Britští producenti Henry Binns a Sam Hardaker, kteří stojí za projektem Zero 7, nebyli na hudební scéně nováčky, když před třemi roky přišli s debutem "Simple Things". Možná proto se jim podařilo namíchat povedený koktejl poklidné muziky, kterému ti, co chtějí být cool, musí říkat downbeat nebo downtempo, případně všeobjímající chillout. Je fakt, že označení downbeat dobře vyjadřuje vztah k známějším (pod)žánrům. Z (trip)hopu si bere rytmus, ale ten není tak výrazný, basa ho také tolik nepodporuje a na temné výlety se nechodí. Z (new)jazzu využívá oživujících dechů, často trubky, přidá trochu staře znějících syntezátorů nebo přírodních smyčců, ale i klasického piána a okoření vše vybrnkávací kytarou. Výsledkem je konejšivá muzika, která v chilloutech tak chutná znaveným clubberům.

Zero 7 svým debutem zabodovali, dostali se snad na všechny kompilace podobného druhu. Srovnávali je s Air, s Morcheebou nebo i s prvními Massive Attack. Všechna přirovnání však samozřejmě pokulhávají, Zero 7 jsou v rámci možností sví a docela snadno rozpoznatelní. Umí totiž napsat písničku, která má hlavu a patu, stálé služby vokalisty a vokalistek jim umožnily se stát tradiční značkou. Využití živých nástrojů dává jejich muzice na jinak elektronické scéně tolik potřebný závan lidskosti a možná i díky němu je mají lidé rádi.

Není divu, že u novinky "When It Falls" byla očekávaní docela veliká. Fanoušky i případné odpůrce lze rovnou potěšit/zklamat - novinka se převaluje ve vodách prvotiny. Určitě k tomu přispívá prakticky stejný tým spoluhráčů i vokalistů. Mužský prvek opět zastupuje (ve třech skladbách) Mozez, ženský staré známé Sia Furler a Sophie Barker, nově k nim přibyly Tina Dico a Yvonne John Lewis. Obecná charakteristika se tak neliší od té v úvodu podané.

Až při poslechu novinky a debutu hned po sobě vyplavou (pppooomaaallluuu) malé rozdíly. Na novince ještě ubylo na rytmické naléhavosti, ke slovu se více dostaly staře znějící syntezátory, wurlitzer, hammondky a moogové klávesy se nedají přeslechnout. Jak trefný je název první skladby "Teplý zvuk"... Ubylo jazzových názvuků, místy jde vlastně o docela popové skladby, za takové "Somersault" nebo "In Time" by se nemusela stydět (ba naopak) nějaká písničkářka. Ale také se nedají přeslechnout až příliš stejné postupy (oproti debutu jsou si navíc skladby podobnější, ačkoliv jsou zde jen dvě instrumentálky), které se ke konci hodinového alba mohou i trochu přejíst (pokud dřív neusnete). Jak potěší rytmicky trochu hybnější "Look Up" (až na tu délku). Přepadaly mě choutky na trošku experimentálnější aranžmá a při pohledu do bookletu na jméno producenta (nejen) Radiohead Nigela Godriche coby spoluautora a hráče na basu a kytaru v jedné skladbě, jsem propadl naději, že budou ukojeny. Ale ne, jen ta kytara a její ladění vám nejspíš připomenou... kohopak asi?

Stejní, ale pořád ještě dobří, jsou Zero 7 na svém druhém albu. Když to (na vás) padne... ještěže nedáváme půlhvězdičky.