Nedávno jsem měl možnost navštívit Folkové prázdniny v Telči, kde dramaturgie nesází pouze na osvědčené koně, ale dává možnost i sestavám, které mají šanci zaujmout širší publikum. Formaci Marien se to u mě podařilo na první poslech. A jakožto muži - díky dvěma krásným ženám v sestavě - i na pohled.

Pardubičáci letos slaví deset let své existence. Stále se však pasují do role folkové omladiny a díky rozrůstání jejich squadry se znovu přiblížili této věkové kategorii, neboť pětadvacetiletá Zuzka Mimrová byla nucena v době mateřské dovolené nahradit absentující Zdenu Troníčkovou a už v kapele zůstala. Z hudebního hlediska je to jednoznačně dobrý tah, protože se výrazně posílil ženský prvek. Do repertoáru mohou být zařazeny i vyloženě holčičí duety a nové album zní ještě více prosvíceněji, než ta předchozí. Tucet aktuálních skladeb je znovu převážně z autorské dílny Víti Troníčka, se třemi písněmi mu pomohla Radka Havelková.

Na nové desce se formace aranžérsky více odvázala. Zapojila do svého zvuku častěji i elektrickou kytaru, v několika písních nechala rozeznít bicí Davida Landštofa a použila několik různých fórků a vychytávek, které nejsou na první poslech třeba slyšet, ale jsou určeny hudebním fajnšmekrům. Producent Petr Novotný (z formace Žalman a spol.) měl také více možností nahrávku vymazlit díky darům fanoušků septeta. Ti totiž na serveru kreativcisobe.cz vybrali neuvěřitelných 120 tisíc korun a díky nim mohla kapela dělat finální úpravu zvuku ve studiu Biotech Ecsona Waldese.

Písně se celkem nenuceně střídají v pomalých a střednětempých proudech, jednotlivé songy však rozhodně neznějí stejně. Začátek v podobě melancholické "Lásky z roku 68" se přelije do dupavé "Štvanice". A můžeme hned poprvé ochutnat sílu spojení dvou ženských hlasů v dojímavě krásné titulní skladbě "Ze skla". Ona samotná je přesně tak křehká jako sklo. Na pohled krásné, ale při neopatrné manipulaci může být rozbito na tisíc kousků, které se už nedají slepit dohromady.

"Balada o dvou" velmi příjemně odsýpá a možná až příliš mudruje. Jenomže melodie se poslouchá velmi příjemně a slogan v refrénu má v sobě hitové ambice. Jako by autoři písní přesně věděli, kdy by už mohlo být příliš melancholických mollových akordů a kdy už je naopak čistě předurováno. Během začátku "Geometrie samoty" posluchač může spadnout do těžké deprese. Zatímco většina melancholických písní vám přivodí spíš takové hořké pousmání a maximálně zamáčklou slzu v oku, tato píseň je těžká psychická deka, u které si říkáte, že se bude hodně těžko odkrývat.

Jenže "Zpod větrných mlýnů" deprese se člověk dostane hned s následujícím songem, který ponouká lidi k větší aktivitě, k tomu, že "zítra je taky den a dneškem nic nekončí". Také "Není sám" je plná naděje o světlých zítřcích. Vyloženě gospelová "Prše v dudeli" (zkuste si přehodit první slabiky ve slovech) je fórkem nahraným za zdmi koupelny a kapela radí ji poslouchat za zavřenými dveřmi, aby naplno vynikl její smysl. "Stopy z mysu Roca" jsou inspirovány odkazem i sloganem Václava Havla ("Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí") a jsou pomyslnou tečkou za nahrávkou, i když následuje ještě píseň "Voda na schodech".

Desku prostě nenahráli žádní muzikantští vyjukanci ani senilní starci bez nápadů. Marien mají dostatek nápadů i chuti je předvést veřejnosti. Rozdávají ze sebe plné hrsti něhy, citu, křišťálové čistoty, ale zároveň zkouší alespoň tu a tam vystrčit malý osten, aby té křehkosti nebylo přespříliš a posluchačům nepřesladila uši. Pak by se jim totiž mohly zalepit a nic by neslyšeli.