"Vždyť tam dneska nic moc není, půjdeme až večer na Imagine Dragons?" řekla si nejspíš velká část diváků, a tak v odpoledním programu prosluněného pátečního dne Szigetu bylo na ostrově na rozdíl od večera docela dýchatelno. Jak blažená musí být nevědomost lidí, kteří se o hudbu zajímají jen okrajově, a jdou tedy místo koncertů třeba do zdejší zoo koukat na pásovce, velké vydry vyvalující se na slunci a mravenečníky vezoucí na zádech své mladé.

To my, kteří jsme postižení opačně, stepujeme už před čtvrtou odpolední u hlavní scény v radostném opojení z očekávání nového objevu. Kapela Easy Life má tak banální a snadno zapomenutelný název, že jak se jmenuje, už možná budete muset zjišťovat na konci tohoto odstavce. Jenže jsou to držitelé druhého místa v anketě BBC Sound Of 2021 a to je, jak víme, známka kvality.

A taky že jo. Jejich alternativní indie pop s příměsí elektroniky, hip hopu a r’n’b je totiž přesně ten typ hudby, u které by se nabízelo, že na stage přijde jen lídr Murray Matravers a zbytek mu bude pouštět z empétrojky DJ. Je to ale přesně naopak, takže scénu vyzdobenou potapetovanými stěnami a dřevěnými dveřmi (!) jak z českých domácností v období normalizace obsadila početná živá kapela, která jeho nikam se neženoucí rap velmi dobře podpořila.

Pár zaškobrtnutí sice nastalo, to když v "Daydreams", pojednávající o lásce odtržené od reality, frontmanovi haproval mikrofon a místy nebyl vůbec slyšet nebo když o chvíli později zapomněl text. "Omlouvám se, vážně jsem to zapomněl. Máme v těch písničkách až příliš mnoho slov!" vysvětloval.

Verše plné lásky, pochyb, nedůvěry, obviňování toho druhého, ironie, ale i vzpamatovávání se z pandemie jsou ve tvorbě pětičlenné formace z Leicesteru klíčové, ale i když třeba nerozumíte každému slovu, jakmile se naladíte na tu správnou, válející se náladu, bude vám tahle v dobrém slova smyslu líná hudba pro líné odpoledne luxusně zpestřovat program. "Po tomhle zase letíme domů a to mě pěkně sere. Přál bych si, abychom tu mohli zůstat déle. Je tu tak krásně!" zasnil se ke konci svého setu zpěvák.

Dokonalým kontrastem k houpavému startu programu byl ve stanu pro přibližně deset tisíc lidí Youngr. A jestliže v případě předchozího vystoupení je slovo strhující naprosto nevhodné a necitlivě vybrané, tak sem se naopak hodí perfektně. Čtyřiatřicetiletý držitel této přezdívky, vlastním jménem Dario Younger Brigham-Bowes, vypadá se svým neskutečně vystajlovaným účesem a havajskou košilí jako surfař a jasný záporák z pláže mířící přímo do reality show "FBOY Island". Jenže navzdory očekávání je to Brit jak poleno a skill je to slovo, které jeho hru vystihuje nejvíc.

Na velkém jevišti byl úplně sám, zato byl ale v naprostém obklopení nástroji všeho druhu - DJský pult doplňovaly klávesy, elektrická kytara, bicí, tamburína, pady, perkuse, dva mikrofony, efektové pedály, notebook a hlavně looper, s nímž multiinstrumentalista předváděl věci, nad kterými by nadšením ušima zastříhali Jacob Collier, Jack Garratt i Ed Sheeran dohromady.

Na rozdíl od nich ale Youngr hraje elektronickou, taneční hudbu, do které si více či méně připravenými smyčkami kontinuálně míchá další a další stopy, které jeho nikde nestavícímu setu dodávají na šťavnatosti. Bylo to neuvěřitelně vtahující.

Z muzikanta s neskutečnou lehkostí střídajícího nástroj za nástrojem nešlo spustit oči, protože jste nikdy nevěděli, co se odehraje v příští minutě. On sám navíc chtěl, abyste viděli, že na rozdíl od mnoha slavných dýdžejů, kteří své ruce záměrně skrývají, je to právě on, u koho víte, co je živě a co ne, proto rád ukazoval, co zrovna dělá.

