Když jsem kolem půl sedmé dorazil do v té době ještě prázdné O2 areny, pod pódiem postával Jindra Polák, který si ještě před vystoupením srovnával a představoval, jakou podívanou dnes pro posluchače připravili. V rychlosti jsem se ho zeptal na tu nejstupidnější věc, a sice - jak se těší.

"Těším se moc. Je to druhá vyprodaná O2 arena. Máme nazkoušenej úplně novej set, kterej jsme nikdy nehráli, budeme hrát písničky, který jsme nikdy nehráli, budeme mít skvělý hosty. Takže se těším moc a jsem zvědavej, jakej to bude pocit," odpověděl.

A v těch dvaceti vteřinách vlastně parádně popsal, co se ten večer bude odehrávat. Protože co víc si může muzikant přát než vyprodanou sedmnáctitisícovou halu - prodávala se i nejvyšší patra na tribunách - a co víc si může posluchač přát než setlist, který nezná, nebo písničku, která naživo ještě nezazněla.

Večer odstartoval o kapelu doplněný Martin Chobot, manžel Ewy Farne, která se i s dětmi přijela na jeho vystoupení podívat. Příjemný pop-rock, kdy odehráli asi sedm skladeb, zněl zčásti ještě do poloprázdné haly, hlavně v sektoru pod pódiem by se našlo ještě dost místa. Ale ti, co už v tu dobu byli na svých místech, na jeho písničky reagovali velmi dobře. Potěšilo i to, že mohl využít velké projekční plochy, takže si jeho vystoupení mohli vychutnat i návštěvníci v zadních částech haly.

Nejvíc si ale koncert užívala právě jeho pod pódiem stojící rodina. Milé bylo, když na konci setu říkala Farna synovi Arturovi, že už musí jít. A ten šestiletý kluk, kterého vystoupení očividně bavilo, hezky vzdorovitě spustil: "Ne, já nechci!"

Jelen se na pódium dostavil krátce po půl deváté. Diváci mohli kapelu sledovat na širokoúhlé ledkové stěně, která byla později vytažena vzhůru a projekce naplnily prakticky celý prostor za skupinou. Muzikanti postupně nastoupili na stage, která měla předsazené i hojně využívané molo. A právě na to prošli Jindra Polák a Ondra Málek přes plochu mezi lidmi, jako by jen tak přišli na běžný koncert.

Tahle interakce s fanoušky je kapele vlastní. Na běžných, menších koncertech, které přes rok objíždí, se hudebníci s posluchači vždy fotí, podepisují se a povídají si s nimi. Dobře si totiž uvědomují, že bez nich by fungovat nemohli. Podobných fíglů, jak se ke svým příznivcům přiblížit, měla kapela připravených plno, a to i tak, aby si je mohli užít návštěvníci skoro každého místa O2 areny.

Jako první píseň formace zvolila "Všudezdejší" a hned s ní si mohla s posluchači dělat cokoli. Až jsem si říkal, jestli nepřestřelili start - ale ne. Atmosféra celý večer gradovala až do finální "Magdalény". Představte si osmičlenné jelení stádo, které se živelně pohybuje po stagi i po molu, vše si náramně užívá a tuhle energii si předává s natěšenými fanoušky. K tomu velké projekce a hlavně prvotřídní zvuk - to člověka prostě musí strhnout.

Právě zvuk je často problém, který u Jelenů mívám. Tím, jak často hrávají na různých městských slavnostech nebo malých lokálních koncertech, nemají šanci předvést skutečné plnohodnotné vystoupení. A tak jsem zavzpomínal třeba na nedávný, prakticky neposlouchatelný koncert v Benátkách nad Jizerou. Tato velká hala, kde se se zvukem spálil už ledaskdo, jim ale po téhle stránce tentokrát vyšla na jedničku.

V okolí kapely se pohybují jejich laně, tedy zpěvačky, které s nimi zpívaly či zpívají. V O2 areně se představily dvě z nich. Nejslavnější - Kateřina Marie Tichá - měla na starost pro mě nejzajímavější část večera. S kapelou zazpívala koncertní premiéru písně "Atomy" a nahradila Janu Kirschner v mé vůbec nejoblíbenější skladbě skupiny "Co bylo dál". A jo, slovenskou zpěvačku bych tu viděl ještě raději, ale i tahle verze fungovala velmi dobře. Nakonec Kateřinu skupina doprovodila v jejím hitu "Plamen".

Další, aktuální laní je písničkářka Adéla Orlová. Ta se ke stádu přidala v písni "Bílý klávesy" a na pódiu zůstala na celý závěr koncertu, tedy celkem devět písní. Jen prostřední laň, Tereza Balonová, která s kapelou hrávala v letech 2018 a 2019, se tentokrát nedostavila.

Ale nešlo jen o hostující dámy. Jelen si, stejně jako ve své první O2 areně v roce 2023, kterou uspořádal ke svému desetiletému výročí, pozval Jiřího Pavlicu a Hradišťan. Ti zahráli svou "Modlitbu pro vodu", za svitu mobilních telefonů "Klidnou jako vodu" a Pavlica si s Polákem střihnul duet "Miluju tě" z desky "Všechno bude dobrý", "Slunovrat" a "Vánoční (matiné)".

Když se pak v písni "V oblacích" muzikanti objevili na tribunách, byli zas blízko svým posluchačům, ať už měli vstupenky v podstatě do jakéhokoliv sektoru. V tom je výhoda početného stáda muzikantů - mohou obsadit velký prostor, pořád je na co koukat, pořád se něco děje. A přiznávám, někdy se pro mě kapela dostala za hranici kýče, třeba když příliš tlačila na pilu a představila scénku jak z TV estrády; takovou divadelní etudu se židlí, kdy se Jindra vtěloval do role jakéhosi ztroskotance. Odehrálo se to v písni "Smutný pocit" - ale co naplat, posluchačům se číslo líbilo, užívali si ho, tak vlastně proč ne.

Přiznám se, že sám muziku kapely Jelen nevyhledávám. Moc mě nebaví ty folk-pop-rockové halekačky, které u nás kdysi rozjel Divokej Bill, a vlastně mě ani neoslovují texty skupiny. Ale i přes své vyložené nefanouškovství můžu s čistým svědomím napsat, že sobotní koncert byl fantastický.

Nechal jsem se strhnout jeho živelnou energií, rád jsem strávil čas v tom prostoru, kde posluchači a kapela sdílejí vzájemnou radost a absolutně si rozumí. Obdivuju zvuk, který se v sobotu v O2 areně povedlo vykouzlit. A umím si představit tu obrovskou práci a nasazení, s jakým všichni zainteresovaní tento jelení svátek připravovali. Skupina mě na tomto koncertě prostě nadchnula - a to ji vlastně neposlouchám.