Pravděpodobně všechny evropské zastávky obřího turné "The Eras Tour" byly vyprodány během tří minut. Protože se kamarádím s opravdovými Swifties (název pro čistokrevné fanoušky), kteří při snaze získat lístky nakoupili raději dvakrát víc, dostalo se mi privilegia proniknout do tajů této celosvětové sekty uctívaček a uctívačů.

První zjištění bylo, že označování určitým sektářstvím je úplně mimo. Jde většinou o úspěšné inteligentní ženy, které spojuje láska k hudbě a k zajímavým textům, jež neoslavují pouze jednoduchá témata typu láska, sex, peníze a léto. Ostatně hudební radikalismus k popové zpěvačce krystalizuje nejmírumilovnější cestu.

Za druhé, na koncert čtrnáctinásobné držitelky ceny Grammy se musíte řádně připravit. Různé outfity upomínající na zpěvaččina jednotlivá období jsou už samozřejmostí. Fanoušci ale vyrábějí i všemožné barevné náramky s názvy jejích písniček. Ty si následně vyměňují s ostatními Swifties před, během i po koncertě. Já osobně sice dva měsíce před událostí po večerech nic nenavlékal, ale i tak jsem byl obdarován určitým počtem těchto předmětů, který se mi následně ani s nikým vyměňovat nechtělo. Během pobytu ve Varšavě si k nim člověk vytvořil už jistý citový vztah.

A za třetí, když do daného města přijede taková ikona světového mainstreamu, celá oblast se tomu dobrovolně a s nadšením přizpůsobí. Ať už jste šli do kavárny, obchodu nebo k pouličnímu zpěvákovi - všude hrály dlouhé playlisty Taylor Swift. Každý bar nebo večerní podnik lákal na tematické after party a po ulicích se pohybovaly skupiny fanoušků v tričkách turné. Všudypřítomná stejná hudba občas lezla na nervy. Paradoxem bylo, že ve stejné dny si polské hlavní město připomínalo osmdesát let od Varšavského povstání, které tento humbuk částečně zastínil.

Sobotní koncert byl třetí a poslední v Polsku. Stadion PGE Narodowy, s kapacitou přes šedesát pět tisíc diváků, otevíral brány už se čtyřhodinovým předstihem. Průlet všemi branami byl překvapivě rychlý. Bez řádných kontrol by se do areálu dala dostat i zbraň, což připomnělo podobné zkušenosti z krakovských koncertů Robbieho Williamse loni a Justina Timberlakea letos, nad kterými se pozastavil i kolega Honza Trávniček.

Když jsme si vyzvedli svítící náramky, které během show hrají důležitou roli, rozezněly se bubny předskokanů - Paramore. Tato partička z Tennessee odehrála zhruba čtyřicetipětiminutové vystoupení, které by se dalo nazvat jako jedna velká katastrofa. Zvuk se tříštil tak špatně, že vznikl hudební patvar, který způsoboval problémy se sluchem. A protože jsme zřetelně nerozuměli ani povzbuzujícím proslovům zpěvačky Hayley Williams, šli jsme se raději osvěžit místním pivem. Stejný problém měly i předchozí večery, takže by člověk čekal, že se napotřetí vše vyladí k dokonalosti.

Podle itineráře měla hlavní hvězda přijít na pódium v půl osmé večer. První vystoupení zahájila s desetiminutovým zpožděním, při druhém byla téměř přesná a při třetím fanoušky potěšila přítomností už o deset minut dříve. Po vyndání pojistky ze svítících náramků mohla více než tříhodinová show začít. Na rozdíl od běžných situací u českých diváků stála aréna okamžitě na nohou a vypukly sborové zpěvy a tanečky.

Koncept aktuálního turné, ve své jednoduchosti, dosahuje dokonalosti. Věnování jednotlivých částí konkrétnímu albu, včetně šatů a doprovodných projekcí, představuje nosný a logický nápad. Zároveň je důležité uvědomit si jednu věc: celá show byla do posledního detailu precizně nalajnovaná a naplánovaná. Improvizace nemá místo. Nic překvapivého a odpovídá to běžnému průběhu všech popových koncertů.