Jeho vlastní písně, například "Promises" nebo v den koncertu vydaný nový singl "Love In The Room", doplňovaly úryvky jedné i více skladeb spojených dohromady v remix, u kterého jste mohli valit oči. Stanem tak duněly hity Backstreet Boys, Linkin Park, Limp Bizkit, na zvuku kravského zvonu postavení Coldplay nebo taky System Of A Down, Papa Roach či Red Hot Chili Peppers.

Diváci to absolutně milovali a nechtěli Youngra pustit z pódia. A ten pocit, kdy fascinovaně sledujete jedinečné a nezpochybnitelné umění, vydržel přes celý koncert, což je neuvěřitelné. Něco takového se rozmazleným hudebním pisálkům často nestává. A tak, ačkoliv to nebude mít tu neopakovatelnou atmosféru živého hraní, můžete stejně jako třeba Jay Kay z Jamiroquai žasnout při rozkliknutí videa níže.

Na opačné straně areálu si rovněž svou premiéru na Szigetu odbyl Smack One. Český rapper, který u nás patří mezi průkopníky žánru grime, měl jen DJe, a tak ten kvalitativní sešup z předchozího, možná vůbec nejlepšího setu letošního ročníku byl znát. Navíc mu ne vždy bylo tak docela rozumět.

Jeho tracky o drogách, sebevraždách nebo molotovu rozhýbaly postupně bobtnající česko-slovenské publikum, a když povedeným přechodem do stále tvrdšího electra a drill & bassu přešel do oceňovaného singlu "Další rok", pro který pisatel hlasoval v Cenách Anděl, už mu na hip hopu zaslíbené dropYard stagei lidi zobali z ruky.

Při pohledu na to, jak velké množství příchozích se na Jakuba Janečka, od něhož si můžete pořídit dokonce i jeho vlastní sběratelské kartičky, přišlo na Szigetu podívat, je jasné, že se mu koncert vydařil. Zahraničních fanoušků sice asi mnoho neposbíral a podle počtu zdvižených rukou dávalo smysl, že následně i mezi skladbami mluvil víc a víc česky, určitě si ale z Budapešti odváží zážitek, na který bude vzpomínat celý život.

Tramhaus patřili na letošních Colours Of Ostrava k hlavním tahákům programu Full Moon stage a bohužel se do našeho nabitého programu nevešli, nabízelo se proto dohnat vzdělání právě v Maďarsku Europe stagei. Pod ní na ně čekalo jen pár desítek lidí, evidentně především z jejich rodného Nizozemska.

A i když tihle hipsteři přilákali návštěvníky v tričkách kapel jako Muse, Imagine Dragons nebo Kings Of Leon, bylo rychle zřejmé, že potěší jen málokoho. Než se zdržovat studováním toho, co jsou vlastně zač, zkoukněte raději video o tom, v jakém pojízdném bejváku si při natáčení válejí šunky Will Smith. Je to asi tak stokrát zajímavější.

Yungblud na rozdíl od všech dosud zmíněných na Szigetu není nováčkem. V předchozích letech si víckrát podmanil druhou největší scénu, a jelikož ji posledně narval k prasknutí, dostal tentokrát to privilegium vyzkoušet utáhnout davy na hlavním pódiu. Bohužel se ale ukázalo, že jeho zběsilé pobíhání tam a zpět a neustálá snaha hecovat dav, při které začíná zapomínat na hudbu samotnou, na červnovém Rock im Parku nebyla ojedinělá.

A tak zatímco image se mu v průběhu let ustálila na aktuální černobílé zebře doplněné růžovými ponožkami, u pasu se houpajícím pouzdrem na mobil, řetězem se zámečkem kolem krku, sichrhajskou v uchu nebo velkými, mušími brýlemi a éra nošení ženských šatů a výrazného make-upu je, zdá se, za ním, jako performer se bohužel zhoršil. Kytara mu kolem krku visí spíš na ozdobu, řada starších hitů se do útlého setlistu nedostane a třeba oproti předchozímu koncertu, kterým ukončoval americké turné, si už na Szigetu nezval fanoušky na stage před "Medication", aby mu vybrali, kterou písničku zahrát.

Zmatek, strach z budoucnosti a sebevražedné myšlenky sice zůstávají tématy jeho textů, kterými promlouvá ke své generaci, což mu v Česku nejspíš příště zaplní O2 arenu, ale čerstvě šestadvacetiletý zpěvák při svých vystoupeních čím dál tím více křičí, méně už zpívá. Pro dlouholeté příznivce to začíná bohužel vypadat tak, že lépe už bylo.

