Před pěti lety se Lene Marlin do evropských hitparád vehnala stejně nečekaně jako první sníh do Krkonoš. Jeden den kde nic tu nic a najednou jí bylo všude plno. Stejně nečekaně se najednou z hudební scény vytratila. Nyní se vrací s novým albem "Another Day" a hned zpočátku musím předeslat, že se jí náramně povedlo.
Lene se narodila v roce 1980 v norském městečku, které je kdesi za polárním kruhem. Když dostala v patnácti letech k Vánocům svojí první kytaru, zcela jistě netušila, co se za pár let všechno semele. Ze začátku hrála pouze svým přátelům. Těm se její muzika líbila natolik, že v roce 1997 za jejími zády zavolali do místního rádia a domluvili jí nahrání některých jejích písniček. Pak už události nabrali rychlý spád. Nahrávky putovaly do Osla do místní pobočky Virgin. První nahrávka, která
Lene vyšla, byla "Unforgivable Sinner". V Norsku se stala obrovským hitem. Byl to nejrychleji prodávaný singl a strávila osm týdnů na špici tamější hitparády. V roce 1998 v Norsku a o rok později ve zbytku světa vyjma USA vyšlo její debutové album "Playing My Game". S úspěchem, se kterým se toto album setkalo, asi nikdo nepočítal. Po celém světě se ho prodalo 1,7 miliónu, stalo se platinovým nejen v Norsku, ale třeba i v Británii, Francii, Dánsku, Itálii, na Taiwanu nebo ve Švédsku. Výčet států, kde se stalo pouze zlatým, by byl příliš dlouhý. Z tohoto alba vyšly tři singly - tři hity. Již výše zmíněný "Unforgivable Sinner", "Sitting Down Here" a "Where I'm Headed". U nás se proslavila hlavně druhým singlem "Sitting Down Here", který dobyl i 1. místo v Británii. Tam byla dále nominována na zahraniční objev roku, sesbírala kupu ocenění v rodném Norsku a v roce 1999 si odnesla jednu z evropských cen MTV. Tak obrovský úspěch
Lene vyděsil. V době, kdy se toto všechno stalo, studovala ještě střední školu. Důsledkem toho bylo, že se
Lene na nějaký čas stáhla z hudebního světa. Nicméně lidi na ni nezapomněli. To můžu usuzovat i z toho, že jí poměrně často slýchám z českých rádií. Když před časem vstřebala svůj úspěch, začala nahrávat nové album. Jestliže se po nahrání minulé desky vytratila na tři roky, tak jsem docela zvědavý, jak dlouhou dobu o ní neuslyšíme tentokrát, protože její druhá deska je ještě lepší než ta předchozí.
Jak jsem si kdesi přečetl,
Lene Marlin je představitelkou tzv.
intimního popu, což mi jako označení jejího stylu sedí asi nejvíce. Kdo by snad netušil o čem je řeč, do stejné škatulky by se dala zařadit třeba
Dido.
Všechny písničky na albu si
Lene napsala úplně sama, bez jakékoliv pomoci. Nevím, jestli je tak dobrá skladatelka, nebo má pouze šťastnou ruku, ale na desce prostě nenajdete slabší skladbu. I když se třeba na první poslech zdá, že je některá písnička moc pomalá, při dalším poslechu už je to zcela v pořádku.
Lene píše pouze pomalé písničky nebo skladby ve středním tempu, ale k jejímu hlasu by ani rychlejší písničky neseděly. Album produkoval Mike Hedges, který spolupracuje s takovými esy, jako jsou
The Beautiful South, Cure,
Travis,
U2 a jiní. A odvedl skvělou práci. Nástroje, které doprovází zpěv
Lene, jsou opravdu jen doprovodem jejímu tak zajímavému hlasu. Ani na chvilku nezískáte pocit, že tam některý z nich nepatří. Vše je dokonale vyváženo.
Z toho, co poslední dobou slýchám v rádiích (tedy hlavně americkou produkci), mám pocit, že se skladatelé snaží o co nejsložitější melodie. To rozhodně není případ alba "Another Day". Všechny písničky jsou melodické a přímočaré a po několika poslouchání nejenže se neoposlouchají, ale jsou čím dál tím lepší. To do puntíku splňuje první a zároveň titulní "Another Day". Pomalejší věc, která je horkým kandidátem na další singl. Tím prvním byla "You Weren't There", písnička ve středním tempu a s docela smutným videoklipem. Ono vlastně celé album je poněkud melancholické. Nevím, co za ty roky, kdy o ní nebylo slyšet,
Lene prožila, ale nebylo to asi nic moc příjemného. Všechny texty jsou o lásce, ostatně jiné by se asi k těmto melodiím nehodily. Ale jsou to smutné texty, většinou o rozhodu nebo o vzpomínkách na to, jaké to bylo před rozchodem. Některé melodie jako například "You Weren't There" nebo "Sorry" (asi nejlepší písničky na desce, pokud vůbec u téhle desky lze mluvit o lepších a horších skladbách) nemají tak smutnou melodii, ale o to smutnější text. Obzvlášť silně je to cítit třeba v "Sorry", kde se
Lene omlouvá ze to, že už ten vztah opravdu nejde dát znovu dohromady. Úplným opakem jsou "From This Day" a "Fight Against The Hours", které znějí skoro až depresivně, přičemž text až tak tragický není.
Lene sama hraje na kytaru, na desce si to ale netroufla a nechala si nástroje nahrát. Výjimkou je "My Love", ve které zpívá natolik sugestivně
"Please come and find me my love," že byste se nejraději sami rozběhli a začali pátrat po tom neznámém, jen abyste jí pomohli najít, co hledá. Éterická "Whatever It Takes" a jedna z mála veselejších písniček "Disguise" zase osvěžují celé album od té trošku pochmurné nálady.
Nemá význam se více o písničkách na albu rozepisovat, neboť jak jsem již napsal, jsou všechny skvělé a nejlepší je jít a poslechnout si je.
"Another Day" je emotivním albem. Takovým, které přiměje posluchače, aby si vzpomněl na všechny nešťastné lásky a trpké rozchody, které kdy zažil, ale zároveň albem, které pohladí po duši a i albem, které je schopné probouzet v posluchači dosud neobjevené básnické nebo jiné umělecké sklony. Musím se přiznat, že mě samotného tato deska prostě dostala. I když se zcela jistě najde řada lidí, kteří se mnou nebudou souhlasit, u mě "Another Day" vede pomyslný žebříček kandidátů na desku roku a mám pocit, že ho z pomyslného trůnu jen tak něco nesesadí.
Antoine de Saint-Exupéry jednou řekl:
"Dokonalost není, když není co přidat, dokonalost je, když není co odebrat," což přesně vystihuje můj pocit z této desky.