Zajímavější je, že do posledního detailu jsou naplánovány i reakce a chování fanoušků. Ti se díky sociálním sítím s průběhem už předem detailně seznámili a připravili se. Existují návody, ve které momenty co zakřičet, jak na nějaké gesto reagovat a jaké rekvizity při konkrétních skladbách vytáhnout. Oddanost a připravenost všech přítomných vás natolik strhne, že po třetí písničce se všichni vezete na swifties vlně a nesmírně se bavíte. Až na několik stovek tatínků, jejichž hlavním úkolem bylo odvézt rodinu na koncert a zpět. Většina z nich jen postávala se založenýma rukama, možná s úlevou přemítajíc, že jejich dcery mohly dělat horší věci. Oddané maminky zas ochotně natáčely své mladé slečny, jak s přehledem odzpívají všechny texty.

Průběh koncertu není chronologický: mezi jednotlivými érami se přeskakuje. Vše startuje pozitivně laděnou deskou "Lover" a už při druhé písni "Cruel Summer" slyšíte více fanoušky než samotnou zpěvačku. Taylor, i když má dlouhé nohy, musí během představení nachodit několik kilometrů. Než se vzpamatujete, už pomrkává na jiné straně dlouhého mola, které slouží jako projekční plocha. Hlavní obří obrazovka vedle záběrů na interpretku zobrazuje i jednotné téma několikapatrového domu, jehož podoba se mění podle aktuální epochy.

Do éry "Fearless" se přesuneme rychlým tempem. Písně často neznějí celé, ale ve zkrácených verzích. Při "Love Story", kdy se zpívá "It's a love story, baby, just say, 'Yes'", často dochází k žádostem o ruku, ale nikdo z přítomných pánů se v našem okolí neodhodlal.

Následovalo období desky "Red". Svítící náramky všech diváků se rozzářily červeně a během písně "22" Taylor obdarovala blonďatou holčičku svým ikonickým kloboukem a sama si vzala náramek. Tempo se zklidnilo s "All Too Well" v plné desetiminutové verzi. Ve druhé sloce celá hala zakřičela oblíbené: "F**k the patriarchy". Při "Enchanted", jediném zástupci "Speak Now", se Taylor objevila v princeznovských fialových šatech a stejnou barvu získaly i naše náramky, jejichž blikání vytvářelo napříč celou arénou jakousi mexickou vlnu.

Temnota a svíjející se hadi na projekcích ohlašují příchod éry "Reputation", známé svým provokativním stylem. Tento segment koncertu zastoupila čtveřice skladeb: "...Ready for It?", "Delicate", "Don't Blame Me" a "Look What You Made Me Do". Koncert nejenže zdůrazňuje hlavní singly, ale také dává prostor méně známým skladbám. Například "Don't Blame Me" možná nepatří mezi největší hity, přesto dostává svůj moment na výsluní, což ukazuje zpěvaččin zájem o komplexní zobrazení své hudební kariéry.

Američtí fanoušci a znalci koncertního záznamu, který s velkou pompou obletěl světová kina, si pamatují, jak byly epochy "Folklore" a "Evermore" rozděleny na dvě samostatné části. Evropa však obě desky dostala v jednom balíčku, protože letos vyšla Taylor již jedenáctá studiovka a show bylo třeba ještě více nafouknout. Celá hala se proměnila v tichý lesní svět a při prvních tónech "Cardigan" se protagonistka objevila na střeše mechem pokryté chaty.

Po skončení "Champagne Problems" následoval plánovaný více než tříminutový aplaus, během kterého se jednotlivá města předhánějí v délce svého potlesku. Taylor na tuto odezvu reagovala plánovaným překvapením a ohlušující řev a potlesk brzy přerušila další skladbou. V závěrečné "Willow" si fanoušci připravili žluté nafukovací balónky, které podsvítili baterkami z mobilů, čímž evokovali magické koule, s nimiž si pohrávali tanečníci. Tento efekt nezůstal omezen jen na hrstku nejvěrnějších u pódia - balóny se rozsvítily po celém stadionu, čímž vytvořily ohromující vizuální zážitek.

