Byly doby, kdy ty největší hvězdy hudební scény, které se k nám povedlo dostat, hrávaly ve Sportovní hale v pražských Holešovicích. Nicméně dnes se koncerty, jaké tu předvedli například Phil Collins, Rolling Stones nebo třeba Depeche Mode, odehrávají o několik kilometrů dál v modernější O2 areně, která má navíc o něco větší kapacitu. Páteční koncert čtyř kapel, zejména samozřejmě Yungbluda, nechal vzpomenout na ty lepší časy, kdy byla domácí Mekkou hudebníků právě tato hala s unikátní střešní konstrukcí.

Už samotný úvod večera byl poněkud napěchovaný, protože odzkoušet a nazvučit čtyři skupiny vyžaduje svůj čas, který zjevně chyběl, a tak Ruworr!ed zvučili ještě v době, kdy se už měly otevírat dveře. Přitom už v původním plánu bylo mezi otevřením haly a zahájením akce pouhá čtvrt hodina. Právě už první návštěvníci, většinou tedy mladé slečny, nechaly svými sprinty přes celou plochu s následným nárazem do hrazení vzpomenout na ono slavné období této haly, a i díky nim nastupovali Ruworr!ed před již velmi slušné obecenstvo, z něhož nemalá část přišla právě kvůli Šimonovi Zahradníkovi a spol.

Když muzikanti nastoupili na pódium, šlo poznat, že zvuková zkouška proběhla kratší, než bylo potřeba, protože zejména první skladba "Clear My Mind" zněla hodně rozhrkaně a vůbec neodpovídala tomu, jak ji hráli například na letošním Rock for People. Naštěstí se už při další písničce vše srovnalo a od té chvíle už se jelo čistě na vzestupné tendenci.

Dá se říct, že Ruworr!ed využili svůj čas na pódiu naplno a s velkou vervou. Vedle starších songů představili i novinku "Broken Records", jež vyšla právě v pátek. Šimon Zahradník pochopitelně ani nezapomněl poděkovat Yungbludovi, který si ho před rokem a půl vytáhnul na pódium a de facto odstartoval jeho kariéru. Takže když zhruba po dvaceti minutách scénu opouštěl, ze čtvrtiny zaplněná hala bouřila způsobem, jako by byla plná. I když jak to vypadá, když opravdu plná je, se ukázalo až o něco později.

Ze čtveřice kapel, které v pátek vystoupily, byli u nás asi nejméně známí američtí Weathers. Ti ale na druhou stranu už v Česku také hráli - coby předskokani K.Flay při její předloňské zastávce v MeetFactory. V Holešovicích ani oni svým stylem někde mezi Third Eye Blind a My Chemical Romance rozhodně nezklamali. Už přibližně z poloviny zaplněný prostor nejdříve rozehřáli osvědčenou "Happy Pills", poprvé si publikum i zazpívalo při "Where Do I Sign?", a tak není divu, že po závěrečné "C'est La Vie" sklidili velmi slušný potlesk.

V poměrně rychlém sledu je vystřídali Palaye Royale, u nichž se možná leckdo divil, že přijali roli pouze speciálního hosta. Tahle glamrocková partička totiž má na to vyprodávat velké haly sama a na festivalech se stává již subheadlinery, kvůli kterým se lidé stahují k hlavním pódiím. Páteční večer v Holešovicích to koneckonců potvrdil.

Ve chvíli, kdy trio nastupovalo na scénu, byla už zcela zaplněná hala napjatá, s čím Remington Leith a spol. přijdou. Na pódiu zazářily nápisy s názvem kapely a ta začala sypat jeden song za druhým z různých období své kariéry. Leith si již při druhé "Hang On to Yourself" k potěše fanynek sundal triko a při následující "No Love in LA" se poprvé vydal dolů do publika, které poprvé jako jeden organismus rozmávalo své ruce. Trojice následující "Showbiz" uvedla riffem ze "Seven Nation Army" The White Stripes a při "Dying in a Hot Tub" se poprvé ve velkém rozsvítily ledky telefonů.

To ale zdaleka nebylo všechno. Skvělá "Fucking With My Head" přinesla dokonce první pokus o moshpit, což při hustotě lidí na ploše bylo téměř nemožné. Leith měl co dělat, aby se coby sólista dostal v "You'll Be Fine" na tribunu, odkud zpíval i hecoval publikum. Zřejmě není třeba zdůrazňovat, že to v tu chvíli bouřilo, takže si neodpustil ani šplhání na konstrukci pódia v následující "Mr. Doctor Man". Palaye Royale se rozloučili prostřednictvím "For You", a i když je publikum nechtělo pustit, další program byl natolik neúprosný, že rychle poděkovali a zmizeli z pódia.

