Na albu "Idols" se Yungblud vrací ke kořenům i sám k sobě. Méně chaosu, více emocí. Místo pózy rebela přichází introspektivní umělec, který hledá rovnováhu mezi slávou a pravdou. Natočil osobní, vrstevnatý a překvapivě zralý počin. Po více než třech letech zavítá 17. října 2025 s "Idols The World Tour" do Prahy.
Yungblud, občanským jménem Dominic Harrison, se dlouho profiloval jako výbušný mluvčí mladé generace - přinášel směs punku, popu, vzteku a barevného chaosu. Na své čtvrté řadovce "Idols" se ale tenhle britský chameleon trochu ztišil. Nahrával v Leedsu, daleko od LA studií a velkých producentů, a rozhodl se vrátit ke své podstatě: hledat v hudbě pravdu místo senzace.
Úvodní "Hello Heaven, Hello" dává okamžitý signál, že tohle nebude klasická Yungbludova jízda. Devět minut dlouhý opus propojuje orchestrální prvky s kytarovými výbuchy a textem, který osciluje mezi duchovní vizí a existenciálním zmatkem. Jedná se o odvážný krok, který nemusí sednout každému, ale interpret dokazuje, že nechce zůstat uvězněný ve škatulce
"emo-popový idol".
Tematicky se album točí kolem slávy, idolizace a ztráty sebe sama v době digitální posedlosti. Harrison se tu neprezentuje jako hlas davů, ale jako člověk, který si klade nepříjemné otázky.
"Zombie" je něžná zpověď o obavách z přetížení druhých vlastními démony, zatímco "Lovesick Lullaby" nabízí kontrastní mix melancholie a melodického refrénu, který připomíná britpop devadesátek. Do několika tracků hudebník zakomponoval autentické hlasové vzkazy svých fanoušků, kteří mluví o tom, jak jeho hudba ovlivnila jejich životy - tento detail dodává desce hloubku i lidskost.
Zvukově působí nahrávka soudržně, i když pestře. Mísí elektronické beaty s živými nástroji, občas se dotkne glitch-popu, jindy zabrousí k akustické intimitě. Produkce je čistá, ale stále si zachovává surovou patinu, jako by chtěla ukázat, že i nevybroušenost má kouzlo. V porovnání se studiovkou
"Yungblud" z roku 2022 udělal umělec krok k větší zralosti. Místo impulsivní energie tu dominuje introspekce, promyšlenost a jistá hořkosladká melancholie.
Ne všechno ale funguje dokonale. Některé skladby ztrácejí tah a opakují podobné dynamické křivky. V "Change" i "Afterlife" se Dominic utápí v dramatické stylizaci, která působí spíš únavně než upřímně. Občas se zdá, že chce album obsáhnout příliš mnoho myšlenek najednou. Ale i tyto nedostatky vyznívají lidsky, jako by právě nedokonalost byla pointou.
Silné okamžiky přicházejí, když se zpěvák přestane snažit šokovat. "War" je minimalistická a zcela upřímná - hlas, kytara, a ticho mezi slovy. Právě v těchto chvílích se naplno ukazuje, že Harrison má mnohem víc co říct než jen
"být jiný".
V konečném součtu působí "Idols" překvapivě zrale, vrstevnatě a citově vyrovnaně. Možná neobsahuje tak silný komerční moment jako jeho předešlé tituly, ale nabízí něco důležitějšího - hloubku. Nahrávka pojednává o smíření se sebou samým, o hledání rovnováhy mezi realitou a obrazem, který si o nás svět vytváří. Autor poprvé působí jako skutečný umělec, ne jen jako symbol.
Udělal krok vpřed - méně chaosu, víc duše. Ač nedokonalé, je toto album upřímné, odvážné a plné momentů, které zůstanou v hlavě i srdci. Nejde o desku, která vás chytne na první poslech, ale o tu, ke které se budete chtít vrátit. Nejedná se jen o další kapitolu v příběhu o mladém rebelovi s nalakovanými nehty, ale o záznam dospívání, zklidnění po bouři, důkaz, že i chaos může mít řád. Zpěvák už se nesnaží křičet hlasitěji než ostatní, naučil se naslouchat, a právě v tom tkví jeho síla.
Výsledek ukazuje, že
jinakost nemusí znamenat být neustále v opozici, ale mít odvahu být zranitelný, autentický a sám sebou. Když čtyřicet sedm minut dlouhá nahrávka dohraje, nezůstane po ní jen ozvěna kytar a smyček. Zůstane ticho, které má váhu - ten druh ticha, kdy si uvědomíte, že tohle nebylo jen album, ale osobní dopis od někoho, kdo se přestal bát vidět pravdu. A právě proto si Yungblud v současném pop-rockovém světě vydobyl své místo. Ne kvůli póze nebo stylu, ale proto, že se nebojí ukázat, že i idoly krvácejí.