Rok 2025 je konečně za námi, a tak nastal čas na rekapitulaci. I letos se na musicserveru kromě klasických žebříčků noříme také do těch osobních. Já jsem si dala za cíl sepsat pořadí deseti nejlepších desek z alternativního žánru. A víte co? Byl to nadlidský úkol.
zahraniční desky: 40-31 | 30-21 | 20-11 | 10-1
domácí desky: 20-16 | 15-11 | 10-6 | 5-1
A abych si tenhle
task ještě víc zkomplikovala, řekla jsem si, že sepíšu jen Top 10 nahrávek, o kterých jsem se zmiňovala v našem hudebním magazínu. Jak se zadařilo? Nezadařilo. Teda ne až tak, jak bych chtěla. Protože jsem posluchačka, která se zaměřuje na alternativní hudbu, kterou u nás lidé příliš neznají (ano, mohla bych zmínit třeba Leebo Freemana - kdyby mě tak slyšel!, Mary Onettes nebo
Fruit Bats), občas si poslechnu i něco víc
mainstreamovějšího (to slovo je hrozný!).
Zároveň přiznávám, že loni jsem novoty trochu flákala, protože jsem musela dát přednost jiným prioritám, ale i přesto jsem se snažila si držet nějaký všeobecný přehled. Takže jsem po nocích seděla na posteli se sluchátky na uších a poslouchala. Pryč už jsou časy, kdy jsem byla schopná napsat recenzi ještě v ten samý den, kdy deska vyšla - a sama nevím, jak jsem to dělala -. Teď v sobě muziku nechávám uzrát přece jen o něco déle.
A to někdy o tolik déle, že o daném albu prostě zapomenu napsat, což se mi stalo třeba s Joe Keerym a jeho deskou "The Crux". O ní jsem nakonec napsala pro osobní blog, ale nebojte, v tomhle článku vás čeká překvápko. Zároveň chci vystřihnout poklonu svým kolegům, kteří mají naposloucháno fakt desítky a desítky desek z vícero žánrů.
Protože jsem loni tak ukecaná (upsaná zní totiž divně) nebyla, pokusím se to sobě i vám vykompenzovat alespoň v tomto žebříčku.
Jak už jsem zmínila, na to, že
Joe Keery alias
Djo vydal 4. dubna 2025 svou už třetí studiovku "The Crux", jsem úspěšně zapomněla. Dost možná jste si všimli, že světem hýbe jeho skladba "End of Beginning", která se ale na albu neobjevuje. Paradoxně se jedná už o čtyři roky staré dílo, a vzhledem k jeho úspěchu se ho hvězda fenomenálního seriálu "Stranger Things" rozhodla vydat i na kazetě (jasně, že jsem si jí musela taky pořídit). Zpátky ale k dubnové desce.
Ráda zmínila, že album vzniklo v legendárních Electric Lady Studios v New Yorku, které založil jeden z nejlepších kytaristů všech dob -
Jimi Hendrix. To vám asi napoví, že "The Crux" je po zvukové stránce inspirováno 60. a 80. lety, indie estetikou a retro atmosférou, přičemž hlavním tematickým tahounem je zlomené srdce, pochybnosti a hledání sebe sama.
Upřímně se držím, abych zase
nehajpovala, ale pokud jste typ člověka, který po nocích scrolluje na tumblr, Pinterestu nebo
doodlí do svých deníčků, tahle deska bude stoprocentně pro vás. A kdo ví, třeba jí propadne i
běžný smrtelník.
Sharon Van Etten - Sharon Van Etten & The Attachment Theory |
Mému hledáčku neunikla ani
Sharon Van Etten, jejíž "Trouble" z nejnovější desky mi zní v uších doteď (mimo jiné díky bravurní basové lince) a která mi navíc v poslední době připomíná legendární
Siouxsie Sioux.
Na eponymním albu spojila své síly s kapelou
The Attachment Theory a jako upírka Drusilla se vydala do temnějších, syrovějších rockových vod, aniž by opustila svůj charakteristický rukopis. Projekt, na němž se vedle ní podíleli Devra Hoff, Jorge Castellano a Kristina Lieberson, představuje sebevědomý posun směrem k hutnějším syntezátorům, výrazným basovým linkám a atmosféře inspirované post-punkem i estetikou 80. let.
