Reportáž z prvního dne naleznete tady, samostatný text ke koncertu headlinerů Slipknot zase zde.

Reportáž z druhého dne naleznete tady, samostatný text ke koncertu headlinera Machine Gun Kellyho zase zde.

Ondřej Hricko: Třetí den jsem zahájil hláškou slovenských From Our Hands, že "covid někdo vymyslel, aby jim zabránil hrát". Plnohodnotný set jsem si dal ale až s irskými folk-pankáči The Scratch, kteří mě svou živelností dostali. Někdy je v jednoduchosti, španělce a syrovém řevu síla. Fajn začátek.

Líbivá byla i variace na The Killers v podání německých Giant Rooks, kteří dostali prostor na hlavní scéně. V zahraničí už se o nich mluví více, u nás je to příjemná novinka. Dokonce i zpěvák Frederik Rabe měl outfit ve stylu Brandona Flowerse. Jak jsi zahájil druhou půlku letošního ročníku ty, Honzo?

Jan Trávníček: "Covid někdo vymyslel, aby jim zabránil hrát?" To jako vážně? To jsem netušil, že jedna z kapel, kterou jsem kdysi rád poslouchal, takhle zhloupla. Ještě že jsem tou dobou dokončoval článek.

Jinak můžu souhlasit, vybral jsem si stejně a bavil se dobře v obou případech. Jen to přirovnání k The Killers mi přijde mimo. Kdybych měl tyhle v podstatě popíkáře někomu přiblížit, tak jako známější berličku si vyberu The Kooks. A sympatická byla i Frederikova promluva směrem ke stanovému městečku, během které se omluvil všem dosud spícím za hluk. Moc milé vystoupení a super příprava na večer.

Pak jsem si dal ještě kousek The Menzingers, které jsem stejně jako výše zmíněné Giant Rooks v Německu záměrně vynechal. I když na jejich punk rocku neshledávám nic problematického, o nějakém nadšení mluvit taky nemůžu. Prostě typický průměr.

A jelikož na hlavní stagei zrovna dávali Wohnouty, rád jsem využil čas k návštěvě ČT Art, kde skvělý Jindřich Šídlo moderoval debatu o válečném zpravodajství. Co ty, zabékal sis "Svaz českých bohémů"?

Ondřej Hricko: V tom se asi neshodneme - moderní indie rock Giant Rooks bych jako pop neoznačil, ale jedeme dál. Stejně jako ty jsem místo Wohnoutů zamířil pod střechu stage ČT Art, kde probíhalo komentování válečné situace těmi nejpovolanějšími - reportéry České televize, působícími přímo ve válečné linii. Temné, ale potřebné.

The Menzingers mě bohužel rovněž neoslovili. Na jejich vystoupení jsem neshledal žádné styčné body, které by mě donutily se na ně v budoucnu vrátit. Škoda, očekávání nebyla malá.

Rozhodně lépe si vedl zatím spíše utajovaný klenot z Anglie The Hunna. Ačkoliv se set těchto mladíků rozjížděl zprvu pomaleji, v polovině bylo jasné, že si zaslouží velkou pozornost. Navíc jsou to ohromní sympaťáci, kteří mimo jiné pochválili areál festivalu, který je letos skutečně ještě přívětivěji rozprostřený než v minulém roce - kromě The Hunna to nepochybně kvitují i ostatní návštěvníci. Líbila se mi jejich práce s emotivními prvky v kontrastu s agresivním syrovým rock 'n' rollem. Dobrá práce a díky, Honzo, za tip!

Velké pozornosti se dočkalo i domácím Cocotte Minute, kteří dle množství nošeného merche měli v areálu početný zástup fanoušků. Představili obě nové písně "Řeka" a nečerstvější "Černý šaty". Na závěr pak v doprovodu svých synů přidal Martin Zeller i klasiku "Bastard". A co X Ambassadors? Chytly tě jejich hity?