Příprava scény pro hlavní hvězdu sice zabralo trochu více času a na vystoupení Yungbluda se čekalo o něco déle, než bylo ohlášeno, návštěvníci ale na druhou stranu mohlo poslouchat klasické rockové hity od Rolling Stones nebo Black Sabbath. A když dozněla jejich "War Pigs" - kterou nemalá část výrazně mladého publika odzpívala spolu s Ozzym -, vtrhl na pódium konečně Yungblud, pochopitelně způsobem sobě vlastním, takže s plnou parádou a hlavně s neskutečnou energií.

Zprvu stál v leopardí vestě a černých brýlích pouze za mikrofonem a zpíval první tóny "Hello Heaven, Hello" a s ním i jeho kapela, v níž vedle klasických kláves, kytar a bicích nechyběl ani smyčcový kvartet. Velmi krátce po tom poprvé zvolal: "Ruce nahoru!" To byl pokřik, který se mohl stát mottem celého koncertu, protože z jeho úst zazněl ještě mnohokrát. Ve chvíli, kdy se navíc do publika rozlítnul déšť konfet, celá hala, včetně snad všech sedících, si stoupla, a vydržela tak téměř po celý koncert. Škoda jen, že v ten stejný moment se chvilkově zbláznil zvukař a z reproduktorů se začalo valit něco těžko poslouchatelného. Už ale závěr devítiminutové písničky, který hlavní aktér odehrál s akustickou kytarou, se v tomto ohledu zlepšil.

S prvními tóny skvělé "The Funeral" Yungblud stejně jako jeho předchůdce odhodil svrchní část úboru a od té doby zpíval do půli těla nahý. Jednalo se o jednu z mála písní ze starších alb, protože většinu položek setlistu tvořily písně z poslední desky "Idols", která opravdu skvěle vzdává hold těm největším hvězdám klasického rocku. Už při ní lidé vytvořili tak bouřlivou atmosféru, jakou tahle hala asi dlouho nepamatuje, a sám zpěvák to náležitě ocenil, když do davu volal česky: "Miluju tě, Praho!"

Vše, co od této doby předvedl, byl čistokrevný rock'n'roll. A nepotřeboval k tomu nějaké náročné finesy či vizuální prvky. Vystačil si normálními světly, druhou salvou konfet v závěru a troškou pyrotechnických efektů ve formě planoucích ohňů, které trochu prohřály vymrzlou halu. Lidé si navíc částečně pomohli i sami, když se v hledišti objevily růžovo-bílé balonky a přítomni si jimi celou dobu pinkali.

Ve "Fleabag" opět došlo na klasickou hostovačku člověka z publika, tentokrát se na pódium dostal Vojta, který si ji s ním střihnul na kytaru. I v jeho případě, stejně jako před časem na Rock for People v Šimonově případě, vše vypadalo a znělo naprosto přirozeně, jako by to s ním snad měl nazkoušené. Yungblud se při ní uvolnil do té míry, že si zapálil cigaretu a pak se rozběhl pod pódium do lidí. Na chvíli se dokonce ocitnul na jejich hlavách, kde balancoval, kouřil a zpíval. Prostě rock'n'roll jak vyšitý, který v následující "Lowlife" několik pánů napodobilo a na svá ramena vysadili partnerky.

Neskutečně emotivní zážitek přinesla také předělávka hitu Black Sabbath "Changes", kterou s ním za všeobjímajícím světlem ledek ve výsledku zpívali všichni jako obrovský sbor. Pak už sypal jednu píseň za druhou. A ta, která nebyla do té doby hitem, se jím během pár momentů stala, protože energie, kterou do každé z nich vkládal, se neskutečným způsobem přenášela na publikum, kterému ji vracelo každým momentem zpět. Sám Yungblud v závěru koncertu prohlásil, že je v Praze nejlepší publikum. A že to myslí opravdu vážně, doložil i slibem, že se příští rok v létě vrátí a to dokonce se svým BludFestem. V samotném finále, při závěrečné "Zombie", došlo v samotném středu haly dokonce i na krátký circlepit plný lásky.

Jen velmi těžko se dá kompletně vylíčit, co všechno se v pátek v Holešovicích událo, protože Yungblud odehrál takový koncert, který každého totálně pohltil. Byl to živel, co na sebe strnul veškerou pozornost. Pomohla tomu i ona stařičká, už trochu syrová, ale po dlouhé době totálně vyprodaná Sportovní hala, kde je ale obecenstvo svým způsobem interpretům blíže. Ti, kteří tam v pátek zavítali, se tak přenesli o několik desítek let zpět, kdy bouřila a tepala pod tlakem rekordních návštěv a skvělých show. A byl to famózní zážitek.