Když agentura Fource oznámila koncert Jamese Arthura, původně avizovala, že se představí v O2 areně. Působilo to jako příliš ambiciózní plán, vždyť běžní posluchači od něj znají všehovšudy dva hity a sám Arthur už se musel srovnat s tím, že jeho kolega a přímý konkurent ze Skotska, jistý Lewis Capaldi, ho během pár let na scéně dávno stihl předběhnout. Nehledě na to, že vítěz X Factoru ještě relativně nedávno vystupoval v mnohem menších prostorách. Vzpomeňme například na jedenáct let starou show v Riegrových sadech, dosud největší metou pro něj byl loňský koncert ve Foru Karlín. Útok na největší českou halu v tak krátké době tedy nevyšel a ambice musely ustoupit realitě.

Přesun do O2 universa znamenal logický krok - sál se v neděli až na poměrně prostornou plochu celkem zaplnil. Jako důsledek těchto logistických čachrů působila především podoba doprovodné show. Tu evidentně připravoval pro větší haly, a tak jste si při pohledu vzhůru mohli všimnout, že techniky navěšené u stropu se tentokrát v universu nacházelo snad až příliš.

Na poměry tohoto prostoru se tak ale bylo z vizuálního hlediska opravdu na co koukat - velkoplošné obrazovky, drobná pyrotechnika, výstřely jisker, přesun na menší stage nebo hned dvojité vystřelení konfet totiž patří mezi pozlátka, která v O2 universu můžeme označit za nadstandardní. Když si ale zkusíme představit, jak by celá show nejspíš vypadala v sousední O2 areně, a budeme britského zpěváka srovnávat s tím, co tam běžně vídáme, realisticky je třeba uvést, že by s takovým programem ve velké hale zrovna nenadchnul. Jinými slovy - na poměry universa šlo o nadstandard, v areně by šlo o drobné zklamání.

Koncert bez předkapely začal o půl deváté a trval čisté dvě hodiny. Arthurovi na pódiu sekundovala pětičlenná doprovodná kapela, z níž se jak klávesista, tak bubeník už brzy stanou tatínky. Doplňovala je u toho trojice vokalistů a vokalistek, přičemž tu nejvýraznější z nich - Yasmin Green, která doplnila zpěváka v singlu "Rewrite The Stars" z filmu "Největší showman" - můžete znát i z koncertů jiných skupin. Vystupovala totiž například s Clean Bandit nebo Stormzym a taky usilovně pracuje i na vlastní muzice.

Samotný James Arthur vystupoval tak, jak ho známe. Spíše shrbený, v bundě a většinu času i skrytý pod s ním neodmyslitelně spjatou kšiltovkou. I po těch letech jde poznat, že sláva mu je stále spíše na obtíž a jeho přirozeně introvertní povaha svádí souboj s tím, být na jevišti performerem a bavičem. I přesto se ale překonával a tu a tam si koncert viditelně užíval. Třeba když krátce po jeho začátku zařadil běžně nehranou a na jeho poměry svižnou "Blindside". Tehdy totiž vyzval diváky, aby si stoupli a tancovali do rytmu.

Velkým záporem celého vystoupení však byl až příliš přebasovaný zvuk. V akustičtějších baladách to logicky tolik nevadilo, ale kdykoliv hrála celá kapela dohromady, slyšeli jste především bicí, zatímco aranžérské detaily nebo i Jamesův jedinečný vokál, který mu i párkrát lehce přeskočil a on tak neplánovaně zaskřehotal, se utopily ve změti hlasitějších nástrojů.

Právě to koncertu ublížilo nejvíc, protože řada momentů stála na houpavém, soulovém feelingu, kdy se starší písně společně například s "Ready Or Not" od The Fugees propojily do dlouhého medley sestaveného třeba i z úryvku "Get Down" nebo "Certain Things" z eponymního debutového alba z roku 2013. A místo ponoření se do muziky jste se spíše museli snažit v tom hudebním nepořádku rozpoznat, co se vlastně momentálně hraje za písničku.

Sám Arhur se přitom opravdu snažil. A to v minulých letech i studiově, protože radu někdejšího kouče Simona Cowella, který ho po homofobních urážkách vykopl ze svého vydavatelství Syco a u příležitosti vydání jeho druhé desky "Back From The Edge" ho vyzval, aby "držel hubu a jen vydával desky", si vzal k srdci. Poslechl, tudíž jeho aktuální vystoupení čerpalo především z pátého alba "Bitter Sweet Love" a šestky "Pisces", které vyšly pouhý rok od sebe. Velké hity z nich zatím nevylezly, když ale universum pod vlivem světelného parku náhle zrůžovělo a začal hrát titulní singl z prvně zmíněné kolekce, vystřelily v jeho půlce nečekaně salvy konfet. Ty nadchlo o to víc, že uprostřed setu, v tak překvapivém místě, je patrně nikdo neočekával.

Lehce zdlouhavý přechod na menší stage u zvukaře, kde dostal prostor především singl "Embers", v němž se zpěvák vyzpívává ze svých bolístek, byl jen jedním z mnoha připomenutí všem pubertálním romantickým duším v sále, že někdejší zpěvák závislý na mariuhaně, ale i tvrdších drogách, usilovně pracuje na svém duševním zdraví.

"Dříve jsem o tom uměl jen zpívat, neuměl jsem o tom ale mluvit. Sdílení z vás nedělá blázny ani slabochy, je to přesně naopak. Vaši blízcí v sobě mají spoustu lásky, myslete na to a nechejte je, ať vám pomohou se z toho dostat," nechal se slyšet před písní "Train Wreck". Tu doplnila trefná vizualizace metra, na níž se místo názvů následujících stanic ukazovaly povzbudivé zprávy.

Pozvání čtyř fanoušků na pódium během skladby "Karaoke" se úplně nesetkalo s velkým ohlasem, neboť jeho příznivci netušili, že si musí dát mikrofon mnohem blíž k ústům, abychom vůbec mohli posoudit, zda něco zazpívají, či nikoliv. Za zmínku ale stojí Jamesovo upozornění na anomálii, kdy mu před rokem zničehonic vystřelila na Spotify nesinglová písnička "Car's Outside", protože náhle začala trendovat na TikToku. Není divu, že mladá generace tvořící majoritu publika si právě tuto píseň, kterou interpret tu a tam pomáhající si i kytarou, dodatečně věnoval i svému nedávno zemřelému řidiči, natáčela ze všech nejvíc.

Poslední show evropského turné ale nakonec nejpamátnější moment nenabídla ve chvíli, kdy konečně zase zazněly největší hity "Impossible" a "Say You Won't Let Go", která večer uzavírala, ale moment, kterého si možná skoro nikdo ani pořádně nevšiml. A sice když Arthur před písní "Empty Space", která zazněla v první třetině večera, vzal do rukou přistavenou flašku s vodou, napil se a pak se zašklebil, že je to perlivá, neochucená minerálka, nikoliv běžná balená voda, jak očekával. Doprovodil to výmluvným gestem s vyplazeným jazykem. Šlo o vynikající moment, kdy se interpret přes všechno to našprtání celého programu projevil jako úplně normální člověk a přestal se hlídat.

Jakkoliv se v kontextu celého večera jednalo o naprostou drobnost, právě tento přirozený a lidský moment se stal tím, co mi z něj v paměti utkvělo nejsilněji. Jakkoliv nemožné se to může zdát...