Rok 2024 byl rokem Nicka Cavea, Jany Kirschner a Jana Buriana. Alespoň v uších Honzy Průši, který pro musicserver.cz píše už devatenáct let. Jaké desky by ocenil on? Které koncerty si nejvíc užil? A co opravdu nejvíc poslouchal? Spolu s playlisty toho nejlepšího to najdete v článku.
zahraniční desky: 40-31 | 30-21 | 20-11 | 10-1
domácí desky: 20-16 | 15-11 | 10-6 | 5-1
Výroční žebříčky na musicserveru pro mne byly vždycky největší školou tolerance. Protože nezřídka do nich nepostoupila ani ta úplně nejvíc nej deska podle mne a trpěl jsem, jaký hrůzy se dostaly nahoru. Jak by to tedy letos dopadlo, kdyby sem psali jen samí Honzové Průšové? Krásně. Můžete se přesvědčit.
Tuzemská scéna:
1.
Jana Kirschner - Obyčajnosti
2.
Kvietah - Díky včely
3.
Karel Vepřek - Písně ze dvora krále Magora
4.
Circus Ponorka - Lost Angeles
5.
Květy - 41 minut
6.
Marie Puttnerová - Zelená oblaka, růžové stromy
7.
Vladivojna La Chia - Břehy
8.
Irena a Vojtěch Havlovi - Four Hands
9.
Jan Burian a Jiří
Burian - Dobrý sen!
10. Kyšperský, Háblová - Poetrycore
Nejlepší českou deskou je podle mne "Díky včely" od
Kvietah. Parádní písničky, silný texty, hustej duet s Kubou Čermákem. Povedlo se na ná najít silnej otisk současnýho světa, jak ho vnímám i já. Možná proto se mi tak líbí. Kvietah je navíc autentická a jasně rozeznatelná.
Karel Vepřek famózně zhudebnil Magorovy verše a dostal do nich tu jeho křehkost, zranitelnost a cit.
Honza Ponocný znovu nahrál svý filmový písničky a je to ten nejkrásnější pop, co může být.
Marie Puttnerová nečekaně připravila tribute album
Zuzaně Navarové a já mám pocit, že tak jako Maruška, tedy skromně, s pokorou a bez ztráty naléhavosti těch písniček, by to nedokázal nikdo jiný.
Vladivojna La Chia nahrála v klavírních aranžích své starší a většinou nevydané písně, často hodně osobní, intimní a zásadní.
Jan Burian nejdřív vydal knihu svých nových básní, které napsal "Zničehonic", následně některé z nich se synem zhudebnil a je to dobrý (nejen sen). Všem návrhářům doporučuji jejich novou hymnu "Design". A
Martin Kyšperský s Annou Háblovou udělali snad nejzábavnější a velmi hravou kazetu posledních let. Baví mne jejich slovní hříčky, mnohosmysly a asociace a celá estetika tohoto projektu.
Pokud by vás zajímalo více než první desítka, tady je playlist s mou první pětadvacítkou. Každou desku zastupuje jedna píseň (pozor, na pořadí nezáleží).
Zahraniční scéna:
1.
Nick Cave & The Bad Seeds - Wild God
2.
Molly Lewis - On The Lips
3.
Beth Gibbons - Lives Outgrown
4.
Teho Teardo,
Blixa Bargeld - Christian & Mauri
5. The Hard Quartet - The Hard Quartet
6. Bnny - One Million Love Songs
7. Jon McKiel - Hex
8. PACKS - Melt The Honey
9.
Kim Gordon - The Collective
10. Friko - Where We’we been, where we go from here
To, že se nám do žebříčku nedostala pískající
Molly Lewis, bych pochopil, i když jsem desku sám poslouchal od vydání skoro pořád. Ale že do něj nepostoupila
Kim Gordon, to mi hlava nebere. Hodně mne bavila i novinka
Blixy Bargelda a Teho Tearda, kteří tu odehráli krásný koncert. Bavil mne debut indie superskupiny The Hard Quartet (členové
Dirty Three,
Pavement,
Zwan), užil jsem si i desku písničkářky Jessicy Viscius z kapely Bnny, stejně tak kanadského písničkáře Jona McKiela nebo také kanadských indie rockerů PACKS. Moc se mi líbila i nahrávka indie rockového dua z Chicaga, které si říká Friko.
