Kolekce "folklore", nahrávaná během první vlny pandemie, se dočkala superlativů od světové kritiky a navzdory své intimitě také značného komerčního úspěchu. "evermore" nijak nezastírá, že na ni přímo navazuje - Taylor Swift to přiznává v prohlášeních, podobnou stylizací promo fotek i stejným týmem spolupracovníků. V jeho čele stál opět Aaron Dessner z indierockových The National, zapojili se i Justin Vernon (Bon Iver), Taylořin dvorní producent Jack Antonoff a také její milý Joe Alwyn, schovaný pod pseudonymem William Bowery.

Rovněž klip k prvnímu, až pohádkově magickému singlu "willow" jasně odkazuje k předešlému pilotu "cardigan". A co je důležité - v porovnání obou písniček ta novější nijak nepokulhává. Naopak manifestuje to, co platí na celé ploše "evermore": že novinka tvoří zcela přirozenou, místy barvitější a zvídavější nadstavbu své vynikající předchůdkyně.

Svědčí o tom i slova samotné interpretky: "Stáli jsme na okraji folklorového lesa a měli na výběr, zda se otočit a odejít z něj, nebo jít dovnitř." Rozhodla se pro druhou možnost.

Hranice "folklore" byly vytyčeny z jedné strany zpěvaččinými kořeny v country a folku, ze strany druhé mírně alternativním pojetím popu a rocku. "evermore" je s lehkostí a nenuceností posouvá ještě o kousek dále. Výsledné aranže snesou trochu decentní popové přímočarosti ("gold rush"), rozverné syntezátory ("long story short") i zvukové experimentování s náznaky ambientu ("closure").

Hypnotizující spojení hlasů obstarává píseň "coney island", kterou Taylor nahrála s The National. Countryová detektivka "no body, no crime" s hostující formací Haim a výrazným zvukem harmoniky má filmový nádech a překvapení skýtá i závěrečná titulní skladba. V ní podivně afektovaný zpěv Justina Vernona v refrénu nejdříve zarazí, jeho znepokojivost ale nakonec celkové vyznění slov o "pocitu, že tahle bolest potrvá navěky" jen podtrhne.

Navzdory vší rozmanitosti zůstává album obdivuhodně kompaktním dílem. Žádná písnička nepřebíjí ostatní, žádná nepřebývá. Celkovou soudržnost navíc ještě umocňuje provázanost textů, v nichž všímavý posluchač často poznává hrdiny předešlých příběhů. A právě v líčení jednotlivých mikrodramat je americká hudebnice opravdovou mistryní svého řemesla.

Z jejích úst přesvědčivě prožijete žárlivost, nevěru, pomstu, zločin i svobodomyslný víkendový románek. Hořkosladkou sondou do nitra nejedné naivně zamilované duše je "tolerate it", kde zpívá: "Vím, že moje láska by měla být oslavována, ale ty ji toleruješ." V "marjorie" vzdává hold vlastní babičce, kterou nedokázala za jejího života ocenit v plném světle, protože byla příliš mladá. "Měla jsem se tě ptát, jak být, požádat tě, ať mi to sepíšeš..."

Jakkoli bude maximální hodnocení zákonitě vždy vzbuzovat pochybnosti, zda přece jen nešlo něco udělat ještě lépe, desítku pro Taylor Swift je třeba chápat v několika kontextech.

"evermore" je výtečné album, tím to ale nekončí. Spolu s "folklore" vytváří zpěvaččin vlastní hudebně-příběhový svět. Svět natolik svébytný a komplexní, že nepotřebuje žádné předlohy ani připodobňování. Je vystavěn na písničkách sofistikovanějších, než jaké by unesl běžný střední proud, a zároveň dostatečně posluchačsky vstřícných a uvěřitelných, aby se obloukem vyhnuly vznešeně vyhlížející, ale obsahově prázdné cestě umění pro umění.

Rovněž je nutné mít na paměti vývoj jednatřicetileté muzikantky. Vzpomeňme na její první nesmělé krůčky ve stylu roztomilého dívčího country-popu, ambiciózní přerod v celosvětovou popovou ikonu i bloudění v temných uličkách éry "Reputation". Kdyby takový materiál natočila libovolná tvář nezávislé scény, šlo by o další "skvělou desku pro pár lidí". Vzhledem k tomu, že s ním přišla jedna z nejzářivějších hvězd mainstreamu, stává se hudební událostí nejvyššího významu, která může směřování popkultury ovlivňovat i v příštích letech.

A svou roli nepochybně sehrál i faktor doby. Vždyť kdy jindy než v neveselém roce 2020 potřebuje svět tak nádherná díla, která nabádají k zamyšlení nad přirozenou podstatou našich životů? Dvoualbový komplet "folklore" a "evermore" přináší naději pro populární hudbu, že možná přece jen ještě nedosáhla na svůj strop. A také naději pro nás všechny, že, jak Taylor Swift ujišťuje úplně na konci, "tahle bolest nepotrvá navěky".