Ovšem že se s tanečnější variantou dalo počítat, pokud člověk absolvoval koncerty snivě popových interpretů už dříve. Produkování intimní elektroniky, popu nebo chillwaveové muziky si s sebou vždycky nese malé břímě v podobě nejednoznačnosti správné živé formy těchto žánrů.

Kapely a sólisté se dostávají do konfliktu prezentace většinou introvertní tvorby před publikem, mimo zdi nahrávacího studia. Snaží se najít správnou odpověď na otázku, zda svůj materiál naživo zprostředkovat ve formě příznivcům známé - původní albové -, nebo niterný charakter ponechat individuálnímu domácímu poslechu a přizpůsobit se přechodné společnosti, jejíž členové vytáhli paty z domovů za účelem jisté zábavy. Znásilnění intimity tanečními rytmy bezpochyby zanechává na jazycích vysloveně netanečních typů lidí pachuť hořkosti - jeho přijetí/nepřijetí je ryze individuální. Leckdy to však jen odkazuje na invenci a tvůrčí um autora. K zaručenému úspěchu je ale potřeba splnit ještě jednu podmínku - nedopustit zamordování vlastní osobnosti bezpohlavními beaty...

Ano, pomalu ale jistě se blížíme k verdiktu nad koncertem havajského rodáka Mikeyho Maramaga. Ale ještě prrr. Zvláštní odstavec si totiž zaslouží jeho předskokan - česká kytarová dvojice M a y e n. Nechť mě čtenáři, publicisté i samotní Lukášové - Vydra a Klavrza - upálí, ale roztomilejší tuzemskou kapelu byste těžko pohledali. Zpěvák s trochu ustrašenýma očima, perfektní prací s dynamikou hlasu, v němž jasně rozeznáte melancholii stejně jako naději, a vysloveně letní lo-fi popové melodie - tyhle kluky nelze nemilovat. A vlastně je celkem fuk, že polovinu produkce pouštějí z laptopu - intimita, prostorová i početní v kapele, jim svědčí. Stáhnutí prostor MeetFactory na poloviční kapacitu, očividně v důsledku očekávané návštěvnosti, se ukázalo jako ideální jak pro introvertní fantazírování, tak pro basovou party. Zhruba půlhodinový set, který pánové vyplnili prosluněnou melancholií EP "Wonder Years", budil zvláštní pocity klidu a bezpečí. Po závěrečné písni "Summer Haze" měli spokojeností místo úst rohlíky snad všichni. Včetně maličkého Mikeyho v publiku.

Navzdory očekávání se při zpětném pohledu ocitaly oba projekty na opačných koncích galaxie. Zatímco při M a y e n se veškerý děj točil výhradně kolem osobností formace, z původní tvorby Blackbird Blackbird nezbylo skoro nic. Balanc na hranici kýče průměrné elektronické dance party se mu vymstil - nebo přesněji se jím pomstil milovníkům jeho mnohovrstevných folktronických světů. Tím se dostáváme na začátek. Na rozdíl od The xx v Lucerně nebo třeba žánrově blízkých Washed Out ve vídeňském Flexu nezvládl ukočírovat beatové povstání ve prospěch prosazení vlastní individuality, kterou skoro zadupal do země. Zachraňoval ji živými vokály a občasnými fragmenty autorského materiálu napříč celou diskografií. Světlé okamžiky přinesla nová skladba z připravovaného alba - předehra takřka identická s tou singlu "It All Feels Right" georgijského rodáka Ernesta Greena i s jejím pokračováním napovídá, že zásadní odklon od dosavadního zvuku čekat posluchači nemůžou. Ten současný z EP "Boracay Planet" přiblížil BB snad jen závěrečnou písní "All".

Večírek oslavující elektronické rytmy dubstepu, housu a jejich alternativních odvarů si ale překvapivě našel mnoho příznivců. Zhruba tři čtvrtiny naplněné snížené kapacity klubu vydržely škubat končetinami po celou hodinu, kterou Blackbird Blackbird strávil za skromným panelem dýdžejských vylepšováků. Úvodní minuty, kdy šlo rukopis ještě rozeznat, jsem se jim vážně snažila sekundovat. Následující beatová zacyklenost však zpečetila Maramagův osud.

Jednoznačný vítěz večera? M a y e n. Vydatná party večera? Blackbird Blackbird. A už je jen na každém zvlášť, zda bezmála čtyři stovky za průměrný taneční mejdan hodnotí jako kvalitní investici.