Prý jste za totality nemohl jít na klasickou střední školu, ale musel na učiliště. Proč?

V době mého dětství byly běžné takzvané kádrové profily na každého občana tehdejší ČSSR, kde komunistická partaj zaznamenávala, kdo je s nimi a kdo proti. Můj otec měl - za své názory, kterými se netajil - profil kacíře, byl vyhozen z práce. Jako jeho syn jsem tak neměl nárok. Vzdělání jsem doháněl až po vojně a při práci.

Vztah k muzice u vás rostl a sílil už od nejútlejšího věku, vy však jste člověkem mnoha tváří. Jak byste sám sebe definoval?

Ve třech letech jsem chtěl být Slovákem, fotbalistou, později doktorem, kosmonautem, Old Shatterhandem (Vinnetouem ne, ten umřel), fotografem, hercem, spisovatelem, básníkem, psychologem, potápěčem, učitelem, sportovcem a spoustou dalších skutečných i neskutečných profesí, podle toho, co jsem právě četl. Muzika nad tím vším byla vždycky a průběžně, jak jsem rostl. No, a něco z uvedeného mi zůstalo dodnes. Charakterizoval bych to jako "mnoho psů"...

Je podle vás výhodou, že vidíte kulturu z obou stran - jak ze strany vystupujícího, tak ze strany ředitele kulturní příspěvkové organizace v Letohradě?

Práce ředitele v kultuře vás částečně připraví o ideály (pokud nějaké máte), jak si pěkně zdarma chodíte do kina nebo divadla. Takový ředitel řeší především spoustu praktických věcí, ostatně jako jiní šéfové: bezpečnost práce, výplaty, organizaci zaměstnanců, plánování, účetnictví, údržbu, opravy, pojištění, směrnice, cesťáky, vize. K tomu zajištění všech akcí zezadu - od popelnic a toalet přes šatny až po plakáty, propagaci, teplomety, osvětlovače, zvuk a desítky dalších věcí. Dál má zvládat mediální kolotoč, odpovědnost ke zřizovateli, občanu, divákovi. To není zrovna vysoká kultura. Výběr a nákup pořadů je riskantní záležitost a rozhoduje, jak znáte a odhadnete vkus vaší komunity. Když nepřijdou lidi, proděláváte. A výběry programů jsou opravdu jen zlomkem činnosti.

Výhodou z pohledu účinkujícího je snad jen to, že si při vlastním koncertování uvědomuji, že ten požitek, který možná zažíváte z pódia s diváky, stál organizátora úsilí a můžete mu za to poděkovat. To je ale spíš empatie než výhoda.

V současnosti jste pravděpodobně nejvíc energie vydal v souvislosti s finalizací desky Dua ťuk "Ohlédnutí světla". Sice jsme už zmínili, že jste mužem mnoha tváří, kapela však existuje od roku 1988 a tohle album je teprve čtvrté v pořadí. Není to přece jenom trochu málo?

Věřím, že snem každého muzikanta je vydat záznam, doklad o své činnosti, existenci. Ale když se pohybujete v menšinovém žánru a víte, že nemáte široké fanouškovské zázemí, jen velice obtížně hledáte vydavatele či producenta. Proč? Protože takové počínání není komerčně uchopitelné, není předpoklad, že budete prodávat stovky, tisíce kusů alb, že se vám vrátí náklady (natož že přijde zisk). Nahrávat v profesionálním studiu, připravit aranže a zaplatit hosty něco stojí. Na začátku tudíž vezmete tužku a počítáte. Z tohoto pohledu se mi čtyři alba nezdají málo. Chodil jsem do zaměstnání, učil v hudební škole po práci a měl rodinu. Skládání a koncertování probíhalo nad tenhle rámec, vždy jen ve volných, vyšetřených chvílích. Nelze proto čekat ani nadprodukci písní. Napsal jsem za ta léta asi 150 použitelných věcí a 65 z nich si našlo cestu na desky. Podle mě to je dobrý poměr.

Jak vlastně vznikla vaše spolupráce s vydavatelstvím SuperGram a Ivanem Kurtevem?

S Ivanem jsme se potkali nejprve pracovně v běžném provozu při zaměstnání, ale protože jsme podobně nastavení, brzy jsme k sobě našli cestu na téma muzika, folk a práce v kultuře. Agentura, kterou Ivan později založil, zprodukovala už velmi slušné množství různých projektů, on připravil řadu hudebních festivalů, dělá hromadu producentské práce (třeba na celovečerním filmu) a právě vydavatelské činnosti. Jeho hlavní náplní je zastupování legendy českého folku Pavla Žalmana Lohonky a jeho spolu. Když jsem se Ivanovi svěřil, že chci nahrávat, vložil se do věci s takovým zápalem, že jsem pochopil, že mám obrovské štěstí, podle pořekadla o nouzi a přátelích.

Duo ťuk bylo v průběhu let vlastně i takovým průchoďákem pro muzikanty a zpěváky včetně známých jmen Radima Hladíka, Karla Holase či muzikantů ze Žalmanova spolu. Je právě tento fakt rozhodující pro to, proč se tolik lidí podílelo i na novince?

Duo na pódiu, to byly dva hlasy, jedna kytara, flétna a později housle. Nevím ani, jestli se považuji za folkaře (nemám rád škatulkování). Mé představy o realizaci vlastních písní vycházejí ze žánrových odlišností jejich stavby a charakteru. Jsou doširoka rozkročené od rocku, jazzu, šansonu skoro až k popu. K produkci jsem logicky potřeboval správné hosty a vysnil si ty z nejvyšších pater. Bylo potom jen zadostiučiněním, že na to slyšeli a do studia přišli.

V čem bylo tohle natáčení rozdílné oproti těm předcházejícím?

