Celý víkend byla v Modřanech zvýšená koncentrace muzikantů. Těžko říct, jak to bylo s bubeníky nebo klávesisty, ale kytaristů s nástroji v ruce nebo na zádech se dala v tramvajích a okolí festivalového areálu potkat spousta.

Festiwall se koná už od roku 2016 a od té doby si vydobyl neotřesitelnou pozici coby největší hudební veletrh u nás, který ale nabízí dostatek dalšího vyžití než pouhé výstavní stánky výrobců a prodejců instrumentů.

Pátek bude z mého pohledu poněkud chabě popsaný. Akci jsem měl možnost ochutnat z druhé strany coby jeden z panelistů diskuze na téma největších nešvarů české hudební scény a toho, jak se zbavit amatérismu. Hudební program ten den obstaral v Česku usídlený britský písničkář Justin Lavash a také současný koncertní kytarista Stevena Wilsona Alex Hutchings.

V sobotu, tentokrát už v návštěvnické roli, jsem do areálu dorazil zhruba uprostřed odpoledne. Na hlavní stagei právě dohrávali svojští Slováci Pekelné kone, obavy z toho, že by tu snad bylo málo muziky, byly skutečně liché. Kytarové riffy se ozývaly ze stánků vystavovatelů, jedna parta lidí se v malém, ale bohatě vybaveném muzeu pustila do testování kytar Jolana československé výroby a na hlavní festivalové třídě zněla Funková půlhodinka. Příjemný mumraj.

A klid neskýtala ani samotná prodejna Kytary.cz. Ta byla po celý víkend v obležení návštěvníků, které u vchodu vítal zaměstnanec security tu s rumba koulemi, tu s trianglem. Atmosféra prostě semlela každého.

O odpolední a podvečerní koncert se později postaraly dvě firemní hráčky kytarové firmy Ibanez, Yasi Hofer a Lari Basilio. Obě velice zdatné dámy vystoupily jako sólistky, s předtočenými základy. V tomto ohledu tak byla obě vystoupení poněkud sterilní a bez kapelní chemie, nicméně po stránce techniky lze vytknout jen máloco.

Na prvně jmenované je znát, že si prošla školou Stevea Vaie, hodně ve své hře operuje s rychlostí a staví na virtuozitě. Emotivně hlubší vystoupení předvedla Lari Basilio, která si, alespoň pro mé ucho, lépe hrála s melodiemi a tolik se nehonila ve snaze zahrát co nejvíce not. V každém případě oba sety byly velmi podařené a rozhodně přinesly i důkaz, že rocková kytara nemusí nutně být jenom doménou mužů.

Hudební část programu uzavřeli Panzerballett v sestavě posílené o bubeníka Virgila Donatiho. Skutečně, málokdy se slyší natolik originální propojení metalu s jazzovou polyrytmikou, hráčským mistrovstvím i hudebním humorem. Pánové zahráli své vlastní kompozice vystavěné na specifické práci s rytmem i úpravy klasiky (například Beethoven by svou "Ódu na radost" asi nerozdýchal, přesto tam slavná melodie zůstala přítomná).

Těžko se ale zbavovat dojmu, že mnohé zvraty, změny a nápady nebyly výsledkem organického vývoje, ale poněkud samoúčelným komplikováním již tak složité stavby. Prog na druhou, ne-li na třetí, jen jsme si tady zrovna úplně nesedli.

V závěrečný den jsem dal zpočátku přednost vzdělávání před hudbou a vyrazil na dva workshopy, které se konaly na malém pódiu na zapadlé Next Door Stagei. Michal Pavlíček, legenda kytarové hry, se rozpovídal o tom, jak využívá digitálních efektů, neméně poučná byla i následná diskuze Petra Ostrouchova, Lukáše Chromka a Davida Pomahače na téma hudební produkce a vůbec role producenta při natáčení alb. Velmi podnětné, nutno říct.

I kvůli tomu chytám jen finále koncertu Cardinal Black, blues-rockové partičky kolem výrazného kytaristy mladé generace Chrise Bucka. Britská bluesová škola se nezapře, mělo to výborný tah na branku, byť celkový dojem je spíše potěšený než vyloženě nadšený.

Očekávaným vrcholem celého programu byla koncertní Pocta Radimu Hladíkovi, která nad repertoárem jeho kapel a projektů spojila špičku domácí hudební scény. Kromě základu poslední inkarnace Blue Effectu, Vojty Říhy s basou a Vaška Zimy za bicími, se o kytarové party podělili Roman Helcl (November 2nd) a Adam Krofian (The Atavists), kterým v jedné části setu pomohl Michal Pavlíček.

I u mikrofonu se střídaly výrazné hlasy: éru Matadors připomněl přímo jejich zpěvák Viktor Sodoma, pozdější skladby odzpívala Iva Marešová, Yannick Tevi, Tomáš Fröde a Pavel Bohatý. A pak tu byl také chrudimský KYX orchestra, který se postaral o bigbandové aranže věnované albům "Nová syntéza" a "Nová syntéza 2".

Tenhle rozsáhlý ansámbl měl plno, s přehledem nejvíce z celé akce. Oprávněně, protože je vidět, že Hladíkova hudba může být i bez svého tvůrce stále živá. Jedinečný kytarista Hladík schází, a bylo dojemné vidět jeho fotky na obrazovce za muzikanty, když zněl "Sluneční hrob". Na druhou stranu, tak to chodí. Naštěstí je tu ale rozsáhlé hudební dědictví, ke kterému se můžeme vracet.

Festiwall 2022 dopadl výborně. Navzdory nevyzpytatelnému počasí, které se bohužel podepsalo na opticky poněkud slabší návštěvnosti, to byla akce, která si pozornost - hlavně muzikantské - veřejnosti zaslouží. Možná by ale nebylo od věci zacílit, například pomocí koncertů, i ještě trochu více mimo odbornou komunitu. Akce tohoto typu je totiž skvělým prostorem na to, jak propojit muzikanty i posluchače, kteří dostanou příležitost nahlédnout na hudbu i trochu jinak, než jsou zvyklí.