Za mě jde o jedno z nejlepších alb roku 2025 nejen kvůli samotným tématům, ale právě díky zvuku, o kterém píšu v úvodu. Kromě zmiňovaného songu "Trouble" musím vyzdvihnout i skladby "Somethin' Ain't Right", "I Can't Imagine (Why You Feel This Way)" či "I Want You Here".
Pulp a jejich deska "More". Původně jsem chtěla začít slovy
"Pulp, o něco méně slavnější sourozenci Oasis...", ale bylo by tohle tvrzení vlastně správně? Nebo Pulp balancují na stejné výši jako
Oasis? To je otázka do pranice! A taky na někdy jindy, protože teď je řeč o desce roku 2025.
Každopádně se mi nechce skoro věřit, že album "More" vyšlo po dlouhých čtyřiadvaceti letech. A čeho se natěšení fandové dočkali? Především studiovky, která klade důraz na pomalejší tempo, orchestrální aranže a texty plné všedních momentů. Kapela zpívá o lásce bez zbytečného patosu, o vztazích, ale i o dospělosti. Singly jako "Spike Island" a "Got to Have Love" potvrzují, že britská partička stále umí složit nakažlivý pop s existenciálním přesahem. Vyzdvihnout musím i baladu "Farmer's Market", jež patří k nejlidštějším věcem, které kdy
Jarvis Cocker napsal.
Britpopová formace nestaví na velkolepém comebacku a nestojí ani o velká gesta, ale svou smířlivou deskou dokazuje, že spíše v poklidu konstatuje, že život jde dál. Aneb jak by řekl
Freddie Mercury:
"Show must go on!" Pokud tedy hledáte něco dospělého, melancholického či překvapivě živého, "More" je to pravé album pro vás.
Japanese Breakfast - For Melancholy Brunettes (& Sad Women) |
Japanese Breakfast je jedna z těch skupin, kterou vám doporučí kámoška, protože jste v mládí poslouchali ty
angry girls bands. A já jsem tomuhle uskupení propadla stejně rychle jako třeba
Priestess, duu
Kaleida nebo umělkyni Kanga či Mahse Zargaran alias Omniflux. I když tohle teda nejsou
angry girls bands jako
Hole, Letters to Cleo nebo
Garbage. Nyní ale zpátky k desce.
"For Melancholy Brunettes (& Sad Women)" představuje návrat Japanese Breakfast k introspektivnějším a temnějším polohám. Michelle Zauner se obrací zpět k melancholii, tichu a kontemplaci, blízké éře "Soft Sounds from Another Planet". Citlivá a podmanivá studiovka je inspirovaná romantismem, literaturou a mytologií a jde o počin, který si zamiluje spíše specifická skupina posluchačů.
Jestliže vám říkají něco alespoň dvě zmiňovaná uskupení, patříte do ní. V opačném případě může nahrávka působit nudně a možná i předvídatelně, protože jde přece jen o něco, v čem se najdou především brunety tonoucí v melancholii a smutné divoženky.
Youth Lagoon - Rarely Do I Dream |
V mém žebříčku Top 10 alternativy si zasloužil své místo i Trevor Powers aka
Youth Lagoon se svou deskou "Rarely Do I Dream". Ona totiž alternativní hudba nemusí vůbec znamenat pouze emo nebo indierockové formace, ale třeba i žánry, jako jsou downtempo (vzdávám hold Peace Orchestra), lo-fi nebo trip hop. A kam že teda spadá Youth Lagoon? Inu, řekla bych, že osciluje na pomezí dream popu a experimentální hudby. Dost ale bylo škatulek, protože sama je nemám dvakrát v oblibě. Což je celkem ironie, když je tenhle žebříček zaměřený na alternativní hudbu, což?
Teď ale zase k Trevorovi. Powersova nahrávka "Rarely Do I Dream" je jeho dosud nejintimnější počinem. Zapomeňte na velká gesta a nachystejte se na pořádnou dávku nostalgie, protože tohle album tak trochu funguje jako hitparáda vzpomínek na dětství. Zranitelnost, bolest a nostalgie se potkávají s melancholickými melodiemi, které nepůsobí pateticky, ale upřímně.
