Koncert Angélique Kidjo byl velmi očekávanou událostí nejen v rámci festivalu Prague Sounds, který ji z nějakého důvodu uvádí na svém webu s krátkým "e", ale letošního podzimu jako takového. Každý, kdo si pamatuje její fenomenální vystoupení na Colours Of Ostrava, si při slovním spojením hudba z Afriky dnes právě její jméno vybaví mezi prvními. Ostatně její věhlas, dopad, prestiž a životopis je tak bohatý a plný hvězdných spoluprací, že beninská rodačka, která se už ale v osmdesátých letech přestěhovala do Paříže, by jen výpisem podstatných životních milníků vyplnila celý tento text.

Jak ale prohlašovala tisková zpráva ke koncertu, aktuální show měla být zaměřená na jinou oblast její tvorby než koncert v moravskoslezské metropoli a sice na album "Remain In Light" od kultovních Talking Heads. To bylo překvapením jednak z toho důvodu, že by dlouholeté přátelství mezi jejich frontmanem Davidem Byrnem a zpěvačkou leckdo netipoval a také proto, že její poafričtěná verze legendární desky vyšla už v roce 2018 a od té doby třiašedesátiletá interpretka stihla vydat další dvě, respektive tři alba.

Logická a v branži obvyklá cesta by tedy byla zaměřit se především na aktuální sólovou nahrávku "Mother Nature" z roku 2021 nebo ještě lépe - měla by přijet i s Imbrahimem Maaloufem, aby dohromady předvedli ukázky ze společné desky "Queen Of Sheba", která vyšla loni. Je to, pravda, trochu zamotané, ale to byl i setlist pražského vystoupení.

Zmíněné přepracování alba Talking Heads nakonec totiž ani nezaznělo celé, chyběla skladba "Seen And Not Seen" a ještě k tomu byly písně z něj zpřeházené a promíchané se zmíněnou, zejména novější tvorbou, takže puristé a praví fanoušci tvorby legendární skupiny míchající new wave, post-punk a řadu dalších žánrů museli mít v hlavě pořádný zmatek.

Paradoxně si proto její koncert užili nejvíc ti, kteří se v jednotlivých skladbách a albech tolik neorientovali a prostě jen přišli za "tím nejlepším z world music". Angélique Kidjo totiž udělala dobře zejména jednu věc - její koncert navzdory rozdílným kořenům a obdobím, v nichž vznikaly konkrétní písně, byl jako celek zvukově a aranžérsky sevřený, a tak jste ve Foru Karlín neměli pocit, že posloucháte tři věci najednou, jak by zmíněné složení setlistu mohlo naznačovat.

Velkou měrou k tomu dopomohla její doprovodná kapela ve složení Thierry Vaton (klávesy), David Donatien (perkuse), Rody Cereyon (baskytara), Gregory Louis (bicí) a místy bohužel i half-playback, z nějž se ozývaly především sborové zpěvy v typickém africkém stylu. Zamrzely i její občasné pohledy do připraveného taháku s texty. U takové profesionálky, jež se svou hudbou objíždí svět už od roku 1982, byste je asi nehledali.

Forum Karlín nebylo úplně napěchované, pořadatelé se s tím ale dobře vypořádali tím, že pod balkóny dali závěsy, čímž prostor opticky zmenšili. Zároveň to bylo ale po dlouhé době také místo, kdy jeden z nejlepších koncertních sálů v republice dojmu z koncertu nechtěně škodil. Ta sterilnost a relativně moderní design náhle nebyl tak univerzální jako obvykle a s (v dobrém slova smyslu) divokostí africké hudby si jaksi netykal.

I proto sedící a jen minimálně se vrtící publikum první půlku koncertu tak trochu hledalo ten správný přístup, jaký k akci zaujmout. Vidět to bylo už na jeho oblečení. Zatímco jedna část obecenstva přišla v oblecích a večerních šatech, svobodomyslnější půlka návštěvníků na sobě měla trička, řetízky, náramky a v lepším případě alespoň džíny. A jakmile to hlavní hvězda večera už nevydržela a začala v druhé půlce diváky vyzývat k povstání a následnému tanci, bylo zmatení obecenstva ještě větší. Zpěvačka se totiž nevyjádřila jasně, zda by si přála, aby se stálo a tancovalo až do konce koncertu, nebo zda si mají diváci na následující a o poznání méně hybnější song "Choose Love" zase sednout.

Částečné zapojení publika do děje tak přineslo na jedné straně diváky, kteří hned využili situace a drali se pod pódium tancovat, a proti nim stáli, respektive seděli ti, kteří své půlky chtěli nechat na židli a teď naopak neviděli na dění na scéně. Tahounka celého ansáblu proto před přídavkem ještě chodila po scéně ze strany na stranu a vyloženě vybízela sedící diváky k tomu, aby se přidali k tou dobou už tančící většině. Nepomohlo to. A i to tak naneštěstí zastínilo její výkon.

Samotná Kidjo samozřejmě zpívala nádherně, muzikanti si užívali svá prodloužená sóla a čistě z hudebního hlediska to byl výtečný zážitek, o tom není sporu. Nic na tom nemění ani skutečnost, že se v "Houses In Motion" na moment sama ztratila, hudebníci ji ale podrželi a jejího chvilkového zaváhání si tak všiml málokdo. A pro mnohé určitě hodně znamenala i věta o tom, že DNA máme všichni stejnou, protože bez ohledu na barvu kůže pocházíme všichni z Afriky. "Nenávist a rasismus není nic jiného než jen strach a ignorace," hlásala.

Koncert ale bohužel netvoří jen hudba, ale i to všechno kolem. Chtě nechtě tak nakonec můžete mít celkové dojmy ovlivněné tím, co se hrálo, kdy se to hrálo, kde se to hrálo a jaká u toho panovala atmosféra. A to všechno tentokrát bohužel převážilo.

Až se k nám jedna ze sta nejvlivnějších osob na světě podle časopisu "Time" vypraví příště, nechť je to, prosím, na místě, které je k tomu určené. Třeba zase na nějakém tom letním festivalu kdesi v přírodě.