V počtu zpěváků. S velkým předstihem jsme se v kruhu zainteresovaných dohodli, že tentokrát připomeneme všechny ty, kteří v duu za léta působili nebo se podíleli na všech předchozích nahrávkách. Přizval jsem tři zpěvačky, se kterými jsem v minulosti pracoval, a požádal Petra Novotného (zpěvák, multiinstrumentalista, hudební režisér, aranže písní, člen &Spolu) a Petra Havrdu (zpěvák, kytary všeho druhu, aranže písní a také člen &Spolu), jestli by si tady také nezazpívali. Snažil jsem se každému vybrat píseň na tělo. Všichni jsme tak byli nějaký čas Duem ťuk.

A další rozdíly?

Posun v technice byl neuvěřitelný, v rukách mistrů zvuku jde natáčení mnohem rychleji. Někteří muzikanti dokážou připravit své stopy do studia doma. A mixování konečného zvuku má tak obrovské možnosti, že je obtížné vybrat správná řešení. Naštěstí tenhle tým vycházel z autorství minulých nahrávek, bylo to setkání s dobrými známými. Jen se měnilo studio a točilo se u MK Production České Budějovice a Petra Michala, nový byl vydavatel SuperGram, jiná organizace příprav - vše kroky k lepšímu.

Na výsledném počinu vedle zcela nových songů nechybějí ani starší kousky s novým aranžmá. Proč jste se rozhodl je takto natočit?

Měl jsem v šupleti letité písně, nebyly nikdy nahrané, jen čekaly na příležitost. V minulých letech jsem sice nepochyboval o jejich potenciálu, ale nemohl jsem přijít na tu správnou formu ve smyslu aranží. V rámci předběžných setkání však autoři úprav (Novotný, Havrda) našli tu správnou cestu vzhledem k obsahu textů a k melodiím.

Riskl jste financování projektu prostřednictvím dnes tak moderního crowdfundingu na Startovači. Jaká jste měl očekávání, než jste do toho šel?

Do celé záležitosti jsem byl zasvěcován Ivanem Kurtevem. Musím přiznat, že bez jeho přičinění a zkušeností bych vůbec nebyl schopen projekt připravit, administrovat. Jedná se o precizní práci. Založit titul, připravit bonusy za poskytnuté dotace, vložit, připravit video ze studia (sestříhal a upravil P. Novotný) jako upoutávku a desítky dalších úkonů. Možná do některých počinů ještě ani dnes nedohlédnu. Na mně bylo, abych oslovil své vazby, dal o připraveném Stratovači vědět příznivcům, trpělivě a s pokorou. A také s obavou, protože ve chvíli, kdy se žádaná koncová částka nenaplní, vrací se všechno zpětně dárcům, protože se nesplnila podmínka smlouvy. Taková jsou pravidla. A na konci Ivanovo vypořádání se s podporovateli, dodržení slibovaných závazků. Byl jsem nesmírně rád, že se to podařilo, a všem těm známým i neznámým mnohokrát děkuji za podporu. A souběžně s bonusy na Startovači vzniklo ještě jedno album (pro rozšíření nabídky odměn) s názvem "Písně nerezaví" a s podtextem "Výběr z tvorby". Další radost a bonus i pro mě.

Jste s finálním výsledkem spokojen?

Nevím, nakolik mám dnes, pár týdnů po dokončení, dostatečný nadhled. Objevují se první recenze a názory a jsou vesměs příznivé. Ale víme, co se říká o kriticích a kritikách obecně… Vždyť mnoho odsuzovaných alb z pohledů kritiků bylo v minulosti nesmírně úspěšných!!! Takže si to mám vysvětlovat opačně? Ne, teď opravdu. Mám nesmírnou radost. Podařilo se to, co jsem si předsevzal, setkal se s lidmi a muzikanty, které mám rád, zvuk je nejlepší ze všech našich nahrávek, jsou tam aranže, o jakých jsem ani nesnil. Co víc si přát. Dokázali jsme to i díky všem, kdo přispěli. Děkuji v duchu i vlastní rodině za podporu i trpělivost. Celý kolotoč kolem toho byl alespoň v mém případě téměř rok života.

Za normálních okolností by asi Duo ťuk své čerstvé dílo propagovalo na koncertech. Jak se dá album postrčit mezi fanoušky v dnešní covidové době?

Ten více než rok nás přibrzdil v aktivitách. Mnoho lidí zlenivělo, tělesně i na duši. Rozjíždí se to mnohde rozpačitě v rekreačním sportu, stejně v kinech a divadlech.

Bez virtuální propagace se dnes už skoro nedají prodat ani ponožky. Takže za Duo ťuk obnovujeme v předchozí době zaniklé webové stránky coby oznamovatele vlastní existence. Zároveň si uvědomujeme, že adresa na webu je sice pevný kámen se základními informacemi, ale je nutné komunikovat modernějšími způsoby, takže využíváme ještě Facebook. Pár koncertů postavených na osobních vazbách nás nezachrání... Možná časem půjdeme do dalšího klipu. To všechno, aby nás bylo vidět z pokoje. A rádi bychom v příští době stanuli na pódiu některého z festivalů. Jsme sice jen dva, ale otevřené scény se nebojíme, písničky na to máme.

A co dál? No, zaručené by bylo třeba pomalovat těla, bruslit nazí na zamrzlém rybníku a dostat k tomu všechny televize světa (VTS). Nebo provést nějakou lumpárnu a pozvat VTS nebo něco šokujícího a VTS. Ale není to spíš trapnost? Ztráta sebeúcty, podivná narcistní prostituce? Klíč asi nenajdeme, kdyby to tak bylo, už by s tím někdo začal.