Psát hudební recenzi s vědomím, že si ji v záplavě desítek atraktivnějších přečte jen pár zvědavců či i-netových všežravců, není dvakrát povzbudivé. V takovém případě se však člověk může alespoň utěšovat tím, že vlastně "páchá" jakousi misijní či osvětovou činnost. Že možná napomůže rozšířit několika hudebním nadšencům obzory. Alespoň někdy to tak skutečně vyjde. Psát však o albu, které je primárně všem šumafuk a na němž navíc nelze najít absolutně nic zajímavého, to je opravdové zoufalství. Já ztrácím čas datlováním písmenek, vy jejich čtením. A přesně to je případ skupiny Lonestar a jejich desky "Coming Home".

Tihle čtyři nakorbení fešáci s dobráckými thymolinovými úsměvy pocházejí ze státu Tennessee, kousek od Nashvillu. A vy už asi tušíte, odkud vítr fouká. Přesně tak, Lonestar jsou kovbojové. Tedy tak jako na oko... Podrážky jejich značkových kecek se zřejmě s nefalšovaným kobylincem už hezkých pár let nepotkaly, ale to početným zástupům jejich zámořských fanoušků evidentně nevadí. Když to zjednoduším, můžeme je stylově hodit do jedné brázdy s Gretchen Willson, Shaniou Twain, Faith Hill i s jejím manžílkem Timem McGrawem. Pokud byste se tedy čistě náhodou skutečně rozhodli dát Lonestar šanci, připravte se v první řadě na pořádnou porci dokonale zkonstruovaných, popově maximálně uhlazených a naprosto šablonovitě znějících cajdáků, zabalených do umělohmotně působící country estetiky.

Lonestar jsou tak dokonalí, hodní a nééékóóónéééčněěě nudní, až je to prostě k zbláznění. Na druhou stranu věřím, že ten největší drsňák Chuck Norris si při poslechu "Coming Home" za volantem svého jeepu spokojeně pobrukuje. Proti gustu žádný dišputát. Ale co s tím máme, proboha, dělat my? Tady ve středu Evropy? Pro příště bude každopádně pro všechny strany lepší, když se kluci vrátí na domácí píseček a už nikdy nevystrčí paty za hranice USA.