Ještě než se pustíme do rozebírání nové desky, je třeba si něco říct k vašemu názvu - proč Epydemye, navíc se dvěma ypsilony?

Na jednom z prvních koncertů před dvaceti lety, který se konal v době chřipkové epidemie, na tom byla většina členů kapely zdravotně dost bídně. Pořadatel akce, shodou okolností Lucčin strýc, napsal, že vystoupí skupina Epydemye, a rovnou takhle s ypsilon. A už nám to zůstalo. Čím více nás lidé utvrzovali v tom, že jde o fakt blbý název, tím více bylo jasné, že si ho necháme.

Neměli jste ohledně názvu dilema během období koronaviru?

Samozřejmě že si z nás kamarádi dělali legraci, že jedeme světové turné. Ale jednou jsme si ten název zvolili, tak si to s ním užijeme až do konce. Hlavně že už je to šílené koronavirové období pryč, pojďme k veselejším tématům.

I když jste držiteli Anděla za album "Kotlina", ponechali jste si svá civilní povolání. Můžete širší veřejnosti prozradit, čím se tedy živíte?

Myslím, že pro profesionalizaci není až tak důležité hudební ocenění jako spíš zájem posluchačů. Pokud nenaplníte sál, nejsou vám sošky nic platné. My jsme dvacet let objížděli celou republiku a poslední rok nebo dva se opravdu něco zlomilo, začalo chodit více lidí. Paradoxně za tím nejspíš stojí právě koronavirové období - jako by posluchači začali najednou ještě více hladovět po živých koncertech, po osobním setkání.

V tuto chvíli si tedy drží civilní povolání už jen Honza, který učí na základní škole v Jihlavě. My ostatní momentálně děláme svobodná povolání. S Luckou máme děti na domácím vzdělávání, takže je skvělé, že s nimi můžeme být přes týden a o víkendu s klidným svědomím odjet na koncertní šňůru. Lucka je původní profesí učitelka na prvním stupni a já jsem až do loňského roku pracoval jako šéfredaktor univerzitního časopisu. Bubeník Tomáš se jako jediný z nás vždy věnoval pouze hudbě, je prakticky na permanentní šňůře, když ne s námi, nejčastěji s jazzovými projekty.

Hrajete s naprosto stejným zanícením pro sto i pro tisíc lidí. Víťa Troníček tvrdí, že kdyby se Marien zprofesionalizovali, měl by obavu, že by ztratili právě tuto čistou radost z hraní. Je to i váš případ?

Víťův pohled naprosto chápu, i pro mě je těžko představitelné jezdit hrát jen proto, že musím. Sami na sobě pozorujeme, že když máme v lednu koncertní pauzu a čtrnáct dní nehrajeme, vlétneme pak na pódium doslova nadržení. A diváci to samozřejmě vycítí. Občas koncertní pauza prospěje, stejně tak je pro mě důležité mít nějakou vizi. Potřebuji, aby se kapela pořád někam vyvíjela, přicházela s něčím novým, posouvala se dál. I když se teď skupině věnujeme naplno, původní profese nás také baví a můžeme se k nim v případě vyhoření nebo ztráty zájmu publika vrátit. Ale v tuto chvíli k tomu není důvod.

Sály jsou většinou plné, lidé nás dobíjejí energií, a navíc se máme fakt rádi a těšíme se na sebe, což mi přijde jako naprostý základ. Zároveň jsme ale jako čtyřicátníci dost zkušení na to, abychom si uvědomovali, že co je dnes, nemusí být zítra. Proto si vážíme toho, co máme, a užíváme si každé hraní. Život muzikanta, ač se to možná nezdá, je vyčerpávající. Když hrajete čtvrtý víkendový koncert, zážitky se vám přebíjejí, často najedete tolik kilometrů, jako byste vyrazili k moři. Občas si v pondělí připadám vymletý a obdivuji Honzu, že je schopen ráno jako učitel nastoupit do školy a fungovat.

Právě zmiňovaná deska "Kotlina", která vás proslavila, letos slaví deset let. Nechystáte u příležitosti tohoto jubilea něco speciálního?

