Nikdy mi nepřišlo, že by pardubická kapela Marien nějak sveřepě lpěla na tom, že musí jít v muzice s dobou. Ano, občas si na koncertech udělá radost a po svém uchopí nějakou hitovku třeba od Eda Sheerana, ale jinak se nesnaží dělat hudbu pomocí mašinek a zástupu producentů ve studiu. Na téhle židli sedí pevně vydavatel Ivan Kurtev a vítězná sestava se nemění ani na novém albu.

Proč by taky, když tady je všechno, jak má být. Nyní dokonce zašla formace kolem frontmana Víti Troníčka v tomhle přístupu ještě dál: pokusila se většinu materiálu nahrát naživo a co nejvíc pospolu. Mohla si to dovolit, když spoustu skladeb z novinky už dostatečně ohrála naživo.

Opačný způsob práce, kdy kapela vůbec nevěděla, co bude nahrávat, a učila se písně přímo při natáčení, zafungoval u trojice písní "Jeřábi", "Vlčí máky" a "Strážci plamenů". Jedná se totiž o ty nejlepší kousky z nahrávky. Leitmotiv jeřábů se táhne tak nějak celou deskou. Tito ptáci jsou totiž považováni za posly dobrých zpráv a ornitologové sami nevědí, proč se k nám pořád vracejí.

Hudba Marien má úplně stejné poslání. Snaží se vidět něco pozitivního i na hodně temných věcech, a to i když se jedná o něco tak smutného, jako je válka na Ukrajině ("Ó synku můj"). Jde o jedinou zařazenou skladbu, která není čistě autorská, tomuto rusínskému lidovému nápěvu dodal Víťa Troníček text. Právě on stojí za drtivou většinou hudby i slov, pouze pod písní "Pod zámkem" se podepsal kolega Michal Paták.

Během celé kariéry nedošlo ve skupině k žádným rozkolům, potkala ji však tragédie, kdy se jeden ze členů, Zbyněk Rosendorf zvaný Zubřík, nevrátil z výletu do hor. Právě jemu ostatní věnovali skladbu "Strážci plamenů", na sto honů načichlou trampskou muzikou a hoboesárnami bratří Ryvolů.

Pestrost materiálu zaručuje i fakt, že každý ze sedmičlenné party dokáže zpívat sólově, takže albu nepadá řemen. Stejně však nad všemi ční jak maják hlas zatím poslední příchozí Karolíny Böhmové. Když zpívá v "Procitám" verše "mrazí jak ticho Černobylu/když křičíš a děláš ramena/lásko, už nikdy neříkej nikdy/a světlo schovejme na věčnost/zdá se, že vše je otázkou křivdy/a křivda postrádá smyslnost", skutečně z toho běhá mráz po zádech.

I když se z koncertů Marien vracíte vždycky hodně rozesmátí díky věčným vtípkům a pošťuchování mezi členy kapely (kterou pojí dohromady rodinné a přátelské vazby), čas na vážnější okamžiky se také pokaždé najde. Vedle už zmiňované "Ó synku můj" vyčnívá zase z úplně jiné stránky asi nejniternější věc "Vzpomínka", která se obrací na ty, co už nejsou mezi námi fyzicky, ale přitom pořád přebývají minimálně v našich myslích. Málokteré oko po jejím poslechu zůstává suché.

Překvapí tři skladby, mezi něž patří "Zrcadla" jako hit (byť tohle slovo podle kapelníka ve folkové muzice působí trochu legračně), kterým Marien končí všechny své koncerty a většinou ho doprovází sborový zpěv publika. Jeho původ sahá do roku 2002, kdy skladbu natočil předstupeň dnešních Marien - Poupata. Aktuální verze vznikla před čtyřmi roky na žádost Country rádia - a z toho důvodu by byla škoda ji nevyužít na novou desku s aktuálním obsazením hlavní zpěvačky Karolíny Böhmové.

"Třetí přání" a "Butch a Sundance" se objevily na koncertní nahrávce z pardubického Ideonu z roku 2017 a nyní nadešla správná chvíle natočit je i pořádně ve studiu. Přesto přece jen patří spíše k těm slabším položkám.

Slovo slabší však v podání téhle formace neznamená špatný. I když spolu oficiálně muzikanti hrají dvacet let, natočili pět řadových desek a podhoubí příznivců se jim utěšeně rozrůstá, zůstávají tam, kde jsou - pořád nohama na zemi, skromní, veselí. Neslevují z vysoké kvality skladeb a síla sdělení, ve folku tak důležitá, jejich tvorbě zůstává. Co se duchovních hodnot týče, člověk potřebuje k životu tři - již v perexu zmíněnou víru v dobro, naději a hlavně lásku. Všech těchto ingrediencí se mu v muzice Marien nabízí měrou vrchovatou i na albu "Světla je víc...".