve zvolené kavárně stál - ať zůstaneme věrni zvolenému tématu - za hovno, takže z toho sešlo. Dozvěděli byste se leda to, že na "Horizontu" nechybějí kytary.
S odstupem si ale říkám, že to je možná to nejdůležitější, co byste k novým
Imodium měli vědět. Těch kytar je tam hodně. A vytvářejí nesmírně poutavé a uchu lahodící melodie. Jako nepodstatné, ale milé plus nadto texty nabízejí smysluplné metafory, v nichž rozpoznáte, jak skupina řeší sobectví lidí kolem sebe. Jak je pro její členy důležité vracet se domů. Nebo jak nepřestává hledat smysl života.
Z expresivního vokálu frontmana stříkají emoce a já už teď vím, že žádnou jinou nahrávku v roce 2025 neuslyším víckrát než právě "Horizont". Protože - abych použil vlastní slova muzikantů:
"Chápu jejich vesmír." (Jan Trávníček)