Pomalé tempo překvapivě rozproudila asi nejpopulárnější studiovka "1989". V těchto chvílích se hala proměnila ve zběsilý taneční parket, kde se i ti největší skeptici v podobě všudypřítomných tatínků začali lehce vrtět do rytmu. Energické hity jako "Blank Space", "Shake It Off" a "Style" vytvořily atmosféru, která doslova rozzářila publikum. Možná by nebylo od věci tímto obdobím koncert zakončit - jeho dynamika a nadšení by obstaraly perfektní vrchol. Ale zdaleka jsme ještě neměli vyhráno; stále nás čekaly dvě éry a jedno překvapení.

Aktuální "The Tortured Poets Department" získala pochmurný černobílý nádech a až živě ukázala své kvality. Tuto část americké publikum nepoznalo. Pilotní singl "Fortnight" Taylor odzpívala na obří nemocniční posteli, která se různě otáčela a zvedala nahoru a dolů. Následovala akustická část, která je pro ni podle jejích slov nejoblíbenější. Pro každý koncert si připraví jiné skladby, které často spojí do jednoho celku v překvapivých kombinacích. Jeden mash-up odehraje na kytaru, ten druhý pak u klavíru. Naším překvapením byla dvojice "Today Was a Fairytale / I Think He Knows" a "The Black Dog / Exile". U poslední zmiňované dokonce celá hala sborově zastoupila druhý hlas zpěváka Justina Vernona ze skupiny Bon Iver.

Závěrečný part byl v hojném počtu věnován oceňované "Midnights". Show se už přehoupla přes tři hodiny a Taylor stále sršela energií a zápalem. Zaznělo celkem sedm zářezů v plných verzích a závěrečná "Karma" pak přinesla vyvrcholení plné konfet a ohňostrojů. Celý tým se následně poklonil, poděkoval a zpěvačka zmizela v propadlišti, které do několika sekund technici začali rozebírat.

Určitě nelze říci, že jsme byli svědky nejlepší show na světě. Nešlo ani o vrchol technického pokroku na poli koncertování, ale co jednoznačně předčilo všechny jiné popové události, byla ryzí oddanost fanoušků. Nikdy jsem nezažil, aby od samého začátku dokázala aréna sborově zpívat a reagovat na všechny možné detaily, které byly připraveny. Někdo by si mohl říct, že jsme museli poslouchat tři hodiny neutichajícího ječení, ale Swifties si opravdu dávají záležet, aby jejich recitování textů bylo náležitě a hlavně srozumitelně slyšet. I díky pečlivé přípravě rekvizit se nedočkáte žádných překážejících transparentů, které by se pokoušely upoutat zpěvaččinu pozornost. Zde se všichni snaží jako celek o vytvoření jedinečné atmosféry - a troufám si říct, že to žádný jiný umělec nezažívá.

Samotná Taylor, i přes veškerou naplánovanou šablonovitost, působí sympaticky a klobouk dolů před její nevyčerpatelnou energií. Utáhnout přes tři hodiny bez jediné přestávky - a vše poctivě naživo (až na některé doprovodné produkce) - si žádá uznání, že své místo na piedestalu získala oprávněně. Zároveň si ale tímto turné nastavila tak vysokou laťku, že i jí samotné se bude složitě překonávat. Těžko si představit, že příště vyjede na obyčejnou šňůru k další řadovce, stejně tak nemůže jen tak přidávat do konceptu další éry.

Předsudky ale stranou - pokud je vám Taylor Swift volná, na její koncert se určitě nepohrnete, a pokud ji máte rádi, po absolvování takového zážitku jste před podpisem smlouvy do Swifties sekty. "F**k the patriarchy."