Loyle Carner je člověkem, kterému zjevně dobré příležitosti mizí před nosem. Takto mu už v roce 2017 Sampha vyfoukl Mercury Prize, o dva roky později také ze tří nominací neproměnil žádnou a z Brit Awards odešel s prázdnou. A v Budapešti mu zase kvůli nešťastnému slotu přímo před hlavní hvězdou večera ze stanu postupně mizeli fanoušci. Ještě než ale zjistili, že na Imagine Dragons budou pro enormní zájem stejně stát někde vzadu u lampiónů visících v korunách stromů, zvládl v roce 1994 narozený britský rapper ukázat, že umí.

Někdejší nominant BBC Sound Of 2016, který si ve třinácti letech střihl malou roli ve filmu "10 000 př. n. l.", se na scéně objevil v tričku s nápisem "Miluju Michelle Obamovou" a při svém setu věnoval jeden song i svému tříletému synovi. "Je nejvyšší čas skoncovat s tím toxickým maskulinním bullshitem. Když můj syn brečí, říkám mu, že je to správné. Musíme dávat své emoce ven!" hřímal.

V publiku přitom kdosi celou dobu držel nad hlavou model pirátské lodi. Fakt. Pokud je vám blízký spíše poklidnější rap doplněný živým bandem, který má hodně blízko k r’n’b a soulu, mohl by se vám pomyslný pokračovatel tvorby Lupe Fiasca docela zamlouvat.

Imagine Dragons zatím příliš neinovují, a kdo na nich byl v rámci jejich turné "Mercury" loni v Letňanech nebo ještě později na polském Open 'Eru, dostal lepší zážitek, než jaký předali v Budapešti. Nechápejme se špatně, pořád to byl velmi dobrý koncert, během kterého konfety rozčísly vzduch tolikrát, že jich fandové v prvních řadách museli mít plné vlasy. Jen tam chyběl pocit, že by pro formaci byl večer na Szigetu něčím speciálním.

V úvodním proslovu se pánové nechali slyšet, že se sem vracejí po devíti letech, a protože se o to mnohokrát v průběhu roků pokoušeli, jsou vážně rádi, že se jim to konečně povedlo. Nicméně pamětihodnější povídání měli právě návštěvníci například výše zmiňovaných lokalit.

Také se zde, nejspíš kvůli omezenému času, dost škrtalo. Oproti předchozímu vystoupení v Chorvatsku vypadla z prostředka čtyřskladbová akustická část, jako náplast pak přišla alespoň v závěru nepříliš často hraná "On Top Of The World", kterou doplnily nafukovací balony.

Stejné zůstaly environmentální projekce i třeba mraky s blesky při oblíbené "Thunder". Ono těžko na nich oceňovat něco nového, přece jen je to jedna z mála velkých kapel, kterým festivaly nesmrdí a jejichž příznivci tak od počátku její kariéry mají možnost vidět ji třeba každý rok. Tahle extrémní zarputilost a workholismus si ale vybírají svou daň. Ačkoliv jinak než v roli headlinerů už ID nevystupují a do svého setlistu se jim všechny hity už nevejdou, cenou za úspěch je rozpad manželství frontmana Dana Reynoldse, který po mnoha snahách o záchranu definitivně letos v dubnu potvrdil soud.

Je tudíž k diskuzi, zda se jako vítěz může pyšnit právě otec čtyř dětí a čerstvý držitel bronzové medaile z turnaje v jiu-jitsu nebo naopak jeho fanoušek stojící v zadní části publika, který má po svém boku svou ženu a na ramenou mu sedí jejich asi tříletá dcera. Úspěch je relativní.

Člověk, který zásadním způsobem objevil skupinu X Ambassadors a zpěvačku K.Flay, se k radosti všech svých fanynek od písně "I'm So Sorry" na scéně pohyboval bez trička, odhalil se ale i duševně. To když se před songem "Demons" z debutu "Night Visions", který celý vznikl jako reakce na jeho tehdejší duševní stav, jako už tradičně svěřil se svými strastmi.