Silné emocionální momenty přinášejí skladby jako "My Beautiful Girl", "Gumshoe (Dracula From Arkansas)" nebo závěrečná "Home Movies (1989-1993)", zatímco "Speed Freak" překvapí devadesátkovým raveovým nádechem s triphopovou atmosférou.
Kromě toho, že se tato hloubavá řadovka protknutá empatií zařadila do Top 10 za loňský rok, dostala se i do mého Top 10 vůbec. A to proto, že je neskutečně upřímná a nesmírně autentická. "Rarely Do I Dream" skoro působí, jako kdyby interpret řekl:
"Dost už bylo zas*anejch filtrů a pozérství - tohle je moje opravdový já."
Brett Anderson je týpek, do kterého jsem se zabouchla na první pohled. Vzpomínáte si na pořad "Sedm epoch rocku"? Protože tam jsem poprvé narazila na
Suede. Dodnes v sobě cítím to nadšení z "Animal Nitrate" a hned druhý den jsem si googlovala, kdo ti Suede vlastně jsou (a proč jsem na ně nenarazila dřív). Nad frontmanovým charismatem se radši nebudu ani rozplývat, protože pak bych musela nejspíš rozdávat pytlíky na zvracení à la
"co to, sakra, píše pro musicserver za uslintanou hipsterku?" Toho vás radši ušetřím.
I přesto můžu říct, že Suede na své desáté studiové desce "Antidepressants" dokazují, že patří k nemnoha kapelám, které s přibývajícími dekádami neztrácejí ostrost ani relevanci. Brett Anderson a spol. se zde noří hluboko do temných vod post-punku a navazují na energii předchozí kolekce "Autofiction". Zatímco minulý počin byl syrový a punkově přímočarý, loňská deska působí temněji, vrstevnatěji a znepokojivě dospěle.
Jak napovídá titulek desáté studiovky, "Antidepressants" si pohrává s tématy psychického zdraví, falešného pocitu štěstí a existenciální únavy moderní společnosti. Nejde o nahrávku, kterou byste si poslechli jednou a dost. Ale je třeba se na hudbu soustředit a být otevřený, abyste ji vůbec pochopili. Odměnou vám bude fakt, že Suede jsou i po třech dekádách skupinou, která má stále co říct.
Manic Street Preachers - Critical Thinking |
Nedávno jsem si koupila walkman a kazetu "Gold Against The Soul". Nosič jsem si objednala v jednom antikvariátu, a když jsem ho doma rozbalovala, došlo mi, že v ruce držím vlastně kousek historie. A taky jsem si říkala, kdo přede mnou kazetu asi tak poslouchal...
Čas se ale žene neúprosně dopředu a
Manic Street Preachers už dávno nejsou vzteklými dvacátníky z počátku 90. let. Na svém patnáctém albu "Critical Thinking" působí jako partička, která se smířila se stárnutím, aniž by přišla o své kouzlo nebo chuť experimentovat. Výsledkem je nahrávka zralá, introspektivní a sebevědomá, která se nesnaží konkurovat minulosti, ale přirozeně ji reflektuje.
"Critical Thinking" je studiovka plná kontrastů, kde se smutek potkává s jemným optimismem a sebereflexe s tichým vzdorem. Po zvukové stránce se
Maniaci volně pohybují mezi ozvěnami 80. let, indie popem i artrockovou šíří, aniž by sklouzli k pouhé retro stylizaci. Každá skladba má vlastní charakter a deska se nikde zbytečně neopakuje.
Nahrávka tak už po prvním poslechu působí okamžitě jako perfektně fungující celek a představuje důkaz, že velšská parta patří i po více než třech dekádách k nejvytrvalejším a nejdůležitějším britským kapelám.
Bush je malá, velká kapela, na kterou musíte mít náladu. Někdo by taky mohl říct, že snad i přeceňovaná. A jak vnímám formaci já osobně? Jako takovou tu guilty pleasure, která je sice průměrná a vesměs nic zázračného na ní není, ale přesto ji nemůžete odolat. Stejně tak jsem nemohla odolat desce "I Beat Loneliness", přičemž jsem si musela pořídit i
elpíčko.
