Jan Burian kouká dopředu a nebojí se, alespoň v hudbě, zřejmě ničeho. A tak nemá problém zabalit své nejnovější album "Dvanáct druhů samoty" do dnešních i futuristických obalů, pocákat ho barvou, poškrábat. Jeho syn Jiří (jinak například frontman Southpaw) tu dostal ještě více prostoru než při práci na minulém albu, naopak Burian je tu výhradně v roli textaře, interpreta a nevýhradního skladatele. A tak před sebou máme desku moderní, odvážnou a zajímavou.

Oproti předchozímu albu "Muž jsou křehcí" je novinka podstatně méně přístupná. Často se daří zaranžovat samotu dané skladby až hnusně svíravým způsobem. Ta pak působí těžce, depresivně, neodpočinete si u ní. A zatímco muži byli milí i ironičtí, s nadhledem, samota mnohem více útočí na vaše slabá místa, nutí více se zamyslet, a to, paradoxně, hlavně díky své hudební složce. Díky té aktuální obálce.

V textech se Burian snaží popsat pocity osamělých, jsou tu jejich touhy i strachy. Ty jsou ale často zlehčovány - třeba v "Loučení", když mezi utrpení, které je schopný snést člověk, který nechce být opuštěn svou ženou, jmenuje i poslouchání skupiny Elán. Mnohem častěji ale zůstanete zamyšlení, třeba při depresivním Ještě tak pejska, člověka už ne (písně z více než dvacet let starého alba "Hodina duchů"). Burian i tak zůstává poetickým snílkem a jeho slova se v přítomnosti ještěrek a užovek poslouchají moc dobře.

Jan Burian občas vsadí na jistotu a občas zkusí to, co by asi nikoho nenapadlo. Obsazením zpěvačky Lenky Dusilové do dvou písní (z nichž "1-1=0", kterou zhudebnil právě syn Jiří, je nádhernou a příjemně odlehčenou jemnou popovou věcí s obrovským hitovým potenciálem) nemohl nic pokazit, posazením té samé osoby za klavír ("Vypadáš pobaveně") je překvapivým momentem. Lenčino gradující finále je ale dokonalé. Přesně zapadá do nálady písně, zkuste se na něj při poslechu soustředit a vychutnejte si je.

Samota je období, kdy nevnímáte barvy, dochucovadla, koření a zpestřující životní maličkosti, topíte se v depresivní šedi mlhy. S tím moc dobře pracuje i booklet s Burianovými fotografiemi odkudsi z mrazivého severu. Ač nejsou černobílé, mnoho barev na nich nenajdete.

Když jsem na začátku devadesátých let viděl Jana Buriana na Svojšickém letorostu, byl téměř vypískán netolerantním publikem kotlíkářů, kteří čekali na kapely jako Brontosauři nebo Kamelot. Je dobře, že se tehdy nenechal tímto dílčím nepochopením odradit a i nadále zůstal progresivním a svébytným písničkářem. Byla by škoda, kdyby "Dvanáct druhů samoty" nevyšlo v této svobodné a nesvázané podobě.