"Mluvme o svých depresích a úzkostech. Pokud jimi trpíte, nechte si pomoct. Já sám mám terapeuta už spoustu let a díky tomu tady s vámi pořád můžu být. Chodit na terapii není slabost. Právě naopak, je v tom moudrost! Musíme o takových věcech mluvit, protože být otevřený a zranitelný vůči druhým je tím, co vás dělá silnými. Měl jsem kolem sebe spoustu lidí, kteří si vzali život, protože měli pocit, že nestojí za to, aby ho dál žili. Prosím, nedělejte stejnou chybu. Zůstaňte s námi. Potřebujeme vás."

Ačkoliv se se svým sdělením Reynolds opakuje, na jeho závažnosti a důležitosti to nic nemění. Co se ale pomalu, ale jistě mění, je pohled na album "Mercury". Co měl být ambiciózní dvojdiskový počin, který pomůže skupině vyletět ještě do vyšších sfér, než ve kterých se nacházela posledně, se proměnilo ve studiovku, která na doprovodném turné dostává prostor spíše nárazově.

Nepovedený výběr klíčových singlů jí, zdá se, nenávratně zlomil vaz a o ty další, natož o celou desku, už masoví posluchači nejeví zájem. Jen málokdo se tak propracuje ke zjištění, že třeba "Younger" mohl být další z jejich celosvětových megahitů, kdyby se skupina v diskuzích s vydavatelstvím rozhodla lépe.

Svůj největší zářez v historii hudebního průmyslu v podobě "Radioactive" Dan Reynolds doplnil o outro zahrané na klavír, úplný finiš patřil jedné z jejich nejpovedenějších písní, tedy "Walking The Wire". Ani v ní nesměly chybět konfety a, jak je už na tomto turné tradiční, i propletení zpět s úvodní "My Life", před kterou šestařicetiletý rodák z Las Vegas zahlásil, že si máme pamatovat, že v životě nejsou žádné druhé šance.

Zatímco se kvarteto loučilo, nebe i na tomto festivalu doplnily obrazce tvořené desítkami svítících dronů. Naštěstí ale měli jejich vlastníci rozum, a tak nás tady žádné jméno banky nečekalo.

Dřevěné chajdě zvané Magic Mirror už dávno její velikost nestačí. Prostor, ve kterém se v naprosté většině případů konají představení oslavující LGBTQ+ komunitu, je na hlavní program divákům malý pokaždé. Po fenomenálním představení z loňska ovšem letos přišel kvalitativní sešup. Zdejší headlineři v podobě britských Queenz - The Show With Balls! se mezi to nejlepší, co jsme zde v průběhu let měli možnost vidět, nezařadí, a pokud se dovnitř v následujících dnech nedostanete, nemusí vás to tolik mrzet.

Pro úplnost tedy dodejme, že se jedná o pětici pánů, kteří se převlékají za ženy, moc podobní jim ale ve svých zářících outfitech a s přehnaným make-upem ve finále nejsou. A tancovat a tak trochu i zpívat u toho na všechny hity Spice Girls, Cher, Glorie Estefan, Whitney Houston, Lady Gaga, Jennifer Lopez nebo možná trochu překvapivě i Phila Collinse, je už i tady trochu klišé. Nic ve zlém, ale na něco takového si můžete zajít i v Opavě.

Potěšil alespoň citát shrnující jejich snahu: "My všichni jsme lidé, kteří si musejí procházet svými sračkami každý den. A jestli jste se dnes brali díky nám aspoň trochu méně vážně než obvykle a bavili jste se, tak jsme zvládli naši práci." Což o to, narvaný Magic Mirror burácel nadšením po každém čísle, my už tady ale zažili pamětihodnější vystoupení.

Pro milovníky nočního programu ve stanu Freedome zahrál například ještě Jamie xx, ovšem žádné velké pokoukání to nebylo. Člen už dlouho pauzírujících indiepopařů The xx byl na pódiu jen se svým DJským pultem a nebylo mu vidět ani na ruce, ani na obličej. Záměrně se totiž rozhodl, že světla, a dokonce ani kamery jeho směrem mířit nebudou, tudíž projekce neměly co promítat, a koukat jste tak mohli jen na kužely světel mířící do diváků. Nová deska pořád nikde, nejvyšší čas to zabalit.

Až na pár výjimek tedy den, ve kterém se nic moc nemělo dít, dopadl fantasticky. Sobotu bude mít ve své gesci coby headliner David Guetta, kromě něj ale v Maďarsku zahrají také Two Feet, Moderat, Mimi Webb, Niall Horan, Jungle By Night, TV Girl nebo Jeff Mills.