Robyn - Body Talk (2010)

Velmi jednoduše si nějakou konkrétní hudbu představíte pod souslovími letní hit nebo podzimní deprese. Daleko složitější je však definovat, jak by správně měla znít deska vhodná na zimu. Tak schválně: má někdo také zimu spojenou s Robyn? Například tři roky stará trilogie "Body Talk" geniální Švédky funguje do chladných dní naprosto bezvadně, a to nejen proto, že vznikala v promrzlé Skandinávii. Energií sršící interpretka vtiskla elektropopovému klenotu punc rozverné návykovosti, syrové opravdovosti i severské mrazivosti. Jedna z vrcholných desek svého žánru nabízí do zimního přežívání optimistickou dávku rozkošně chytlavých hitů, které sice nedobyly světové hitparády, srdce mnoha milovníků chytrého popu však ano. Místa je tu dost pro niterné zpovědi s ostřejšími texty ("Don't Fucking Tell Me What To Do"), smyčci podbarvené pulzující hymny ("Industrectible"), emocemi okořeněné taneční vypalovačky ("Dancing On My Own"), ale i vlastně úplně obyčejné euforické juchačky ("Stars 4ever"), které zas tak obyčejné nejsou. Proč? Zpívá je totiž Robyn - královna elektropopu, vládkyně ledu, ale především velkovévodkyně radosti. Snad nikdo jiný nedokáže prakticky ihned po prvním tónu tak spontánně vykouzlit úsměv na tváři jako ona. A pozitivní nálady (=Robyn) není v ošklivých zimních dnech nikdy dost. (Josef Martínek)

Danny Elfman - The Nightmare Before Christmas OST (1993)

Zima byla odjakživa jenom synonymem pro Vánoce. A Vánoce synonymem pro "The Nigthmare Before Christmas", tedy aspoň s notnou dávkou fantazie, ale ta je u tohoto díl(k)a samozřejmostí. Vstupujeme totiž na pohádkovou půdu a Tim Burton vás prostřednictvím režie Henryho Selicka zve na exkurzi do svého bizarního světa, kouzelného i děsivého zároveň. Zahoďte fobii ze Santa Clause a zkuste vzít na vědomí, že existují i jiné obrazové kulisy ke chroupání vanilkových rohlíčků než Popelka. Nechcete se totiž připravit o skvělou filmovou podívanou, že ne? A o jeden z nejlepších hudebních doprovodů pocházejícího z dílny soundtrackového mága Dannyho Elfmana. Začíná majestátní předehrou mísící v sobě některé z hlavních písňových motivů nahrávky. Po krátkém mluveném slovu nastupují první tóny smyčce skladby "This Is Halloween" a s ní se i představují svérázní obyvatelé halloweenského městečka, které se v čele s kostlivcem Jackem rozhodlo ukrást Vánoce. Na muzikálním dějišti se střídají tesklivé i laškovné melodie, komorní kousky i rozmáchlé orchestrální pasáže. Za pozornost stojí také nové verze některých písniček, které v roce 2006 předělali interpreti jako Marilyn Manson, Fall Out Boy nebo Fiona Apple. (Simona Knotková)

The Kissaway Trail - Sleep Mountain (2010)

Svatý Martin přijede na bílém koni a s jeho příchodem se poprvé roztrhne pytel se sněhovými vločkami. Znáte to. Dost možná jste stáli s rozšířenými zorničkami u okna, v době, kdy jste ještě pro spatření oné pohádkové třpytivé přikrývky museli balancovat na špičkách. A když byla obloha modrá jako azůro až do večera, utíkali jste za maminkou s brekem a výčitkami "ale tys říkala..." Dnes se sice stížnosti valí směrem opačným, ale kdyby se svatému Martinovi přece jen podařilo přebrodit závěje nadávek na zimu a skutečně to byla postava z masa a kostí, vsadím se, že by mu do uší hrálo právě "Sleep Mountain". Druhé album The Kissaway Trail je stoprocentně zimní produkt. Tak jako se s první poletující vločkou ukládá k hibernaci třeba "Paracosm" od Washed Out, začne probouzet svoje zvonečky "Sleep Mountain". A opulentní perkuse, osamělou akustickou kytaru a chlácholivé klávesy. To vše se množí, ve společném crescendu dramaticky mohutní a vyvrcholí v silný hymnický zážitek. Mráz po zádech rozhodně bude bruslit. Jen je otázka, co ucítíte doopravdy. Vzrušení? Tíseň? Hudba dánských muzikantů naději dává i bere, symbolizuje začátek i konec. Tak jako přelom roku. A vlastně všechno, co tvorba The Kissaway Trail evokuje, shrnuje symbolická píseň "New Year": "it’s not how we planned it to be, maybe this year will be better and still." (Andrea Šafářová)