Ano, chystáme 24. října speciální koncert k deseti letům "Kotliny" v pražském klubu Mlejn. Lístky poměrně rychle mizí, proto uvidíme, jestli se z toho nakonec nestanou dva večery. Přehrajeme celou nahrávku i několik dalších písní, které s tématem "Kotliny" souvisejí, včetně jedné, kterou zatím naši posluchači neznají. Hostovat nám bude kytarista Pepa Štěpánek a na klavír mladý talent Honza Novorka. Také bychom při té příležitosti rádi vydali album na vinylu.

Aktuálně jste fanouškům každopádně udělali radost novou studiovkou "Dosebe". Vyšla čtyři roky po předchozí "Prosklený nebe". Jak je to vlastně u vás s frekvencí vydávání nových desek? Zdá se, že sázíte na nepravidelný cyklus.

Frekvence zhruba odpovídá těm čtyřem letům, jednou jsme ale desku vydali už po dvou letech. Vždycky říkám, že kapela se dvěma autory by měla alespoň jednou za dva tři roky album nahrát. Takže se snažím, aby to tak bylo. I když jsme třeba ještě písně nepřipravili, zabookuji studio, deadline totiž funguje jako mocná inspirace. Většinou spolehlivě odšpuntuje hlavu a spustí autorský proces. Stačí přepnout z módu pracujícího člověka a rodiče, zavřít se někam do klidu - a najednou to jde. Občas čtu, jak skupiny vybírají ve studiu ze třiceti písní výsledných deset nebo dvanáct. To není náš případ. My s Honzou nemíváme autorský přetlak: co napíšeme, to natočíme. Jedeme v režimu bezodpadového hospodaření.

Zkuste fanouškům přiblížit, jak vzniká nahrávka Epydemye? Bavíte se předem o tématech, o kterých chcete psát a zpívat? Co nakonec rozhodne o tom, kdo jakou píseň sólově nazpívá?

Máme to tak, že kdo píseň napíše, ten ji i zpívá. Výjimku představují skladby pro Lucku, která sama netvoří, snažíme se jí vždy alespoň dvě sólové písně na desku přichystat. Skládat začíná i bubeník Tomáš, třeba se na příští řadovce objeví i jeho song. O konceptu se vždy bavíme dopředu, ale jako čistě monotematickou studiovku máme pouze "Kotlinu". Tam jsme si vyloženě s Honzou předem určili, kdo se chopí konkrétního časového období naší historie nebo přímo konkrétní osobnosti. Jinak témata písní dopředu obvykle neprobíráme, každý píše o tom, čím zrovna žije. Většinou si pak vzájemně přehrajeme už hotové kousky a vymýšlíme společně vokály a aranž.

Album vám produkoval Yarda Helešic, v čem spočívá jeho největší přínos pro vás?

Na producenty desek máme velké štěstí. Poslední tři jsme dělali s Daliborem Cidlinským, který nás jako skladatele a aranžéry hodně posunul dál. Stejně tak Pepa Štěpánek, který s námi na albech spolupracoval. Tentokrát jsme to chtěli udělat více živé a volba padla na Yardu Helešice. Od prvního setkání bylo jasné, že jsme si sedli hudebně i lidsky.

Yarda chtěl do výsledku přenést naši chemii a energii, kterou viděl na koncertě. Proto jsme základy točili všichni spolu ve studiu na Svárově. Dodal nám potřebný klid a důvěru, protože studiová práce představuje přeci jen trochu jinou disciplínu než ta koncertní. Zároveň je Yarda skvělý muzikant s velkým citem pro to, jak píseň dozdobit. Také jsme si ověřili, že umí aranžovat vokály, na kterých naše kapela stojí. Šlo o krásnou spolupráci, která pokračuje přátelstvím.

Slogan "I did it my way" v písni "V tahu" napovídá, že k vašim vzorům mohl patřit Frank Sinatra, "Proto jsem takovej" zase vypráví o lásce k The Beatles. Hit "Milé děti!" ale připomíná, že váš hudební vkus formovalo a formuje daleko více osobností. Jak široký rozptyl žánrů tedy vlastně posloucháte?