A
kaufu nelituju. Hudební recenze jsem vždy psala stylem Spotify a sluchátka, ale Bush byla moje první formace, kdy jsem recku psala stylem deska, gramofon a slunečné odpoledne. Na rozdíl od předchozího alba "The Art of Survival" je přece jen "I Beat Loneliness" o poznání osobnější, přičemž se milovník psů
Gavin Rossdale noří do bolesti, zmatku i křehkosti lidské psychiky.
Výsledkem je album, které nepůsobí jako sbírka singlů, ale ucelená záležitost. "I Beat Loneliness" není studiovkou pro každého, ale pro ty, kteří se nebojí ponořit do melancholie, jde o intenzivní a poctivý zážitek. Doufejme, že Rossdale někdy třeba vydá i sbírku poezie, protože na albu dokázal, jak talentovaný básník je.
Panda Bear - Sinister Grift |
Ve svém výčtu nesmím opomenout ani tvorbu Noah Lennoxe. Týpek s přízviskem
Panda Bear se vrátil po delší odmlce se studiovkou "Sinister Grift" (stále mám tendenci říkat
"gift"), která oproti předchozím počinům sází na výrazně teplejší, nostalgičtější a přívětivější zvuk. Hudebník s roztomilým pseudonymem tentokrát opouští hutnou psychedelii ve prospěch uvolněné atmosféry, která evokuje bezstarostnou jízdu krajinou se staženou střechou.
Zajímavé je, že se na desce podíleli všichni členové
Animal Collective, což dává nahrávce silný kolektivní otisk nejen po stránce hudební, ale i vizuální. Doprovodné klipy k vybraným skladbám hýří neonovými, surrealistickými obrazy typickými pro svět osobité formace.
Mezi nejvýraznější skladby patří letně laděná "50mg", snová "Ferry Lady" nebo emotivní "Anywhere But Here", kde mimochodem zazní i mluvené slovo Lennoxovy dcery. Otázka je, zda jde spíše o Pandí sólovku, nebo o desku Animal Collective. Každý ale ať si udělá svůj obrázek.
Jisté ale je, že "Sinister Grift" představuje vyzrálou kapitolu v Lennoxově diskografii a nahrávku, která připomíná, že ne všechno je třeba brát smrtelně vážně. Někdy stačí vypnout, hodit nohy na stůl a nechat hudbu plynout.
Ben Frost - Under Certain Light and Atmospheric Conditions |
Už jsem zmiňovala, že alternativní hudba nepředstavuje jen indie rock a jemu podobné žánry? A právě z toho důvodu jsem se na svůj žebříček rozhodla zařadit i Bena Frosta. Australský skladatel na albu "Under Certain Light and Atmospheric Conditions" znovu potvrdil, že hudba je jako živý organismus.
Po dystopické desce "Scope Neglect" přichází další příval experimentálních kompozic. Jednotlivé skladby už nezní tak tvrdě jako na předchozím počinu, ale působí o poznání emotivněji a vrstevnatěji. Umělec zde znovu pracuje s drony a industriálními texturami, které obohacují kytary Grega Kubackiho či hypnotické smyčky inspirované Terry Rileym.
Celek evokuje chladnou, nehostinnou budoucnost, přesto v sobě nese záblesky křehké naděje a zvláštní krásy. Frostova hudba i tentokrát rozděluje posluchače na dva tábory. Jedna strana je zastáncem tvrzení, že je "Under Certain Light and Atmospheric Conditions" geniální, pro druhou skupinu však zůstane album chaotickým hlukem bez hlubšího záměru.
Aktivní důchodce Evžen Huml by desku snad i nazval
"nesmyslnou detonací rvoucí uši". Pro mě ale "Under Certain Light and Atmospheric Conditions" představuje počin spadající do konceptu současného umění, ke kterému si každý posluchač musí najít svou cestu. Tak či onak,
Ben Frost patří k nejvýraznějším experimentálním skladatelům současnosti, ať už chcete, nebo ne.