Lene Marlin - Another Day (2003)

Tromsø - norské město čtyři sta kilometrů za polárním kruhem, dva měsíce v roce naprosto bez slunce, jen zima, sníh a tma. Přesně zde vznikla druhá deska Lene Marlin "Another Day", podobně mrazivá, svým způsobem temná a depresivní. Negativní pocity ale přesto jako celek nevyvolává. Lene je totiž výborná skladatelka s neskutečným smyslem pro melodičnost, na poli intimního popu jedna z nejlepších. Její mrazivě křehký projev společně s krystalickým a průzračně čistým zpěvem tají dech s obavami, aby se nerozplynul ten podmanivý tok tónů. Na druhou stranu si dokáže hrát s emocemi. Když už máte pocit, že by vás "Another Day" mohlo uvrhnout do přílišného splínu, přidá přesnou dávku optimismu a ze severské zimy plné třpytivého sněhu a rozechvělých rampouchů vás zavede zpět do vyhřátého srubu s plápolajícím ohněm v krbu. Před pěti lety jsem toto album zařadil na vrchol mých nejoblíbenějších alb a na této pozici je doposud. Síla jeho písniček, zmíněná zimní atmosféra, dokonalé sladění nástrojů s hlasem samotné Lene Marlin i nedohledná křehkost způsobuje, že i po deseti letech mi z ní stále běhá mráz po zádech. (Tomáš Parkan)

Active Child - You Are All I See (2011)

Mohli jsme mít díky němu předčasné Vánoce, kdy se měl v říjnu poprvé představit tuzemskému publiku. Místo toho jsme (nejen my Češi) dostali tak trochu omluvný dáreček v podobě épéčka "Rapor". Jenže místo sváteční atmosféry známé z debutu "You Are All I See" zbyly (ne)jen nahé beaty housu nebo synthpopu osmdesátých let. Zvonům a zvonečkům prozatím odzvonilo a čekají, až je Pat Grossi alias Active Child povolá zpět. Naposledy to bylo v roce 2011, kdy natáčel svou první desku. Tehdy si teprve hledal svůj rukopis a křížením intergalaktických zvuků vytvořil něco, co dnes nepřesněji vystihne slovo magie. Zjemnělý post-dubstep, harfa (na kterou Američan doopravdy hraje) a vskutku nadpozemský mužský vokál v souzvuku překračují hranice duchovnosti. Ba pohádkovosti. Syntetizér vrní, samply šumí, harfa zvoní... Ideální podmínky pro cestování myslí. I nějaké to zimní bilancování. (Andrea Šafářová)

Vanessa Carlton - Rabbits On The Run (2011)

Přiřadit skvělou desku "Rabbits On The Run" Vanessy Carlton k náladě jednoho ročního období není úplně jednoduché. Písničkářský klenot totiž nabízí tracky, které jsou hravé jako banda trampů u podzimního táboráku ("Dear California"), nebo taky písničky, které se hodí spíše pro soundtrack k listopadové (nebo snad březnové?) vichřici ("Tall Tales For Spring"). Na druhou stranu je ale patrné, že jádro desky leží v ponurých skladbách, evokujících hudbu z chladných anglických hradů, v nichž jen pár metrů čtverečních zahřívá plápolající oheň, a jinak se po stěnách plazí nehostinná vlhkost. Přízračnou atmosféru nejlepších songů "Hear The Bells" nebo "In The End" částečně zjemňují strunné nástroje, které jsou tolik typické pro vánoční koledy. Z desky se tak v podstatě stává gotický podkres posledních svátků roku. Předposlední klavírní kousek "The Marching Line" je pak tou nejlepší písničkou pro sezení u zamrzlého okna, zatímco vám ruce zahřívá horké kakao a krásně zastřený hlas nadané Američanky. Sourodý celek patří k vůbec nejlepším deskám, které kdy v rámci žánru vyšly, a rozhodně by si ho neměla nechat ujít žádná citlivá duše. (Lukáš Boček)