Pokud by vás zajímalo více než moje první desítka, tady je playlist s první padesátkou. Každou desku zastupuje jedna píseň (pozor, na pořadí nezáleží).
Nejlepší koncerty:
1.
Zvíře jménem Podzim, Akropolis
2.
Nick Cave & The Bad Seeds, Berlín
3.
Nick Cave & The Bad Seeds, Praha
4.
Teho Teardo a
Blixa Bargeld, Archa
5.
Jesus Christ Superstar, O2 Arena
6.
Wanastowi Vjecy, Mlejn
7.
Current 93, kostel sv. Šimona a Judy
8.
Einstürzende Neubauten, Forum Karlín
9.
David Koller, Forum Karlín
10.
Jakub König, koncert v ateliéru
Na koncertech se rád dojímám. Myslím, že jsem to poprvé zažil, když hrála
Lenka Dusilová v kostele na Colours Of Ostrava s
Eternal Seekers a já se odpoutal a brečel jak malý dítě. Když se letos pro dobrou věc sešlo neplánovaně
Zvíře jménem Podzim, aby vybralo peníze na postižené povodněmi, byl jsem v tom zas. Dojetí, slzy, propojení nejen s kapelou, ale i návštěvníky Akropole. Velký společný splynutí. A i když se ten koncert konal den po Berlínském
Nickovi Caveovi, kde jsem toho divokýho boha opět z první řady chytal a držel, když do nás nezřídka lezl, abysme splynuli i tady, ta
Zvířecí sounáležitost a kouzlo mne chytlo ještě o kus víc.
Cavea jsem si dopřál dvakrát, tradičně to bylo silné a žiju z toho dodnes. V Berlíně byl o něco kontaktnější, zahrál o dvě písně víc ("Palaces Of Montezuma" a "As The Waters Cover The Sea") a vůbec poprvé tu naživo předvedl "Song Of The Lake". Proto ho dávám o políčko výš, i když i Praha byla samozřejmě nádherná.
Abych předešel otázkám, vysvětlím
Current 93 a
Ježíše. Kapela Davida Tibeta odehrála tak skvělej koncert, že jsem si ho nenechal zkazit ani nejhorší prací pořadatelů (
o tom jsem psal tady), kterou jsem kdy zažil. Prostě si myslím, že koncert může být skvělý, i když je pořadatel neschopný idiot. Jesus Christ Superstar měl objektivně o něco horší zvuk, snažil se o komerční nabubřelost a kolotočářské cetky (blikací náramky, kýčovitá výprava), ale slyšet jej v té nejlegendárnější sestavě, hlavně díky Danovi Bártovi a
Báře Basikové, byl nezapomenutelný zážitek.
A protože mám rád statistiky, na závěr pár dat
z mého Last.FM profilu. Podle něj jsem v loňském roce poslouchal 40 833 tracků 2 563 hodin. Šlo o písně 1 871 umělců z 1 994 desek a cekem to bylo 13 648 písní. Mé mainstream score je 36 %.
Desítka nejposlouchanějších interpretů:
1.
Jan Burian (1 983 skladeb)
2.
Mick Harvey (1 589 skladeb)
3.
Nick Cave & The Bad Seeds (1 503 skladeb)
4.
The Doors (1 365 skladeb)
5.
Jan Vodňanský (1 110 skladeb)
6.
PJ Harvey (873 skladeb)
7.
Jiří Dědeček (807 skladeb)
8.
Petr Linhart (798 skladeb)
9.
Molly Lewis (721 skladeb)
10.
Irena a Vojtěch Havlovi (854 skladeb)