Sám hlavní aktér přiznává, že někdy při natáčení pracuje velmi nesystematicky a svou zvukovou laboratoř rád nechá rozjet do několika tracků naráz. Základ "Anatomy Of Shadows" vznikal ještě před covidovou prolukou, kdy tyto rozpracované prvotní náčrty na nějakou dobu zcela odložil bokem a až posléze se na ně soustředil s cílem je dokončit. Zároveň se rozšířil okruh spolupracovníků, s nimiž Vlado Ďurajka do detailu rozebíral tvůrčí manévry, jež jsou organickou součástí každé nahrávky Autumnist.

Deska promlouvá členitým hudebním jazykem, kdy nemálo inspirací vzešlo z psychedelických a krautrockových kapel (ze šedesátých a sedmdesátých let), jejichž odkaz autor přetavil do současnějšího pojetí a zahalil chladně tepajícím elektronickým přebalem. Ten kombinuje mnohé z klasického EBM, neomezených možností IDM a končí třeba u nečekaných úskoků k pošpiněné revizi disca z dílny Giorgia Morodera.

Těch vybočení postřehnete hned několik - od depešáckých struktur přes trip hop, malebnost francouzské elektroniky, strohé bluesové ornamenty až po jakési rochnění se v pseudodubu. Vlado mezi těmito žánry a jejich variacemi tvarů přechází velmi plynule a ve výsledku vše dohromady skvěle funguje, plus dokáže vybudovat patřičné napětí.

Ačkoliv v prvním sledu se nemělo jednat o konceptuální album, spoluautoři textů finální vyznění "Anatomy of Shadows" posunuli k dosud nejpolitičtější kolekci Autumnist, které dominuje jasně antipopulistický a antitotalitní postoj.

Jednotlivé skladby však nejsou striktně temné, samotný spouštěč těchto nálad promlouvá vyobrazením současného stavu a z něj podchycených vjemů, ty si místy vystačí s pouhými náznaky. A taková "Softie" dokáže navodit až snivou linii, která celkem důsledně zamaskovává všechny patrné hrozby reality okolo nás.

Vedle zavedených jmen - Gabriel Kain (tentokráte coby klíčový spoluautor), Richard Imrich a Nina Kohout - se zde nově objevují Matúš Oravec, který si pro sebe uzmul charismatickou "Storm Away", nebo Crystal Blues. Ďurajka s tímto širším týmem hledal nejenom nové formy, ale vsadil i na charakterističtější hlasové polohy spolupracovníků. Na několika místech Ninu ani nebudete schopni odhalit, neb její vokály byly patřičně upraveny, defragmentovány a staly se jakýmsi dalším instrumentem v této rozkročené mozaice nápadů.

"Anatomy Of Shadows" se postupně proměňuje, kdy si po dramatickém otvíráku v podobě vzájemně propojených "My Delegation" a "Burst" cíleně pohrává s vaší pozorností. Na druhou stranu ale ponechá dostatek příležitostí si v jednotlivých částech najít to své, co zaujme, uhrane, odvede k dalšímu bodu zlomu.

Hra kontrastů krásně vynikne ve dvojici "Table Mountain" a "Softie". "The Other Coltrane" představuje zahalený předvoj pro dominantu "Hole In The Rain", ta se logicky stala i pilotním singlem. Dílo končí decentní retrospektivou "Sum Of All Zeros".

Ačkoliv by se mohlo zdát, že čtvrtá řadovka Autumnist na první poslech působí zbytečně překombinovaně a těžkopádně, není tomu tak. Vlado Ďurajka totiž našel, dá se říci pro sebe, určité tvůrčí nastavení, v němž nechybí pro něj charakteristické rysy, k nimž přidal nově zakomponované elementy práce se zvukovými detaily, samply a akustikou.

Svým způsobem si vytváří svůj unikátní svět, ve kterém sice nezbývá příliš prostoru pro moderní trendy (sám je přímo nevyhledává), ale umí pohltit. "Anatomy Of Shadows" ve svém důsledku nadchne svou celistvostí, propracovaností a asi nabídne zatím to nejlepší, co pod touto značkou dosud vyšlo. A v neposlední řadě jde o možná nenápadného kandidáta na jedno z alb roku 2024.