Enya - Shepherd Moons (1991)

Enya sice vydala album, které je zimním obdobím přímo nasáklé ("And Winter Came..."), osobně se však nejraději vracím k "Pastýřovým měsícům", díky nimž jsem si našel cestu k hudbě této dámy. Trojice singlů "Caribbean Blue", "How Can I Keep From Singing?" nebo "Book Of Days" mě tehdy navnadila, abych si poslechl celého následovníka komerčně úspěšné desky "Watermark". Poslední zmíněný track pak zazněl i ve filmu "Navždy a daleko" - speciálně pro něj vznikla alternace v angličtině, na první verzi této nahrávky ale byla původně slova čistě ve starodávné gaelštině. Na "Shepherd Moons" Enya přesně podle svého originálního přístupu rozvinuje snivé atmosféry a nechává v prostoru rozeznít svůj nezaměnitelný hlas v mnoha úrovních. K náladě této části roku skvěle pasuje pro svou křehkost, volné plynutí v oparu vůní cukroví a nad hrnkem svařáku tak nijak neklame plus se zrelaxujete ve vánočním shonu. (Dan Hájek)

Sylvain Chauveau & Stephan Mathieu - Palimpsest (2012)

Loňskou zimu jsem po večerech nejčastěji přehrával dvě svým způsobem dosti zadumaná alba. Jedním z nich bylo "50 Words For Snow" Kate Bush, to mně učarovalo už i o rok dříve, a k němu přibylo "Palimpsest" dvojice Sylvain Chauveau a Stephan Mathieu. Mathieu je neúnavný zvukový mág, jehož ambientní rošáda "A Static Place" byla svým způsobem přípravou pro zmíněný "Palimpsest". Ve spojení se Sylvainem udělali společnou selekci textů Billa Callahana (jenž je znám i pod přezdívkou Smog); právě z oné smogovské éry vybrali nejvíce písní. Ty byly následně přepracované v básnické recitativy, kterým Sylvian vtiskl hloubavé nuance. Coby zvukový podkres zde probublávají ambientně-ruchové variace a vytvářejí celku poutavou scenérii, jež vyžaduje soustředěný poslech. "Wild Love" nebo závěrečná "I Break Horses" jsou emočně nejsilnější momenty, které vás v potemnělé místnosti nehybně přikovají - je to neobvyklá zimně zahalená krása. (Dan Hájek)

Florence + The Machine - Ceremonials (2011)

"Ceremonials" vyšlo nedlouho před Vánoci 2011 a není sympatičtějšího moderního alba, které by svým zvukem více připomínalo zimní období a sváteční nálady. Přestože mě debut Florence + The Machine tolik nezaujal, druhou desku jsem naopak tehdy označil za počin roku. Úžasný hlas Florence, respektive rovnou několik vrstev jejích vokálů a sbor k tomu, tvoří spolu s epickou instrumentalizací okouzlující desku. Desku, která je jak citlivá a skromná, tak monumentální a teatrální. Proč z ní vlastně cítíte, jako by ji Florence natočila v nějakém bájném zamrzlém pohádkovém světě? Nejde ani o křesťanskou symboliku v textech, ale o prosté používání konkrétních nástrojů, které jsou typické pro zimní soundtracky. A je jedno, jestli vás napadne Sám doma, Mrazík nebo Sněhurka, slavnostní instrumenty doprovázené chorály hudbu okamžitě zarámují do ledového prostředí. A Florence střídá intimní chvíle u malého zamrzlého lesního jezírka s pohledy na obrovské arktické paláce. Hodinový obřad, ceremonie Florence a její kapely je jak intimní, tak pořádně impozantní, když z úderů bubnů v kombinaci s varhany, klavírem nebo harfou někdy až mrazí. Až tak doslova to zimní deska je. (Petr Doupal)