Jan Trávníček: No sláva! Konečně jsem zase jednou viděl výsledky své práce, když vlastně už od jejich premiérového vystoupení v Café V lese všude rozhlašuju, že The Hunna jsou jednou z nejlepších nových kapel na scéně, bez ohledu na hudební žánr. Ostatně ve Velké Británii už headlinují festivaly střední velikosti. A jsem rád, že jsi podlehl mému naléhání a já pak mohl naživo vidět, jak se z tebe, ale i ze všech ostatních, do kterých jsem to dlouho hustil, konečně stávají jejich fanoušci.

Popravdě jsem ale měl v úvodu jejich setu trochu strach - za světla? Bez dýmu, světel a stroboskopů? Takto je u nás zatím neznáme a koneckonců i to pódium mi přišlo nějak větší. Jenže jak minuty ubíhaly a The Hunna přecházeli ze zasněného indie do rockové bouře plné skvělých riffů jak z dílny Toma Morella, diváci v kotli spíše přibývali než opačně.

Měl jsem radost, že se jich nakonec sešlo tolik, že i Forum Karlín by praskalo ve švech. Ale na to je ještě čas. Myslím ale, že Roxy by teď zaplnili, i kdyby tam přijeli bez You Me At Six, jako jsme to viděli letos v březnu. To nasazení! Ten vokál! Ta variabilita! Ty hity!

Místo X Ambassadors jsem pak naháněl všechny známé a rodinu, abych sesbíral první dojmy, a jsem rád, že mi všichni - až na jednu výjimku sedící až na kopci - potvrdili, že už tam ty kvality taky slyší a koncert je nadchl. Chci věřit tomu, že to nedělali jen proto, abych jim už s nimi dal pokoj.

Viděl jsi Picture This a jejich příkladnou práci s falzety, vibratem, plačtivým vokálem a krásně jemnými melodiemi, které jsou mnohem lepší než ty od jejich irských kolegů z Kodaline?

Ondřej Hricko: Viděl. A podruhé tento den mě YouTube stage nadchla. "My jsme Picture This z Irska," zaznělo v úvodu koncertu a mnohokrát během něj. Ale vzhledem ke koncentraci zrzavých diváků a zelených dresů to nebylo třeba. Já jsem jejich vlídnému, ostrovem okořeněnému zvuku naprosto podlehl. A ty balady u zapadajícího slunce? Romantika jako blázen.

Jan Trávníček: Tak tak. Ti půjdou ještě hodně nahoru. Nic invenčního, jen skvěle uplácaná kapela po vzoru chceme něco nového na stadiony v roce 2033. Mrzí mě jen to, že se časově kryli s LANDMVRKS, kteří byli určitě výborní.

"Chybí mi rytmus. Dlouho jsem neš*kal. Jak mi chybí moje žena!" uvedl Jacoby Shaddix předělávku "Firestarter" od The Prodigy. A mezi všemi směry střílejícími plameny se na projekci objevoval i zesnulý Keith Flint. Kdyby jen nu-metalisté tušili, jak moc je drum'n'bassová legenda spojená s tímto festivalem.

Chvíli předtím si dokonce Jacoby dovolil pár veršů Eminemovy "Lose Yourself", následně došlo i na úryvek "Blitzkrieg Bop" od The Ramones. A spoustu nasraných vypalovaček o tom, jak se člověk musí svým problémům postavit čelem a překonat je. Mě ještě nezklamali, ba dokonce bych řekl, že jsem snad vždycky odcházel přinejmenším nadšený. Škoda, že tady na rozdíl od Rock im Parku nedali i společný duet s Hollywood Undead. To by lidem explodovaly hlavy. Jak se covery i výběr vlastních písní líbily tobě?

Ondřej Hricko: Papa Roach zas a znovu dokázali, že nehrají pouze naučenou show a nejsou jen jukeboxem vlastních a převzatých songů, ale zejména prostřednictvím charismatu zpěváka Jacobyho Shaddixe ukazují i lidskou tvář, přátelský přístup a jsou živější než velká část jim podobně velkých kapel.

