Supraphonské reeditování desek
Vladimíra Mišíka postupuje hezky striktně chronologicky. A tak zatímco z jedné strany postupně přicházejí nová alba vzniklá v produkci Petra Ostrouchova, ze strany druhé pečlivá nová vydání nahrávek ze sedmdesátých a osmdesátých let - vždy v novém remasteru a s reprodukovanými obaly, vnějšími i vnitřními. Řečené platí i pro letošní kolekci "4".
Osmdesátá léta, a obzvlášť jejich první polovina, nebyla pro Mišíka zrovna nejšťastnějším obdobím. V roce 1982 dostal od režimu zákaz veřejného vystupování. Po dvou letech se na pódiích už zase mohl objevovat, musel ale zahrát na festivalu politických písní v Sokolově. V roce 1985 se naplno vrátil i
Etc… v nové sestavě. Z té předchozí, která nahrála oceňovanou "Dvojku", tu se slavnou "Variací na renesanční téma" (známější coby "Večernice") nebo blues "Sladké je žít", zůstal jen houslista
Jan Hrubý. Jinak nezůstal kámen na kameni.
Nová podoba formace - tedy Jaroslav "Olin" Nejezchleba (violoncello), Stanislav "Klásek" Kubeš (kytary),
Petr Skoumal (klávesy), Pavel Skala (bicí) a Vladimír "Guma" Kulhánek (basa), - která vydala v roce 1985 "Trojku" (
přetrvalo z ní zejména Kainarovo "Blues o křestních listech", Hrabětova "Tma stéká do kaluží", "Déja vu" a "Vanda a Žanda" Pavla Šruta) se v nezměněné podobě přenesla i na natáčení "Čtyřky".
S příchodem Petra Skoumala se ve zvuku kapely objevila věc dosud nevídaná - klávesy. Dříve výhradně kytarový zvuk tak dostal dobově mnohem příznačnější podobu, jak ale Mišík po letech poznamenal v knižním rozhovoru s Ondřejem Bezrem "Byl jsem dobrej…", nešlo o to honit dobové trendy. Skoumala přijali, protože byl
"skvělý muzikant, skladatel a aranžér, prostě velká osobnost". Každopádně, elektronicky zprocesovaný zvuk fanoušci nekousali snadno.
V případě "Čtyřky" byly reakce ještě odmítavější, a to navzdory tomu, že pověstný kritický kat Jan Rejžek v dobové recenzi nahrávku chválil. S jistým smutkem ve zmíněném rozhovoru hodnotil album i Vladimír Mišík,
"protože nedopadlo dobře ani repertoárově ani zvukově", navíc se začala drolit i kapelní soudržnost a nakonec řady Etc… opustil Jan Hrubý.
A ono se vlastně, i s odstupem téměř čtyřiceti let, není čemu divit. Jen stěží na "Čtyřce" hledat stopy
starých Etc... Mišíkův typický vokál se tu rozpadá do úsečných, až jaksi strojových sdělení (
"Zaplatit nájem / pojistku plyn / vyměnit hořák / případně sporák"), prakticky mizí dříve tak typická poezie - čest výjimkám jako "Když se sešeří" (text napsal
Jan Burian) nebo "Doteky" (pod nimiž je podepsán
Jiří Dědeček).
To v kombinaci s elektronicky tepajícím zvukem dává vzpomenout na novolnné
Talking Heads nebo
syntetické kouzelníky Petera Gabriela či Thomase Dolbyho. Zvukovou krajinu alba tu tak plní spousta drobných zvuků, chlad hutné hudby tu a tam nadlehčí housle - mimochodem skvěle se s tímto kontrastem pracuje třeba ve skladbě "Návštěvní den".
"Čtyřka" je počin zvukově opulentní - a aktuální remaster, který dává vyniknout jeho mnohovrstevnatosti a promyšlenosti, to jasně ukazuje - pod vší tou zvukovou komplikovaností až zahlceností se ale nějak vytratila typická bigbítová živelnost. Etc… vždycky, tedy přesněji téměř vždycky, platili za formaci - a to navzdory měnícím se sestavám -, kterou bezpečně poznáte. Onou výjimkou zůstává právě konec osmdesátých let, kdy o svou tvář trochu přišli. Navzdory tomu, že se trendům muzikanti snažili vyhýbat, tady je dohnaly a trochu semlely. Přesto ale výsledek nepůsobí jako
poddání se dobové módě, nýbrž její
aplikace.
Zpětně lze toto snažení muzikantů z Etc… označit za poněkud slepou uličku. Ta ale zároveň svědčí o tom, že
Vladimír Mišík a parta kolem něj nehodlali zamrznout v jediné škatulce a "Čtyřka" funguje jako to nejexperimentálnější, co v jejich diskografii najdeme. Kvality - zejména ta otevřená mysl, s jakou do práce Mišík a spol. vstoupili a zvuková paleta vytvořená dobovým podmínkám studií navzdory - vyniknou obzvláště ve chvíli, kdy nebudeme tuhle osmičku písní příliš srovnávat s tím, co nahráli předtím, a s tím, co přišlo později.