Myslím, že široký hudební záběr zaručuje, že kapela nebude znít jako kopie nějaké jiné. Kdybych měl vybrat, kde se protneme v hudebním vkusu, uvedl bych asi Crosby, Stills, Nash and Young a podobné party. Honza teď měl období, kdy poslouchal téměř výhradně reggae. Já bych bez poslechu hudby nevydržel ani den, žánry střídám podle toho, na co mám zrovna chuť - od písničkářů přes zmíněné Beatles a další šedesátkové formace až po rockové a grungeové skupiny nebo americkou outlaw country.

Od dětství poslouchám i klasickou hudbu a díky dětem dostávám také přísun současné tvorby. Lucce naopak stačí pustit si občas meditační muziku. Tomáš je duší jazzman, ale nejčastěji si asi přehrává záznamy našich koncertů. Zmíněná Sinatrova "My Way" se sloganem "I did it my way" je určitě zásadní skladba hudební historie, ale bližší je nám v kapele asi Willie Nelson, kterého pro změnu cituji v "Na cestách".

Milujete historii, máte na kontě písničky o Miladě Horákové či o období druhé světové války, aktuální titulní song "Dosebe" ale spíš odkazuje na současnost. Jak moc se to nyní s námi v obecné rovině houpe?

Houpe se to dost, ale já jsem měl od začátku vizi natočit pozitivně laděnou desku. Historii milujeme, ale "Kotlina" nás hodně emočně vysála, takže jsme si dali odstup a psali zase o jiných věcech, i když se na albech nějaké aktuální společenské téma vždycky objeví. Obvykle přijde Honza s tím, že by zase chtěl tnout do živého.

Rozumím mu, situace ve světě i v české společnosti k tomu vybízí. Ale myslím, že stejnou službu uděláme tím, když naši fanoušci odejdou z koncertu nabití pozitivní energií. Negativních zpráv je všude kolem dost a my chceme dát lidem možnost na dvě hodiny vypnout hlavu od starostí. Ale stejně si komentování současného dění neodpustíme ani na novince, byť ji spíše vnímám jako osobní nebo autobiografickou.

Minulý počin "Prosklený nebe" odkazoval nejen titulním songem, ale i obalem na krásné poutní místo v Neratově, na tom aktuálním se zase objevila píseň "Karma". Znamená to, že vás jako kapelu zajímá nejen otázka těla, ale i duše?

Zajímavá otázka. Na desce "Prosklený nebe" to, myslím, bylo nejvýraznější, jde o hodně niterné texty. Když skládáte v prostředí neratovského kostela, duch místa na vás zkrátka dolehne. Řekl bych, že v písních popisujeme, jak sami žijeme, jak vnímáme svět kolem nás a co je pro nás v životě důležité. Nikdy předtím jsem si ale neuvědomoval, jak důležité mohou být naše písně pro posluchače. Občas se stane, že vám někdo řekne, že díky některé z nich opustil práci a začal dělat něco, co ho baví. Nebo při poslechu naší hudby překonává těžkou nemoc, ztrátu bližního, někdo si ji pouští při porodu, další ji používá jako pomůcku při výuce dětí. Je to zvláštní pocit, že píseň, kterou složíte doma v pokoji, může někomu takhle zásadně vstoupit do života.

Novou desku jste úspěšně pokřtili v pražské Akropoli. Co vás čeká v létě a na co se v kapele nejvíc těšíte?

Čeká nás jako každým rokem přibližně čtyřicet letních festivalů nebo koncertů. Navštívíme tradiční akce, ale i některá nová místa. Máme v kalendáři i jednu extrémní sobotu, kdy zahrajeme hned na čtyřech festivalech. Zároveň bude toto léto přeci jen v něčem trochu jiné, protože nás čeká několik vybočení mimo naši komfortní žánrovou zónu, například na festivalech Votvírák nebo Michalfest.

Půjde o takový návrat do doby před více než deseti lety, kdy jsme si tehdy díky vítězství v různých soutěžích měli možnost, ještě jako akustické trio, zahrát na Rock for People nebo právě Votvíráku. Byla to velká škola a hodně nás to posunulo dopředu, protože musíte dostat do lidí tlak a energii jen s pomocí akustických nástrojů. Je vám jasné, že holky v podprsence nepřišly poslouchat texty o Janu Palachovi nebo Miladě Horákové. Možná že právě tehdy se z nás stala ta energická kapela, která nevypustí žádný koncert.