Ve srovnání s pátečními sub-headlinery Billy Talent naprosto odlišný přístup v pojetí celé produkce, kontaktnějšímu způsobu spojení s fanoušky a opravdovosti - třeba ta tebou zmiňovaná hláška o manželce. Cover The Prodigy byl skvělý, i když se ukázalo, že vokál Keitha Flinta nikdo nenahradí. Pobavila mě i předělávka od Dr. Dre. Papa Roach za mě zatím ovládli dnešní den a dokázali, že jsou stále platnou hvězdou.

Duel Alice Merton a While She Sleeps, kteří spolu soupeřili na dálku ve stejný čas, nakonec vyzněl sice o něco lépe pro původem německou zpěvačku a její skvěle sehranou kapelu, ale i britská corová parta zaťala své drápy pořádně hluboko. Střídali tvrdé pasáže s melodickými tak akorát, aby nikdo z nadšenců plujících po rukou nespadl kvůli ztrátě tempa na zem.

Alice Merton mě potěšila svou muzikálností a překvapila množstvím hitů. Nejen už trochu provařeným "No Roots", ale celou řadou dalších skvělých písní, u nichž jsem měl pocit, že jsem je už slyšel, jen nevím kdy a kde. Kdo vyhrál u tebe? Nebo to byla plichta?

Jan Trávníček: Taky jsem si dal obojí, ale dost jsem u toho sám se sebou zápasil. Původní plán byl jít na tři čtyři písničky od Alice a pak přejít na stage Evropy 2, ale německá zpěvačka byla znovu tak dobrá, že jsem sám sebe musel dlouho přemlouvat, abych její set opustil.

Pokud některé ze čtenářů zaujala, rád bych je odkázal na starší články z předchozích koncertů, kde naleznou spoustu detailů o jednotlivých písních. Její dlouhá úvodní slova před skoro každou skladbou totiž na Rock For People kupodivu absentovala a já si lámal hlavu, zda za tím může málo času, nebo něco jiného. Jinak by totiž i diváci, kteří ji viděli poprvé, snadno zjistili, že ta holka je úplně zlatá.

While She Sleeps byli znovu drtiví, zničující a extrémně zábavní, navíc si k sobě přitáhli ještě i hosta. Jejich koncerty jsou vždy plné nespoutané energie a akrobatických kousků. Musím ale vyzdvihnout to, jak instrumentálně zručnou kapelou se stali. V období prvních dvou řadovek byla hudební stránka spíš podružná, a i když občas se jim nějaký ten breakdown povedl, hlavní bylo dělat bordel. Teď vyrostli i jako muzikanti a jejich skladby tak hezky řežou. A i když už dávno nejsou neznámí, pořád mám pocit, že je to na metalové scéně trochu nespravedlivě přehlížený klenot.

Jak sis užil headlinery? Já z nich byl tak vyřízený, že už jsem pak dal prostor nehudebnímu programu a spánku, nicméně hudba linoucí se ze stage Evropy 2 od Punk RockFactory zněla z dálky slibně. Ještě mě mrzelo, že se mi časově kryli Paledusk, které bych rád zvládl někdy příště. Byl jsi? Přišel jsem o něco?

Ondřej Hricko: Z vystoupení hlavních hvězd dne The 1975 jsem nakonec ochutnal pouze pár písní. Přes floutkovskou prezentaci zpěváka byl jejich pop rock až moc učesaný. Člověk by měl chuť jim trochu rozcuchat vlasy, ale své publikum nepochybně mají.

Z mého pohledu se daleko lepší párty odehrávala na ČT Art stage, která ani zdaleka nepojala množství diváků, kteří dorazili na japonské magory Paledusk. Jejich rukopis se jen těžko popisuje. Nebylo minuty ani sekundy, aby přítomné nepřekvapili změnou tempa, stylu, výrazu. Tu lehká rocková melodie, tu hned dekadentní glam, pak zase brutální technický metalcore a záhy elektronická taneční hudba. Půlnoční pařba, jak má být, a skvělé zakončení dne. Na další program už nezbyly síly.